Veverka obecná neboli červená (Sciurus vulgaris) tráví téměř celý svůj život ve větvích vysoko nad zemí. Na zem se odváží vždy jen krátce. Vlastně má svým způsobem blíže ptákům než savcům, mezi které patří. A na zem seskočí především pro něco dobrého k snědku. Svůj ocas veverky používají při pohybu ve výškách jako kormidlo i padák, dovedou dokonce ovládat i každý jeho chloupek. Jsou dokonce schopny vypnout své tělo do tvaru křídla a toho využívají při delších skocích. Silné nohy mají vybavené drápky a velké oči veverek odhadují přesně vzdálenost před každým skokem. A pozorovat jejich akrobatické kejkle patří mezi oblíbené a smysluplné trávení času. Odpočineme si, pobavíme se i zasmějeme.Tento středně velký hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývá velmi široké území (od západní Evropy až po východní Asii). Na našem území najdeme veverky v lesích všech typů, parcích, větších zahradách, alejích a hřbitovech s vyšším stromovým porostem. Makí zrzavou, ale někdy i černou či hnědou srst. Ve většině zemí jsou chráněným živočišným druhem, což platí i pro ČR (podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. je prohlášena za ohrožený druh). Ve druhé polovině 20. století došlo k radikálnímu poklesu stavu veverek následkem lovu. Posledních 20 let se však veverky u nás již lovit nesmí, ovšem z celosvětového měřítka jde podle Červeného seznamu IUCN pouze o málo dotčený druh. Například na Sibiři se pak veverky tradičně loví pro kožešiny i maso již od starověku. V Českých zemích a v západní Evropě se veverčí maso jedlo až do 17. století. Známé upečené veverky z Babičky Boženy Němcové proto již v té době budily pohoršení. V současné době jsou veverky nejvíce ohroženy ztrátami lesů – jejich přirozeného biomu, někde je pro změnu veverka obecná vytlačována veverkou popelavou.Původně bylo popsáno 40 poddruhů veverky obecné, s tím však nesouhlasilo několik zoologů z celého světa. V roce 1971 byla proto vydána nová studie, která schvalovala pouze 16 poddruhů. A ty se rozlišují až dodnes. Jsou to: S. v. altaicus Serebrennikov, 1928; S. v. anadyrensis Ognev, 1929; S. v. argenteus Kerr, 1792; S. v. balcanicus Heinrich, 1936; S. v. bashkiricus Ognev, 1935; S. v. fuscoater Altum, 1876; S. v. fusconigricans Dvigubsky, 1804; S. v. infuscatus Cabrera, 1905; S. v. italicus Bonaparte, 1838; S. v. jacutensis Ognev, 1929; S. v. jenissejensis Ognev, 1935; S. v. leucourus Kerr, 1792; S. v. mantchuricus Thomas, 1909; S. v. meridionalis Lucifero, 1907; S. v. rupestris Thomas, 1907 a S. v. vulgaris Linnaeus, 1758. Pokud chceme veverky nalákat právě na svou zahradu, je třeba vědět, jak žijí a bydlí. Splétají si totiž z větviček kulovité stavby (25–30 cm velká hnízda ve tvaru kukaně), ty uvnitř vystelou mechem, suchou trávou, listím, srstí, lýkem, pírky, prostě vším, nač narazí, a co se jim zalíbí. Na léto jim stačí jen ledabylé hnízdo, ovšem k zimnímu odchovu mláďat a vůbec na zimu jsou veverčí obydlí dokonalá. Veverky vybaví svůj úkryt tak dokonalou izolací z rozcupované kůry stromů a jiných materiálů, že si uvnitř dovedou udržet i 20 oC, byť venku mrzne. V zimě veverky nespí, ale zdržují se dost často právě uvnitř svých obydlíček. Dovedou se zde schovávat před nepřízní počasí klidně i více dní za sebou. Další specializací veverek jsou různé dutiny. Pokud veverka nějakou najde, zabydlí si ji a už ji odsud nikdo nedostane. Obzvláště v létě za veder je pak takový úkryt vynikající. A v zimě též poskytuje výbornou tepelnou ochranu. Takových míst však není mnoho a proto veverka neopovrhne ani budkou, kterou jí nabídnete, obzvláště když je v ní prostřeno. Ideální jsou například budky určené sovám, ale prodávají se právě i speciální budky pro veverky.Veverky jsou aktivní přes den, ve vrcholné části dne jsou však většinou ukryty ve svém hnízdě. Vyhýbají se především horku a také větší viditelnosti vůči predátorům. Jimi jsou kuna lesní, liška obecná, kočka divoká, lasice kolčava, káně lesní a sovy. Pokud to veverky vyloženě potřebují, dovedou vyvinout rychlost až 19 km/h. Veverky žijí dosti samotářským životem, příliš často jich více pohromadě nespatříte. Nemají však vyloženě teritoriální chování a území jednotlivých jedinců se proto značně překrývají. Navíc se musí množit, proto dvakrát do roka opustí samečci svá území, aby si vyhledali partnerky. "Na návštěvu" tedy chodí výhradně samečci. O mláďata se pak ale již samička stará sama. Nejprve zakládá rodinu od února do dubna a další pak v létě, čili od května do srpna. Veverčí mláďata jsou holá a slepá a jsou téměř 2 měsíce kojena. Po měsíci již vidí a začnou se pohybovat po hnízdě. Po dalších čtrnácti dnech podnikají první výpravy okolo hnízda a ještě dva týdny se do hnízda vracejí. V tu dobu jim již samička přidává kromě mléka i oříšky, semena stromů, houby, kostřičky (kvůli vápníku), šišky, pupeny a plody stromů, lesní byliny apod. Na podzim si pak veverky ukrývají vlašské i lískové ořechy, bukvice, žaludy i houby do skrýší pod zemí a nebo v dutinách stromů. Touto stravou veverky učí svá mláďata, co je dobré, jedlé. Veverčata se osamostatní nejpozději po deseti týdnech, přesto se však ještě nějakou dobu drží poblíž své matky. Veverky si sice vyloženě nehlídají svá teritoria, ale žijí samotářsky. Ovšem v místech, kde jsou lidmi přikrmovány, dovedou žít bez problémů vedle sebe. Přikrmování přitom veverky ocení nejen v zimě, ale i na jaře. Je však třeba dát pozor na vhodnou stravu a použít krmítko pro veverky určené. Navíc nemusíte veverky vyloženě lákat na svou zahradu, pokud zde dokonce nejsou vysoké stromy, bylo by to i zbytečné, neposlechly by. Výšky milují a jsou pro ně "bezpečné". Krmítka pro veverky lze přitom umístit kamkoli, kde se tito tvorové vyskytují. A rychle se do nich naučí chodit, načež vy je můžete pozorovat. Stačí dokonce krmítko umístit i jen tak vysoko od země, abyste do něj pohodlně dosáhli (cca 170 cm). Stačí kladivo a jeden hřebík či šroub a je hotovo. A co veverky zbožňují? Vlašské a lískové oříšky, klidně loupané, ale nikdy ne solené nebo slazené, slunečnicová a dýňová semínka, o která se s nimi budou prát ptáci, kousky jablek, hrušek a mrkve apod. Strava nesmí být nikdy plesnivá a oříšky by neměly navlhnout. Do krmítek nesmíme dávat pečivo, sladkosti a solenou potravu. Krmítka mívají kvůli ochraně potravin před vlhkostí víka z plexiskla, kdy si veverka víko lehce odklopí a potrava je do té doby chráněna před vlhkem i veverčími konkurenty v stravování. Veverka obecná dorůstá nejčastěji 19 až 23 cm a váží od cca 250 do 340 g (někdy i více). Svůj huňatý ocas veverka nepoužívá jen jako kormidlo, ale také jako pokrývku svého těla při spánku, je totiž dlouhý 14,5 až 20 cm. Charakteristickým znakem veverky obecné jsou střapce chlupů na ušních boltcích, které směřují do špičky a viditelné jsou především v zimě. Ostré a zakřivené drápy veverce pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá veverka obecná často zaměňována s blízce podobným druhem čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), ten však obývá Severní Ameriku. A také s veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), kterou najdeme v Severní Americe i západní Evropě. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období. Srst na břiše a hrdle je však vždy zbarvena krémově až bíle. Co se týká pohlaví, u veverek není vyvinut sexuální dimorfismus. V ČR potkáme nejčastěji červenou formu veverky obecné, případně černou, ve světě ale není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Srst se veverce mění dvakrát ročně (z letní na zimní a ze zimní na letní). Zimní srst je hustší a trochu tmavší než letní, přičemž veverkám narůstá mezi srpnem a listopadem. 60 až 80 % dne tráví veverky hledáním potravy a část nalezené potravy si uschovávají do svých „spižíren“ především v dutinách stromů. Při konzumaci potravy veverky sedí takzvaně „na bobku“ a dobroty si drží v předních končetinách. Veverky v tu chvíli působí opravdu roztomile. Před pářením samec vyhledá svou partnerku díky pronikavému pachu, který samice vypuzuje. Honí ji po stromech tak dlouho, až dojde ke spáření. Před rozmnožováním se samice více vykrmují, aby přibraly na váze. Platí totiž, že samice s vyšší hmotností porodí více mláďat. V jednom vrhu je pak obvykle 3 až 5 mláďat, rodících se po 38 až 39 denní březosti. Slepá a téměř holá mláďata váží 10 až 15 g. Plně osrstěná jsou však již po 21 dnech svého života, vidí po čtyřech týdnech a chrup mají plně vyvinut již po 42 dnech. V tuto dobu začnou od matky dostávat i pevnou potravu. S kojením ale samice neustává 8 až 10 týdnů po narození mláďat. Nakonec i lidské matky přikrmují vedle kojení, ovšem až po cca šesti měsících. Až 85% mláďat veverek umírá za svého prvního zimního období. Samice dosáhnou pohlavní dospělosti cca v druhém roce svého života, samci o něco později. Ve volné přírodě se veverka obecná dožívá průměrně tří let, proto nestihne mnoho vrhů mláďat. V zajetí to však může být až 10 let.
