Kdo říká, že v dětství nečetl Ferdu Mravence, nejspíš si v něm listuje ještě teď. Není se za co stydět, knížka o dobrodružstvích mravence s puntíkovaným šátkem je totiž tou nejlepší entomologickou příručkou pro začátečníky, kterou v Česku máme. Skuteční mravenci nejsou v zahradě přijímáni bez rozpaků, protože i kvůli Sekorovi máme jasno v tom, že pasou mšice a přispívají tím k jejich šíření. Na druhé to zdatně vyrovnávají maximálně efektivní biologickou kontrolou většiny dalších škůdců. Neutečou jim bourci, píďalky, obaleči, bekyně, nosatci, mandelinky, pilatky a ploskohřbetky, nevybírají si mezi larvami a dospělci. Berou je všechny. Způsob, jakým armády titěrných mravenců probírají vaši zahradu a zbavují ji „škůdců“ se nedá k ničemu připodobnit a jejich práci nikdo nezastane. Rozšlapat, zasypat nebo jakkoliv zničit jejich mraveniště, to prostě nikdo rozumný udělat nemůže. A ty mšice? Mšice jsou jeden problém, se kterým si poradíte sami. Mravenci jich mezitím odstraní desítky. Na přírodních systémech je krásné to, že když do nich moc nešťouráme, porůznu se dokáží vyvažovat a udržovat v rovnováze samy. Takže tam, kde je něčeho moc, se dříve nebo později objeví drabčík. Říct který není úplně snadné, protože v jejich domovské komplikované čeledi napočítáme tisícovku druhů. A jsou tu rození specialisté na všechno: larvy hmyzu, likvidace dvoukřídlého hmyzu, i lov mravenců, když už jich je moc. Nejsou nápadní ani hezcí, roztomilí nebo extra zajímaví. Jsou jen pomocníky, které se vyplatí mít při ruce. Ještě než se nachýlí čas podzimu a naše domácnosti začnou aktivně vyhledávat invazní slunéčka východní, hodí se vzdát hold slunéčkům sedmitečným. Zrovna ty vám dokážou nabídnout pomocnou ruku, v podobě svého nezkrotného apetitu, když přijde na likvidaci mšic. Kolik toho zbaští dospělá beruška se ale vůbec nedá srovnat s tím, s jakou razancí se jimi krmí jejich malé oranžové larvy. Mšice nemají žádnou šanci. A že si je sami můžete zavolat na pomoc? Berušky jsou doslova magneticky přitahovány jasně žlutou barvou a kolem takhle vybarvených květů se pohybují nejraději. Takže když si náhodou nevíte rady s invazí mšic, zkuste na napadené rostliny uvázat něco nápadně žlutého, případně vedle zapíchnout jasně žlutý terčík. Slunéčka se pravda budou cítit trochu podvedené, ale odpustí vám, protože jste je nasměrovali přímo k hostině. Samozřejmě, že tenhle trik funguje jen v dobře zahmyzených zahradách. Pokud svět kolem sebe stříkáte insekticidy, budete na pomoc sedmitečné letky spoléhat marně. Zlatoočka jsou takové titěrné zelenavé nic, ale ve hmyzí říši jsou vykreslovány jako dravé šelmy, učinění jaguáři a tygři. Třásněnky, svilušky, červci, vlnatky a mšice jsou pak jejich potravou. Na výřad jejich prospěšnosti lze vystavit 10 000 vajíček svilušek nebo 500 mšic, což je porce, kterou během svého vývoje hravě spořádají. Jen si vezměte, kolik postřiku se dá ušetřit tím, že si tyhle šelmy ochočíte. Jak? Když jim nabídnete úkryt v suchém listí, poblíž hromady suchého dřeva, kam neprší. Rády zazimují, a hned zjara se u vás dají do práce. S naprostou lhostejností přijímáme existenci červeno-černých ruměnic. Nepovažujeme je za zlé ani dobré. Pravda je ale taková, že tahle parta funguje jako sehraný tým popelářů, sbírajících části rostlinného opadu a hmyzích mrtvolek. Z čeho tady kouká prospěch? Třeba z toho, že když tihle čističi skončí šichtu, mají rostliny na vaší zahradě mnohem menší šanci, že pochytí nějakou infekci nebo onemocnění. Ruměnice prostě čistí terén. A jestli vám to pořád nestačí, vizte, že ruměnice mají spadeno i larvy komárů. Ano, komáři, mouchy, masařky, mušky a třeba ovádi patří k živočichům, kteří si naše srdce zrovna nezískali. Pokud se jich chcete zbavit, úplně snadno to nejde. Jak to? Museli byste dobrovolně připustit existenci hmyzích stíhaček, tedy vos obecných. Ty přes den efektivně vyčistí oblohu od všech létajících potvůrek. Jestli vám ale tahle žluto-černá elegance nesvědčí, můžete to zkusit i jinak. Zvyšte estetickou hodnotu zahrady, adaptujte se na sucho – a vytvořte pár pořádných tůněk. Třeba se u vás zabydlí vážky. To jsou stíhači páté generace, nejrychlejší predátoři, kteří jsou vůbec k dostání. Vítat každého brouka poděšením pištěním nebo dupáním není přiměřenou reakcí. Třeba střevlíci by si spíš zasloužili uznalý potlesk. Jeden každý má totiž na svědomí kolem 3-500 žravých housenek za sezónu. Navíc se nebojí pustit do opravdu velkých soust, třeba do honu na slimáky. Vzhledem k jejich velikosti je to výkon hodný obdivu. Loví hlavně v noci, nad ránem vyklízí bojiště a přesouvají se do staré tlející padanky. Za sebou nechávají vyčištěné záhony, zbavené škůdců. Myslete na ně, až půjdete hrabat a pálit listí. Co to ale znamená? Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi citlivý druh, chodící indikátor kvality životního prostředí, není jejich absence nikdy dobrou zprávou. Mít stonožky se tak dá interpretovat jako chvályhodný stav, při němž máte dobře prohnojenou půdu plnou humusu, půdu, která netrpí nedostatkem makroživin potřebných pro růst rostlin. A nádavkem za tuhle příjemnou diagnózu vám dravé stonožky ještě vyčistí zahradu od všech podezřelých vajíček a larev hmyzích škůdců, žijících na zemi. Co z toho plyne? Že byste měli hospodařit tak, aby vám stonožky svou přítomností vystavily výborné vysvědčení. Přínos škvorů v boji proti nenechavému hmyzu a mšicím zvláště by se měl ocenit před kamerami v hlavním vysílání na nějakém mezinárodním sympoziu. Protože jinak jim pořád budeme připočítávat nesmyslnou legendu uši tunelujících zákeřníků. V tom klepeta opravdu nemají. Jejich apetit se občas vybije ne zrovna žádaně na šťavnatých poupatech a plodech, ale opravdu se to snaží kompenzovat tím, jak prohání jiné škůdce. Škvor, i když se tak netváří, je náš kamarád. V tom, že motýli, včely a ubručení čmeláci do zahrady patří, asi pochyby nepanují. Jak si ale stojí pestřenky? Ano, takové ty malé žluto-černě pruhované droboty, které si občas spleteme s vosou. Tak těch je třeba si považovat. Jsou totiž univerzálními opylovači, kteří si (na rozdíl od motýlů, čmeláků a včel) moc nevybírají. Zatímco včely se jako mediální hvězdy vyhřívají na výsluní přízně, pestřenky odedřou spoustu práce, a nikdo jim ani nepoděkuje. Kromě tohoto svého ekosystémového servisu vám jejich larvy nabízí likvidaci mšic a třásněnek. Jen tak mimochodem. Pokud vás jímá hrůza z žihadel včel a vos, po zhlédnutí „výbavy“ lumka by se o vás nejspíš pokoušel infarkt. Uklidnit by vás mělo, že vy nejste ani vzdáleně jeho cílem. A tohle své olbřímí bodlo využívá jako lokalizované kladélko. Je to totiž parazitoidem, který pod dřevem vyhledává larvy hmyzu (například pilořitek). To, co jim dělá, by se jemnocitným asi nelíbilo, ale užitečnost to má zásadní. Když kolem vás lumek prolétá? Nemusíte rovnou salutovat, ale určitě mu neusilujte o život. Když to ale vezmeme kol a kolem, platí to vlastně pro všechny zde uvedené, a taky ostatní hmyzáky. Určitou zvláštností lidského myšlení je, že máme obecnou tendenci vše ve svém okolí posuzovat podle okamžité prospěšnosti pro vlastní život. Strohé dělení živočichů na užitečné druhy a škůdce je toho jasným dokladem. Přitom je to do krajnosti zjednodušující, nepřesné. Navíc to nepostihuje druhy, co v našich zájmech nehrají zápornou ani kladnou roli, a takových je přitom většina. Celé je to do značné míry relativní, protože onu užitečnost obvykle spojujeme jen s jedním rysem biologie daného živočicha a konkrétním místem. Taková včela je takovém v tunelově zúženém myšlení příhodným opylovačem, a rádi ji na zahradě vidíme. Běda ale, když nám zabzučí doma v pokoji. To už bereme do rukou plácačku nebo srolované noviny. Platí, že když přírodu necháme dělat svou práci, o užitečné a škůdce se postará sama. Občas můžeme tenhle proces trochu popostrčit, ale zbytečně bychom neměli hubit žádný hmyz na naší zahradě. Třeba jsou nám prospěšní, ani o tom nevíme.
