Břečťan patří k nenáročným pokojovým rostlinám, které mají velmi univerzální použití. Lze ho pěstovat jako popínavou či plazivou rostlinu nebo zasadit společně s dalšími rostlinami, aby zakryl hrany květináče. Břečťan popínavý (Hedera helix) je u nás druhem domácím, protože pochází z Evropy. Na trh se stále dostávají nové odrůdy, které se liší velikostí listů, tvarem i barvou. Břečťan nesnáší horko a dává přednost chladnějším podmínkám. Nejlépe se mu daří na světle, ale ne přímém. Žlutě a bíle panašované kultivary ztrácejí za špatných světelných podmínek zbarvení. Ve vegetačním období je dobré udržovat zeminu vlhkou, v zimě chce zalévat méně, ale zcela vyschnout by neměla nikdy. Mučenka modrá Další rostlinou, jejíž šlahouny obrostou jakýkoli tvar, je mučenka modrá (Passiflora caerulea). Mučenek existuje mnoho druhů, všechny pocházejí z Jižní Ameriky. Tam ji počátkem osmnáctého století objevili a pojmenovali misionáři. Mučenka modrá je jediným druhem, který se běžně pěstuje v interiéru. Má překrásné nachové květy s modrými odstíny, které mají v průměru až 10 cm a jemně voní. Existují i růžové a červené variety. Květy vydrží krátce, každý asi jen 24 hodin. Dospělé rostliny vytvářejí uprostřed léta malé žluté plody. Mučenka vypadá velmi dobře, pokud se pěstuje navázaná na drátěném oblouku. Kvůli původu vyžaduje vysokou vlhkost vzduchu (vlhký vzduch skleníku či zimní zahrady). Nejlépe kvetou, když mají omezený růst kořenů. Musí mít také dostatek světla, vody a v létě je nutné zalévat ji každý druhý den. V zimě by se mělo zalévat jednou za 7 až 10 dní. V době vegetace se doporučuje hnojení jednou za 14 dní, ale jen polovinou doporučené dávky. První rok či dva je přesazujte na jaře a potom už zjara jen vyměňte svrchní vrstvu zeminy. Z jara se mají výhony seříznout o jednu třetinu délky. Od jara do podzimu může být venku, kde má ráda přímé slunce. V interiéru ale dává přednost poněkud chladnějším podmínkám. Rostlinou, která se hodí pro pěstování v závěsném košíku nebo u mechového sloupku, který ji vytváří oporu, je voskovka (Hoya carnosa). Voskovka dostala jméno po Thomasi Hoyovi, anglickém zahradníkovi. Voskovky pocházejí z Dálného východu včetně tropických oblastí Austrálie. Voskový povrch jejich listů jim předurčil název. Její kožovité listy mají schopnost zadržovat vodu. Spíše ji zahubíme přelitím než nedostatkem vody. Běžně jsou k dostání dva druhy – Hoya carnosa a Hoya bella. Hoya carnosa je rozšířenější a je také lehčí ji pěstovat. Má masité listy asi 5 cm dlouhé, široké 2,5 cm. Hvězdicovité květy jsou soustředěné ve svazcích asi po dvanácti až patnácti. Kvete na jaře a v létě, její květy krásně voní a prýští z nich lepkavá tekutina. Důležité je neodstraňovat stopky odumřelých květů, protože se na nich vytváří další. S rostlinou by se nemělo hýbat, aby poupata neopadala. V létě je možné ji mlžit, ale pozor na květy, těm by se voda měla vyhnout. V dospělosti voskovka často tvoří bezlisté šlahouny, které později obrůstají listy. Teplota, v níž se jí daří, se pohybuje mezi 10 a 21 °C. Má ráda hodně sluníčka, má-li kvést, vyžaduje přímé slunce. Nejvhodnější je umístění na okně na východ nebo západ, polední úpal na jižním okně je pro ni moc silný. Ve vegetačním období vyžaduje bohatou zálivku. V zimě se doporučuje omezení zálivky, postačí zalévat jednou za 14 dní. Od jara do podzimu můžete voskovku jednou za dva měsíce přihnojit. Druhým druhem, který se u nás pěstuje, je Hoya bella. Je drobnější, listy má menší a převislé. Tento druh je také na pěstování náročnější. Velmi dobře se hodí do závěsného košíčku. K jistě nejsnadněji pěstovatelným pokojovým rostlinám patří filodendrony. Vzhledem k tomu, že jsou tyto rostliny odolné proti chybným pěstitelským zásahům, je možné péči o ně svěřit i úplným začátečníkům, třeba dětem. Filodendronů existuje asi 120 druhů a navíc bylo v poslední době vyšlechtěno mnoho nových hybridů. Jejich jméno vzniklo z řeckého slova phileo, milovat a dendron, strom. Většina druhů pochází ze Střední Ameriky. Existují dva typy filodendronů: keříčkovité a popínavé. Oběma typům se nejlépe daří na světlém místě, ne na přímém slunci, ale snášejí i místa stinná. Aby mohly filodendrony dobře růst, potřebují prostor. Čím více ho mají, tím větších rozměrů dorůstají. Co ale potřebují k životu určitě, je dostatečné teplo a vyšší vlhkost vzduchu. Zejména v bytech s ústředním topením, kde je vzduch dost suchý, se vám pravidelné mlžení jejich listů vyplatí. Nikdy by neměly mít méně než 18 °C, to platí nejen o vzduchu, ale i o půdě. Proto není dobré stavět je k severně orientovanému oknu, nebo tam, kde táhne. Svědčí jim pravidelná zálivka, v období růstu dvakrát týdně, v zimě postačí zalévat jednou za týden. Během vegetace se doporučuje jednou za čtrnáct dní přihnojení tekutým hnojivem. Filodendrony se zalévají vrchem květináče a půda by se měla udržovat stále vlhká. Při splnění těchto podmínek se vám odvděčí doslova pralesovou zelení. Dobře snáší i špatné evropské ovzduší. Filodendron se díky své mohutnosti obejde bez „společnosti“ jiných rostlin, ale snáší se velmi dobře se všemi pokojovými. Popínavých filodendronů je daleko více než keříčkovitých typů a jsou také jako pokojové rostliny více oblíbené. Potřebují oporu například mechových tyčí, aby se mohly řádně pnout a aby se na nich mohly zachytit vzdušné kořeny. Ze všech filodendronů je nejznámější Philodendron scandens. Roste velmi rychle, můžeme ho pěstovat na bambusové tyči nebo v závěsném košíku, má menší listy ve tvaru srdíčka. Existují také filodendrony s většími listy, jako například Philodendron erubens odrůda Red Emerald. Tato odrůda má sytě zelené listy 20 až 30 cm dlouhé. Jejich řapíky jsou červené. Pokud ho budeme pěstovat při nižší intenzitě světla, bude červená barva na spodní straně listů mnohem světlejší. Vzdušné kořeny by se neměly odstraňovat, ale navádět do zeminy Další tropickou rostlinou, která se však velmi dobře hodí pro pěstování v jakémkoliv bytě, protože je velmi nenáročná, je Scindapsus aureus. Scindapsus se může pěstovat v klasickém květináči, protože je to však rostlina popínavá, velmi dobře se vyjímá v závěsném košíku. Zvláště efektní je její pěstování na mechovém sloupku, který jí vytvoří takřka „domácí“ prostředí. Jeho listy jsou snadno omyvatelné, a proto vydrží i v silně prašném prostředí. Jak rostlina stárne, žíhání na jejích listech může měnit barvu, nejčastěji je zlatožluté. Nejlépe se jí daří na zastíněném místě, ale zcela bez světla být nemůže, to by vyháněla dlouhé šlahouny pouze s malými lístky anebo úplně holé. Rozhodně ale nesnáší přímé slunce, to znamená, že by neměla stát na jižně orientovaném okně, kde jsou paprsky nejbodavější. Zalévat by se měla dostatečně, ale zemina by neměla být permanentně podmáčená. Naopak je dobré, aby mezi jednotlivými zálivkami vyschla. Jako všechny tropické rostliny miluje teplo a vlhko. To znamená, že by se listy měly často rosit. Ale pozor, zejména jsou-li listy mokré, nesmějí se dostat na přímé sluneční světlo. Teploty, v nichž se této rostlině daří, se pohybují v rozmezí 18 – 21 °C. Ani v zimě by neměly klesnout pod 10 °C. Tak jako ostatní popínavé rostliny pochází Syngonium z deštných pralesů Střední a Jižní Ameriky. Aby tato rostlina mohla růst i v poměrně tmavém prostředí, dovedla k dokonalosti schopnost otáčet se za světlem. Umožňují jí to dlouhé řapíky, na nichž jsou masivní buď tmavě nebo světle zelené listy, podle odrůdy. Na odrůdě také záleží, kolik potřebuje světla. Světlejší varianty jsou na světlo náročnější. Naproti tomu tmavé vydrží i v polostínu. Trvale by ale neměla mít úplný stín žádná z nich. Stejně tak nesnášejí přímý sluneční úpal, proto by neměly stát přímo na okně, kam svítí většinu dne slunce, ani blízko u něj. Syngonium je teplomilné, nejraději má denní teplotu 24 – 27 °C, ani v noci by teplota neměla klesnout pod 18 °C. Kromě tepla vyžadují zejména mladší rostliny v letním období poměrně vysokou vlhkost vzduchu, a tak by se měly často rosit a květináč by měl stát na podložce s vlhkým keramzitem. Jak rostlina dospívá, nebývá už tak choulostivá. Zálivka je podobná jako u ostatních popínavých rostlin, tedy zemina by měla být vlhká, nikoliv však podmáčená. Aby se Syngonium mohlo řádně pnout, potřebuje oporu. K tomu nejlépe poslouží mechový sloupek, o který se nejen může opřít, ale který mu poskytne i prostředí, jejž má rádo. Pokud Vám rostlina nevyroste do rozměrů, jaké jste si představovali, nezoufejte. Menší exempláře jsou velmi pěkné v závěsných košících.
