Stačí, když pozvednete hlavu vzhůru a zahledíte se do mraků plynoucích na obloze. Nepřipomínají vám ty nadýchané chomáče plynoucí po nebi něco jiného, než pouhé oblaky? Není támhle ten jeden mrak svým tvarem třeba podobný spíš chutné pečínce, další zase košíku s hřiby a ten další, nepřipomíná vám tvář nazlobené domovnice? Nebo nějaké zvíře? Stroj? Samozřejmě, že to jsou jen mraky. Právě s přispěním trochy fantazie vám však mohou i obyčejné mraky připomínat něco úplně jiného a vám důvěrně známého.Zpravidla pak něco, co nosíte ve své mysli, v podvědomí. Blížící se oběd, očekávanou výpravu do lesa nebo připomínku neumytých schodů na společné chodbě. A to je ono. Pareidolie je psychologický jev, kdy lidé vidí smysluplné tvary a vzory v neurčitých nebo nezřetelných podnětech. Co vlastně dělal výtvarník Vladimírek ze vzpomínek Bohumila Hrabala? Hledal na poškozených zdech smysluplné tvary a vzory, vzkazy, poslání... Nemusí jít nutně jen o mraky. Reliéf zvrásněných pohoří vám může připomínat lidské tváře, jednotlivá skaliska se mohou zdát být obrovskými zvířaty. A někdo může vidět tvář Ježíše Krista, jak na něj smutně pomrkává z pěny na ranním šálku kávy. Na pareidolii je skvělé - stejně jako na lidské fantazii – že je nesmírně pestrá. A přitom krásně nejednoznačná.Nic totiž negarantuje, že ty samé mraky (skály, pohoří) budou i ostatní diváci vnímat stejně, jako vy. Pareidolie je totiž do značné míry kulturně podmíněná. Zkuste se zeptat různých lidí, jestli vidí při pohledu na měsíc v úplňku za jasné oblohy lidskou tvář. Já ano, až mi to připadá, že si z nás na nebesích někdo tropí žerty, nebo že je to všechno jenom nějaká projekce. Většina lidí vám ale řekne, že ji nevidí.Ve zdi prokvetlé mechem můžete uvidět třeba postavu Napoleona v třírohém klobouku, ale pokud se na tu samou zeď podívá buddhistický mnich, spatří obrysy lotosového květu. A bude jen obtížně chápat, že vy to nevidíte též. Proto se tomu někdy přímo říká kulturní pareidolie, protože tak nám to lépe připomíná, že naše vnímání světa je vysoce subjektivní a ovlivněné naším osobitým kulturním kontextem. S kulturní pareidolií se dá užít spousta zábavy, ale taky spousta dohadování, trápení a neporozumění. Třeba když přijde na interpretaci pradávných historických artefaktů, vnímaných ovšem skrze optiku moderní kultury a technologií.Proč? Protože pak často vznikají mylné představy o důkazech zaručené „existence“ pokročilých civilizací, mimozemšťanech nebo třeba o cestování v čase. Je to o tom, co nevidíme tak, jako to viděli prapůvodní tvůrci takového díla. Často jen proto, že chceme vidět něco jiného. Současnějšího a nám bližšího. Prvním takovým příkladem je překryv hieroglyfů na chrámu v egyptském Abydosu. On to tedy nebyl úplně překryv, jako spíš palimpset. Při něm se vezme podklad původního díla, které se oseká a přepracuje. Je to trochu jiné gumování. Jenže právě při tomhle gumování na kameni, které se týkalo vlády faraona Setiho I. a faraona Ramsese II. zůstaly kvůli osekávání části hieroglyfů, které vypadají jako… ano, jako letící helikoptéra. A taky tank a ponorka.Což jsou věci, které tesající kameno-malíř před tisíciletími asi v plánu úplně neměl. Nezamýšlel se nad tím, že to vypadá jako technologie z budoucnosti. Neznal ji. My ovšem ano, a tak nás to vyobrazení hned „chytne“. Je to hezký příklad kulturní pareidolie vytvořené náhodným překryvem motivů. A takových příkladů je spousta. Pokud bychom ještě setrvali v Egyptě (potažmo zavítali do Mezopotámie), můžeme vidět, jak na nás ze stěn „pomrkávají“ moderní emotikony uwu a kočky z anime-komiksů. Jak je to možné? Ve skutečnosti jde o symboly síly wedjat, nebo tzv. Hórovo oko. To bylo symbolem ochranným. Jsou to ikonografické znaky stylizované dle tehdejší estetiky, a jejich moderní asociace jsou tedy zavádějící. Z podobného ranku jsou i „žárovky“ v egyptském chrámu v Dendeře. Když se na to lidé dnes podívají, mají jasno. Obrovská žárovka (nebo světelný kotouč vrhaný žárovkou), hezky napojená kabelem. Rázem nám tajemství výmalby a výzdoby vnitřních prostor pyramid nepřijde tak záhadné, když si ve starověku na práci svítili žárovkami. Jenže ve skutečnosti je ten výjev mytickým vyobrazením boha Harsomta, s lotosem, kobrou a tzv. sloupem djed. Výjev je to náboženský, nikoliv popisující technologické výdobytky království na Nilu. Ty nám dnes blízké technologie pak chceme vidět všude. Mayský astronaut v Palenque není muž v řídícím pultu kosmické lodi, obklopený tryskami a přístroji. Vyobrazení představuje klasické mayské symboly: strom světa, vzkříšení duše a mayskou kosmologii. Panovník Pakal je tu, v souladu s mayským panteonem, zobrazen jako duše stoupající do nebe. Je to komplexní mytologická scéna špatně interpretovaná přes sci-fi optiku.Ostatně i „potápěč s helmou“, který je k vidění na chrámu v indickém Hoysaleshwara, není ničím jiným, než vyobrazením tradiční taneční masky. Tuhle znalost my nemáme, a tak si ten výjev interpretujeme po svém. Na japonských svitcích z 16. století dáváme přednost „vojákům s plynovými maskami“, ačkoliv jde o poctivé zobrazení samurajů v těžké zbroji a maskách (menpo), často s démonickým výrazem. A pokud jde o sochy křesťanských světců a světic, ani ty se zpravidla nezaobírají mobilem a notebookem. Ty záhadné destičky, co nosí, bývají modlitební knížky, relikviáře a voskové destičky, zrcadla nebo hostie. Jde o optický klam kvůli tvarové podobnosti. V době, kdy tato díla vznikala, měli všichni takové vyobrazení za zřejmé a pochopitelné. To až my, kvůli kulturní odlišnosti a nástrahám pareidolie, vidíme něco úplně jiného. Je to důsledek moderního zkreslení, kdy máme tendenci promítat vlastní zkušenost do neznámého. Vychází to z vizuální podobnosti tvarů. Jde o důsledek neznalosti kontextu. A taky o záměrně mystifikace záhadologů.Není to doklad o cestování časem nebo přítomnosti mimozemšťanů, ale odraz naši touhy nacházet smysl ve všem, co je nám známé.Zdroj: autorský text - Radomír Dohnal, ČESKÉSTAVBY.cz
