Přírodnímu stavitelství se také říká ekologické. Jde o použití takových stavebních materiálů a postupů výstavby, které usilují o minimalizaci vlivu na životní prostředí při návrhu, výstavbě, provozování a nakonec v budoucnu i likvidaci budov. Jedno zda rodinných a bytových domů, rekreačních objektů, budov veřejných či určených pro byznys. Nejde tedy o architektonický styl, ale ani normový předpis. Vlastně je to spíše životní postoj a přístup k životnímu prostředí. Přírodní stavitelství posuzuje životní cyklus výrobků (LCA) a jeho vliv na životní prostředí. Co se týká například hodnocení energetické náročnosti, LCA (Life Cycle Assessment) zohledňuje energie potřebné k výrobě výrobků, provozu budovy, ve ketré byly instalovány, i pozdější likvidaci stavebních materiálů až budova doslouží. A je třeba říci, že například polystyren je velkou zátěží z hlediska výroby i recyklace. Proto přírodní stavitelství upřednostňují přírodní materiály. Konkrétně například nosné dřevěné konstrukce, izolace ze slámy, konopí, či lnu, nepálené cihly a hliněné omítky, ale i hliněné, slaměné a lněné panely. Navíc nejde jen o konkrétní výrobky, ale celé technologie, třeba v případě sběru, zadržování a využívání dešťové vody pro technické potřeby domu. To samé se týká kořenových čistíren odpadních vod a zelených střech domů, které nahrazují zábory dříve nezastavěných míst stavbami. Další možností jsou zelené stěny, tedy zahrady vertikální. A ty mohou být instalované jak na pláštích budov, tak v interiérech. Je toho ale mnohem víc, za pozornost stojí také solární architektura, domy chráněné (tepelně izolované) zeminou, maximální využívání místních zdrojů především kvůli snížení nákladů na dopravu aj. Špičku ledovce pak představuje důsledné třídění odpadů při provozu budovy a například kompostovací záchody (separace moči a kompostování). Budoucnost rozhodně patří novým stavbám s nízkou energetickou náročností. A ta budoucnost již nastala. Podle Evropské směrnice o energetické náročnosti budov je možné stavět od roku 2020 pouze budovy s nízkou energetickou náročností. Nejde však ve smyslu pojmů nízkoenergetický, nulový, pasivní, ale i aktivní pouze o minimalizace tepelných ztrát. Roli hraje také ekologická nezávadnost použitých materiálů a výrobků, minimalizace neobnovitelné energie a využití obnovitelných zdrojů. V domech se šetrně pracuje s výměnou vzduchu s minimální ztrátou tepla (rekuperace), s pasivními solárními zisky, ale i pozitivním vlivem slunečního svitu na zdraví lidí. Energetická náročnost (tedy spotřeba energií) je pouze základním kritériem pro posouzení, do které kategorie konkrétní dům patří. Nízkoenergetické domy mají roční spotřebu tepla na vytápění od 15 do 50 kWh/m2 (běžné rodinné domy ze 70. - 80. let 20. století spotřebují bez stavebních úprav i více jak 200 kWh/m2 a nedávné zděné novostavby s plynovým kotlem 80 - 140 kWh/m2). Pasivní domy mají normy přísnější, roční spotřeba tepla u nich nesmí přesahovat 15 kWh/m2. Velkou roli přitom hraje i usazení stavby na pozemku, tvar domu, dispozice, orientace prosklených ploch vůči slunci, konstrukční systém a volba materiálů. Pasivní dům je obvykle třeba vytápět jen 15 až 20 dní ročně, proto vyúčtování za palivo nebo elektřinu tvoří jen malý zlomek provozních výdajů.Nulové domy jsou pak takové, které také vyrábí energie z obnovitelných zdrojů za účelem vlastního pokrytí jejich spotřeby. Využívají tepelná čerpadla a solární panely, načež roční spotřeba tepla pro vytápění je u nich nižší jak 5 kWh/m2. Jde tedy vlastně o pasivní domy vybavené moderními technologiemi, které zvyšují úspory. Špičkou ledovcou jsou nakonec domy aktivní, které mají roční spotřebu tepla pro vytápění 0 kWh/m2, a které jsou schopné dlouhodobého provozu bez vnějších vstupů energií. Naopak přebytky vyrobené energie jsou předávány do sítě. Že jde o ekologickou stavbu nemusí být na první pohled vůbec zřejmé. Ostatně ony i domy s hliněnými omítkami, zelenými střechami a soláry mohou být s principy ekologického stavění naopak v rozporu, pokud se vedle toho použijí nevhodné materiály a postupy, ale i vzdálené zdroje materiálů.Ano, základ představuje dřevo, hlína, sláma, konopné izolace či izolace z ovčí vlny a další přírodní materiály. Co ale naplat, že z takových materiálů stavíte, když je dřevo ze Sibiře, ovčí vlna z Austrálie a konopné izolace třeba z USA. I pro nepálené cihly a hlínu pro hliněné omítky je důležité, aby pocházely z místních zdrojů, tedy geograficky co nejbližších místu výstavby. Zmínit můžeme i možnost využití místně tradičních řemesel a postupů. Ekologická stavba, to je však mnohem širší koncept. Jde také o následné hospodaření s energiemi, vodou a odpady a o řešení mnoha zdravotních problémů zdravým způsobem bydlení a života. Například rekuperace zbavuje vzduch nečistot a škodlivin nonstop, vzduch uvnitř domu se nepřehřívá v zimě ani v létě a důležité je též dispoziční využití interiéru, tedy vnitřní uspořádání místností. Roli hraje kromě teplotního režimu a jeho regulace potřebná míra denního osvětlení (světelná hygiena) a izolace hluku jdoucího zvenčí, čemuž může napomoci i koncepce zahrady a výsadba, nejen izolace samotného domu. Unikátnost estetických kvalit přírodních materiálů v architektuře a designu je nezaměnitelná. Hliněné omítky prostě vypadají opravdu zcela jinak než běžné, dřevo je materiálem, který se nikdy neokouká, každý kousek je originál. Stejně tak i přírodní kámen z místních zdrojů. Neuvěřitelně vypadají i rákosové či dřevěné doškové střechy. V kombinaci s nezbytnými skleněnými prvky (především zasklením stavebních otvorů) pak přírodní materiály vyniknou ještě více. Ostatně třeba tepelná izolace srubu či roubenky z ovčího rouna má také svůj půvab. Přírodní stavitelství vlastně není ničím novým. Když se podíváte na mnohé staré domy, které dosud slouží, mají stěny z kamene a hlíny, případně z vepřovic. Když oškrábete letitou výmalbu, vykoukne na vás omítka, která nemohla okolo cementu ani projít a často nenese ani stopy vápna. Prostě omítali hlínou, stejně jako hlínou spojovali kameny. Stavební postupy se různily. Některé kameny přesně opracovávali, jinde zdili do bednění z libovolných kamenů a hlíny. U starých venkovských chalup hrály pro změnu zásadní roli vápenné omítky, jelikož vápno výborně pracuje s vlhkostí a jejími následky. A třeba tradiční horské roubenky jsou dnes zase v módě, i když tenkrát šlo o nutnost. Dřevo bylo spolu s ovčí vlnou nejdostupnějším místním materiálem. Vlastně můžeme co se týká přírodního stavitelství sáhnout až do pravěku. Postupně vznikala různá řemesla a dovednosti, a ta zase postupně zanikala, ponejvíce během 20. století. Dnes se k nim však opět vracíme. Například domy ze slámy vznikaly jako provizorní bydlení na konci 19. století a po první světové válce. Lidé zjistili, že sláma dobře izoluje, výstavba není drahá ani složitá. A poté, co byl vynalezen balíkovací stroj, začala růst popularita staveb právě ze slámy. Domy ze slámy se stavějí prakticky po celém světě. Někde je to kvůli trendu ekologického a zdravého bydlení, jinde prostě z nutnosti. Stavba takového domu zatěžuje životní prostředí jen minimálně a vnitřní prostředí je pak díky hliněným omítkám příjemnější a zdravější. Například v USA a Kanadě se již od dob osidlování zabydlelo dřevo jako zásadní stavební materiál při výstavbách budov. Výstavba byla rychlá a levná. A rámové dřevěné konstrukce zde vládnou dodnes. Ostatně nedávno došlo k prudkému nárůstu cen dřeva a pachatele můžeme najít opět na americkém kontinentu. Prezidentu Trumpovi se podařilo (zřejmě šlo o jeho hlavní developerský záměr, proč vstoupil do politiky) rozjet americké stavebnictví, které do té doby stagnovalo. Načež nastala po dřevu tak obrovská poptávka, že se do USA začalo dřevo svážet doslova z celého světa a prodávalo se za neuvěřitelné ceny. Ekologický přístup ke stavbám a bydlení sleduje takzvanou uhlíkovou stopu. A právě výstavba z materiálů s co nejnižší uhlíkovou stopou je v souladu s principy udržitelnosti. Například levná sláma nevytváří další uhlíkovou stopu, akorát ji nesmíme na místo stavby dopravovat stovky a tisíce kilometrů. Se dřevem je to malinko složitější, ale podobné. Stromy zachycují při svém růstu oxid uhličitý ze vzduchu a mění ho fotosyntézou na kyslík a cukry, načež vzniká celulóza. Oxid uhličitý je tak zakonzervován ve dřevě, které se pak použije ke stavbě domu. A nejlépe tak, aby dům měl delší životnost, než je doba růstu dřeviny, ze které jsme dřevo získali. Kámen je opět materiálem, který v dané lokalitě leží beztoho, že by nějak zatěžoval přírodu, velmi dlouho, milióny let. Není navíc třeba využívat kámen z lomu, ale stačí jej posbírat třeba na polích. Dost často v podhůří narazíte na hromady kamene podél polí. Jde o práci našich předků, kteří pole kamení postupně zbavovali, aby zde mohli hospodařit. Konopné izolace se pro změnu vyrábí z technického konopí, rostliny, která toho pro svůj zdárný růst mnoho nepotřebuje. Vydrží prakticky vše, není třeba používat při pěstování chemii a sklizně jsou zaručené i za většího sucha.Navíc lze využít i staré materiály, recyklovat je, třeba cihly, kámen, trámy a fošny z bouraček domů určených k demolici. Například pro slámu nemáme z hlediska tepelné vodivosti a kapacity žádný u nás platný certifikát, vedení SFŽP se však dohodlo akceptovat německý tepelně technický předpis. Lze s ním tedy pracovat při výpočtech pro žádosti o dotace na pasivní novostavby z programu Nová zelená úsporám. Jinak dnes již probíhají jednání s úřady co se týká přírodních staveb naprosto normálně, je u nás již dostatek projektantů a architektů, kteří mají s takovými jednáními zkušenosti. Stavba prostě musí být v souladu s územním plánem, akorát bývají trochu potíže s požárně bezpečnostními řešeními. Někdy mohou požární přesahy vycházet až za hranici parcely k sousedovi a s tím musí souhlasit soused i úřad. Pokud ne, stavba se může kvůli nedokonalé legislativě zkomplikovat a od původního záměru výrazně odchýlit. Obecně navíc platí, že jsou stavební řízení stále složitější bez ohledu na to, z jakého materiálu chcete stavět. Největší brzdou přírodního stavitelství je nízká informovanost široké veřejnosti, která souvisí s nízkou společenskou poptávkou. Ano, některé prvky jsou již přijímány širokou veřejností, například konopné izolace, o dřevu nemluvě, lidé však nechtějí bydlet v přírodních stavbách, prostě chtějí své byty se vším komfortem, na jaký byli zvyklí dosud. Přírodní stavitelství je jako celek, fenomén a životní styl stále především záležitostí užší skupiny fandů. Některé názory též říkají, že se ve vzdělávacím procesu málo učí o humanistickém rozměru architektury. Prostě a jednoduše vede moderní design, futuristická řešení, která se hodí i na titulky médií. Vládne tedy spíše extravagance než zdravý rozum a úspory. Přírodní stavitelství přitom není vůbec dražší než to tradiční, ba naopak. Tedy pokud se vše udělá správně. Jen to chce se vrátit ke své intuici, pocitům a přirozeným instinktům. Pak by pro naše životy mohlo vznikat o dost kvalitnější a vitálnější (zdravější) prostředí, přitom za dostupné peníze. Ano, některé prvky přírodního stavitelství jsou drahé, ale ne většina a určitě ne celek. Mezi nejdražší patří třeba hliněné omítky, jejichž cena je až několikanásobně vyšší než třeba sádrokarton. Dražší je i doprava hlíny, materiál je těžký. Sláma je sice levná, ale v podobě, v jaké je třeba, dosti nedostupná. Maloformátové balíky už prostě nefrčí. Proto se ale začaly objevovat slaměné výrobky a dokonce českého původu. Řešení se prostě vždy najde. A nakonec zopakujme ještě jednou jeden ze zásadních půvabů přírodního stavitelství. Po ukončení životnosti budovy je možné jednotlivé materiály separovat a recyklovat. A jedním z možných způsobů recyklace je u některých materiálů nová výstavba. Třeba hliněné omítky jsou z jílu a písku a při aplikaci samozřejmě také vody. A právě tuto směs je možné využívat opakovaně.
