Právě proto je vztah městských parků a městské kriminality součástí debaty, z níž zatím jednoznačné výsledky úplně neplynou. Dílem proto, že kriminalita též není úplně jednolitý pojem a ne každá zelená plocha je ve skutečnosti parkem. Ale raději to vezmeme postupně.Když se shluky opuštěných industriálních budov, vybydlené domy a plevelem zarůstající prázdné parcely promění v na pohled přitažlivější a užitečnější místa, jako například městské parky, kriminalita v sousedství těchto nově vytvořených parků klesá. Ve městech Spojených států amerických pak docela měřitelně. Studie z Chicaga potvrdila pokles kriminality „pod korunami stromů“ o dvaapadesát procent, a méně kriminálních jevů je hlášeno i z nových parků v New Yorku. Tam jim to v průměru dává o 213 trestných činů ročně méně. A podobné výsledky pak přichází i ze studií a analýz kriminality v městech jako je Baltimore, Filadelfie nebo Portland. Takže bychom to na první dobrou mohli celé uzavřít s tím, že městské parky kriminalitu snižují a hotovo. Jenže tak prosté to rozhodně není. V mnoha dalších městech, a to nejen v USA, lidé vnímají parky jako nebezpečná teritoria. Magnety přitahující nelegální aktivity, jako je obchod s drogami, a vůbec místa, kde se násilníci mohou nepozorovaně snadno dostat k potenciálním obětem. I tuto myšlenku výzkum a studie podporují. Deset let stará studie – ale nikterak nevyčpělá a nezpochybněná – potvrdila, že míra majetkové kriminality je v čtvrtích poblíž parků dvakrát až čtyřikrát vyšší. A že míra násilné trestné činnosti byla v okolí některých parků až jedenáctkrát vyšší! To je učiněná střelnice a válečná zóna v jednom. Takže jak to je? Snižují městské parky nebo naopak zvyšují kriminalitu?Docent Severokarolínské univerzity, Lincoln Larson, k tomu nabízí svou vlastní odpověď. Zní: „Záleží na konkrétním parku.“ Podle Larsona a jeho kolegů z univerzity v Clemsonu je tím hlavním důvodem, proč jsou dosavadní závěry o prospěšnosti či nebezpečnosti parků tak smíšené, že většina studií na toto téma se zaměřila jen na jedno město nebo lokalitu. Larson se už v roce 2017 rozhodl shromažďovat informace o kriminalitě, zelených plochách a parcích ve 300 největších městech Spojených států, aby to pak celé hodil na papír a nechal přehlodat chytrými programy. Co udělal jinak? Mnohem citlivěji rozlišoval, zda v jeho analýzách jde o park nebo zelenou plochu, ozeleněné prostranství. Právě tohle nebylo v dosavadních studiích rozlišováno. Badatelům dosud zpravidla stačilo, že v mapě viděli zelenou barvu. Larson ale definoval ty zelené plochy množstvím trávy, rostlin, stromového porostu a další zeleně v krajině, zatímco městské parky definoval jako určené otevřené prostory spravované veřejnou institucí, jako podmnožinou zelených ploch. Přihodil k tomu ještě řadu sociálních faktorů typicky spojených s kriminalitou – hustota obyvatelstva, jejich příjem, vzdělání, rozmanitost a sociální znevýhodnění. A teprve pak zjišťoval, jak se to s tou kriminalitou na zelených plochách (a v okolí městských parků) vlastně má.A výsledky? „Vloupání, krádeže, krádeže aut a další majetkové trestné činy se vyskytují v zelenějších čtvrtích ve všech městech v našem vzorku méně často,“ říká. „Násilné trestné činy, jako je vražda, napadení a ozbrojená loupež, byly také méně časté v zelenějších čtvrtích téměř ve všech městech, která jsme studovali.“Vědci identifikovali několik důvodů, proč může přítomnost zelených ploch vést k nižší kriminalitě. Kontakt s přírodou snižuje faktory prekurzorů kriminality, jako je stres a agrese, díky čemuž se lidé cítí šťastnější a řekněme méně náchylní k páchání trestné činnosti. Tím, že parky lidem poskytují místo pro společné outdoorové aktivity, podporují také pozitivní sociální interakce a sousedské vazby v rámci rozmanitých městských komunit.A když se lidé shromažďují v parcích a jiných zelených plochách, je tím pádem více očí v ulicích a kriminálníci jsou tak vystaveni většímu dozoru komunity. Trestnou činnost před zástupem svědků se jim jednoduše páchat nechce. A současně existují určité důkazy o tom, že více zelených ploch zvyšuje bezpečnost blízkých oblastí jednoduše tím, že kriminalitu vytlačuje do blízkých čtvrtí. Nikoli že by ji přímo eliminovalo. Ve druhém kroku studie se Larson s kolegy zaměřil na zúžení analýzy pouze na městské parky. Výsledky byly méně pozitivní. Při zkoumání čtyř měst v různých regionech USA – Austinu, Filadelfie, Phoenixu a San Franciska – zjistili, že násilná kriminalita v byla o 28 až 64 procent vyšší v čtvrtích sousedících s parky, než v čtvrtích vzdálených od stejných parků asi dva kilometry. Majetková kriminalita byla o 38 až 63 procent vyšší v oblastech v blízkosti parků.Ale třeba v Phoenixu nebyl nárůst kriminality vůbec patrný, a v New Yorku a Los Angeles parky snižovaly kriminalitu (v porovnání s okolím) až o desítky procent. Proč to někde (ne)fungovalo? I na to má Larson odpověď: „Design a údržba jsou zásadní, pokud mají parky kriminalitu snižovat, spíše než přitahovat.“ Parky, které jsou navrženy s ohledem na bezpečnost, a jsou průběžně a intenzivně udržovány, obvykle přitahují místní obyvatele. Jejichž přítomnost slouží jako odstrašující prostředek proti kriminalitě. To znamená ale, že takové parky potřebují nejen vybavení, jako jsou hřiště a kulturní zařízení, ale také aktivní zapojení místní komunity a zdroje udržitelného a průběžného financování. Když se naopak parkům dovolí chátrat, jejich špatná infrastruktura a nedobrá pověst je mohou proměnit v magnety pro kriminalitu.Co z toho plyne? Že otevřené zelené plochy kriminalitu snižují a městské parky ji snižovat mohou. Pokud jsou tedy dobře vedeny, udržovány a opečovávány. Pokud tedy skutečně slouží komunitě, svému sousedství. Což je něco, na co se na radnicích měst při plánování zapomíná. S velkou slávou otevřít městský park, který je řekněme naditý herními prvky a průlezkami, se míjí se zájmy komunity, když v sousedství žijí převážně důchodci. A zrovna tak tichá „botanická zahrada“ s lavičkami každých pár metrů a s vysypanými chodníčky mezi krásou květin úplně neposlouží tam, kde je více dětí, co by si radši hrály.Důležité je vnímat i to, že komunita v sousedství se mění a vyvíjí, a dobrý park by měl tu trajektorii sledovat. Park plný houpaček má význam tam, kde demografie napovídá cosi o přítomnosti dětí. Ale za deset let už pro ně zastará a svým vybavením jim nebude postačovat. Pochopitelně, že ideální park by měl odrážet zájmy všech obyvatel sousedství. Ale naprogramovat takový park není nic snadného. Nedá se to jednoduše zakřížkovat z katalogu. Do organizace parku musí promlouvat odborníci, krajináři, architekti. A hlavně, park musí být průběžně udržovaný, kontrolovaný. Od svého vybavení, přes sběr odpadků až po servis osvětlení a aktivní zahradnickou či arboristickou práci se zelení. Město se také musí aktivně zasadit o to, aby obyvatele sousedství do parku nějak lákalo. Pořádáním akcí, podporou komunitních aktivit.Nestačí zkrátka „jen otevřít park“. Městský park je dlouhodobým závazkem a radnice musí být připravena vynakládat na jeho údržbu energii a prostředky plynule po celou dobu jeho existence. Takový „udržovaný“ park je pak skutečně bariérou proti kriminalitě a prospívá bezpečnosti svého sousedství. Ovšem ty, na které se krátce po jejich otevření zapomnělo, takový servis lidem a městům neposkytnou. V kontextu návrhů na zřizování nových městských parků a zelených prostranství – které jedni nadšeně podporují a jiní se jich obávají, protože mohou zvýšit kriminalitu v oblasti - se hodí zmínit, že prvořadým problémem k řešení je závazek města se o tyto parky a zelené plochy vytrvale starat. Pokud například současné osazenstvo radnice projekt parku podporuje (a po volbách je vystřídají odpůrci parku, kteří na něj nehodlají peníze vydávat) je snad lepší park ani nezřizovat.Jen parky, které mají setrvalou podporu města, se totiž mohou stát těmi lákavými místy, která nabízí odpočinek a zábavu, a která neslouží jako magnet městské kriminality.Zdroj: Journals.sagepub.com, link.springer.com, TheConversation.com
