Porcelán okouzlil svět tím, že byl vzdušně lehký a elegantní, a svého času jej nikdo mimo říši Středu neuměl vyrábět. Finta z Asie spočívala v extrémně vysokých teplotách pro vypalování (nad limitem 1200 °C), a především v dodání kaolínu, ostřiva a taviva, oxidů železa. Jen s nimi bylo možné vyrobit něco „víc než jen lepší kameninu“ respektive dokonalý produkt s nebývalou lehkostí a skoro polo-průsvitností. Až do první poloviny 18. století jsme tak byli závislí na jeho importu. A tahle „pravá Čína“, pokud ji někde náhodou máte, má cenu nezměrnou. Například mírně kýčovitá porcelánová mistička na polévku s neumělými obrázky drůbeže byla před pár lety vydražena za nějakých 31 milionů dolarů. Proto, že pocházela z Číny 15. století, tedy místa a doby, kdy kvalita porcelánu byla na vrcholu a produkce ještě stále na minimu.Tím nechceme říct, že sbírka čajových hrníčků v truhlici po vaší prababičce má hodnotu výhry jackpotu v loterii, ale rozhodně se nevyplatí se jí teď zbavovat. Protože za pár generací i ona bude stát malé jmění. Neprůmyslové báze výroby jsou totiž sběrateli vysoce ceněné, a třeba art-deco porcelán teď vyloženě letí. Tedy, pokud dokážete zacházející krásu pravého porcelánu vhodně uchovat. Což úplně snadné není.Jako každá dokonalost je totiž poměrně náchylný ke sběru nejrůznějších vad na svém bezchybném vzhledu. A také je poměrně dost křehký. Prevence stojí vždy na prvním místě, a nejvíc škod, které můžeme na porcelánu napáchat (když tedy vynecháme neposedné kladivo a špatné uchycení police v kredenci) je u jeho nevhodného skladování. Porcelán totiž není jen tak obyčejný hrnek, konvice nebo talířek. Porcelán je fenomén, zaslouží si správné místo. Důvod, proč jej babičky vystavovaly za sklem uzavřené kredence, je prostý. Nemá rád kolísavé teploty, je náchylný k sesedání prachu, sbírá mastnotu ze vzduchu. Příliš ostré slunce může znehodnotit jeho povrchovou malbu vyblednutím. A kromě toho může začít praskat.Takže? Pro domácí „expoziční“ skladování je skutečně nejlepší pevná skříňka nebo kredenc, v níž bude bezpečně uložen. A pokud na něj má být viděno, tak ať nestojí proti oknům a slunci. Trik, jak zabránit tomu, aby se poškrábal (talířek o hrníček či naopak) je prostá: vypodložit je kouskem hadříku. A když tuhle nádheru nechceme mít na očích? Pak je hezky jednotlivě zabalit do látkových ubrousků, ty do papíru (starých novin) a celé to ne-převrstveně uložit do skutečně bohatě vypolstrované krabice. A celé to uskladnit někde, kde na to nebude moci vlhko nebo mráz. Porcelán je skoro zázračný, ale zrovna tak jako jiné materiály se opotřebovává použitím. A jde to na něm vidět. Takže pokud jej nechcete mít jenom na parádu, ale dopřát si z něj i nedělní poobědové kafíčko, připravte se na svérázný režim čištění. Oplach se tu provádí hned po použití, aby nečistoty nestačily zaschnout. Šly by pak špatně dolů a vy si dost dobře nemůžete dovolit, v zájmu zachování kvalit porcelánu, drhnout je silou. Klasické čisticí pomůcky přitom nechte stranou. Kdepak na porcelán s kartáčem nebo dokonce drátěnkou! I obyčejná kuchyňská hubka může být příliš.Jen omytí ve vodě, okapání a pak citlivé ale současně důkladné dosušení. Jaké saponáty používat? Ideálně žádné. Když už, tak jen ty super-šetrné a citlivé. Takové, které neobsahují bělicí složku. Protože by bělily i porcelán. V podstatě ale veškerou očistu zastanete jen čistou vodou. A to ještě ani ne horkou, jen vlažnou. Cokoliv nad 50°C by už mohlo být problém. Což znamená, že pro porcelán raději žádná myčka. Nechcete riskovat popraskání, smytí kresby nebo to, že vám příliš silné trysky udělají z rodinného klenotu trojrozměrné puzzle. Občas se vyplatí informovat přímo u výrobce: třeba glazované porcelánové cibuláky myčku snesou. Růžový chodovský porcelán ale určitě ne.Porcelán nemá rád rázové změny okolní teploty. Šoupnout jej z ledničky do mikrovlnky není dobrý nápad. Ostatně, kousky se zlatavým okrajem (u starších exemplářů je to skutečně plnohodnotné zlato) by v mikrovlnce udělali pěkný ohňostroj. S tím, jak „lehce“ a šetrně myjeme, úzce souvisí i to, k čemu porcelánové nádobí používáme. A odpověď zní, že určitě ne ke konzumaci věcí mastných.S olejem (zvlášť horkým olejem) si porcelán opravdu nerozumí. A dost dobře by se vyplatilo i šetrné použití takových dezertních lžiček, se kterými hrníčky, podšálky a talířky neotlučete. Posezení s porcelánovým nádobím je prostě rituál. Výlučný a jen pro zvané. Někdy se to ale prostě nepovede. Lehce zašlé malované porcelánové kousky, které na nás občas vykukují z výloh starožitnictví, mají tu a tam ten neduh, že v celé na pohled překrásné sadě je jeden kousek s velkou vadou. Řekněme spáleninou od cigarety. Co s tím? Někdy pomáhá „vyleptání“ (ale vážně opatrně) korkem, který jste předtím namočili do slaného nálevu. Na většinu „zašlého matu a sesedlého prachu“ platí několikahodinová lázeň ve studené vodě s pár kapkami octa. A čištění extrémně odolných fleků je pak zase možné s vatových tamponem (nebo ušátkem), které namáčíte ve směsi vody, peroxidu vodíku a čpavku (3:1 a pár kapek čpavkové tinktury).Že vám to přijde trochu moc péče? Inu, právě za ni se vám porcelán umí odměnit. V dnešní pře-chemizované době představuje dost unikátní materiál. Neobsahuje žádné dodatečné chemické substance, neunikají z něj těkavé látky, do svého okolí ani obsahu neuvolňuje žádné látky. Bakterie a plísně jej nesnáší, respektive jej nemají rády za to, že jim neposkytuje živný povrch. Nedrží a neudrží se na něm. Při správné péči je neuvěřitelně dlouhověký a odolný (jen si vzpomeňte na mističku ze 14. století). Snadno jej očistíte bez teplé vody i bez saponátů. A ano, je vyrobený z přírodních materiálů. A až jednou doslouží, může být recyklován a znovu-použit.Zkrátka a dobře, porcelán má kulturu. Komu nesedí, vždycky může sáhnout po plastu. Ale zbavovat se porcelánu jen proto, že je náročný na péči, je stejné, jako vyhazovat ze sklepa stoleté láhve vína (jistě bude nepitné) a z filatelistické sbírky pradědečka vyhazovat do koše všechny staré známky, protože už dávno neplatí. Porcelán v sobě nese pořádnou porci minulosti, a to mu dává budoucnost.
