Již s prvním oteplením můžeme vyrazit brzy na jaře do lesa, jarní houby jsou dokonce fantastické, nerostou ale všude. V teplejších oblastech začínají růst velmi brzy, v těch chladnějších později. A pozor, za mírnější zimy je možné nalézt první jarní houby již v březnu, musí ale být dostatečně vlhko, suchá zima a předjaří nesvědčí ani houbám. Že se lidově říká „roste jako houby po dešti“, to platí pro houby jarní stejně jako letní. A pro jaké houby si můžeme na jaře dojít? Začněme tou nejlepší, nejchutnější, nejvonnější, i když vlastně svým způsobem na první pohled jednu z nejhůře vypadajících. Kačenka česká (Verpa bohemica), toto české jméno krásně zní, je v něm i hrdost, i hravost, i obyčejnost, jisté venkovanství. Kačenka česká je vůbec jednou z prvních jarních jedlých hub, bohužel však roste vzácně. Její nejčastější výskyt je zaznamenán v listnatých lesích, ale i zarostlých sadech, nejčastěji pod olšemi a topoly, ale i třešněmi. Kačenky rostou nejčastěji ve skupinách a to dokonce i velice početných. Označovány jsou jako jarní houbové královny kuchyně, protože jejich chuť je opravdu vynikající. Hodí se přitom v kuchyních k čemukoli, do smetanové omáčky i smaženice, jako příloha k různých pokrmům, pečeným i připravovaným na pánvi, výborné jsou i do polévek. V přírodě se kačenka česká může objevit již v druhé polovině března a růst může až do začátku června. Její klobouk je hnědý, zvoncovitý a má silně zvrásněný povrch. Jsou na něm výrazné svislé, zkroucené a dosti hluboké rýhy. Noha kačenky je světlá a měkká, při dotyku máte pocit, že je vycpána vatou. Kačenka česká je velice podobná další jedlé jarní houbě, smrži obecnému, se kterým je blízce příbuzná. Smrž obecný (Morchella esculenta) je jedním z přibližně deseti druhů smržů, které na našem území rostou. Obecně pro smrže platí, že začínají růst po kačenkách, a že rostou na podobných místech jako kačenky. Najdeme je však i v mulčovací kůře ve městech a zahradách. Dobrou zprávou je, že jsou všechny smrže jedlé a všechny jsou si dosti podobné. Nemůže se tedy stát, že bychom místo nich sebrali houbu jedovatou. A právě smrž obecný je vůbec prvním ze smržů, který můžeme najít poté, co již rostou kačenky. Roste od dubna do května, někdy se jeho plodnice objeví již v březnu. Upřednostňuje okraje lesů a cest, listnaté háje, luhy, louky, zahrady i parky, dokonce i zavážky, sklady dříví a hromady odpadků a popele. Je nejpočetnějším zástupcem rodu smrž u nás a roste prakticky v celém mírném pásu severní polokoule, v té jižní pak na jihu Chille, v Argentině a v Austrálii. Jelikož se výskyt smržů obecných může krýt s kačenkou českou, často si je houbaři zaměňují, je ovšem mnohonásobně větší pravděpodobnost, že najdeme právě tohoto smrže než vzácnou kačenku českou. Plodnice smrže obecného mohou být vysoké až 200 mm, tvar mívají kulovitý či mírně protáhlý. Dutý klobouk má výšku až 100 mm, jeho tvar je vejčitý, barvu má nažloutlou až nahnědlou. Povrch klobouku je poset hlubokými jamkami oddělenými od sebe příčnými a podélnými lištami. Klobouk je těsně přirostlý k bílému až světle hnědému třeni širokému až 40 mm. Ve své spodní části bývá třeň širší. Duté klobouky umožňují plnění různým obsahem a následné pečení a dušení. Smrže jsou však výborné i na smaženice, do polévek, vyrobíme s jejich pomocí skvělou pomazánku a výborné jsou i sušené. Vždy je třeba před úpravou plodnice podélně rozkrojit a opláchnout ve vodě, musí být zbaveny nečistot a drobného hmyzu. Určitě nesbírejte staré plodnice, mohly by být jedovaté. Ucháč obrovský (Gyromitra gigas) je vlastně tak trochu podobný smržům. Též je to velmi kvalitní a v kuchyni všestranně využitelná houba. Její plodnice mají stejně jako je tomu u smržů dutou třeň. Ucháč obrovský může být vysoký i široký 6 až 15 cm, obvykle však bývá vyšší a užší. Roste hlavně v jehličnatých lesích na kořenech odumřelých stromů a na tlejících převážně smrkových pařezech. Špatnou zprávou je, že si jej snadno zaměníme s jedovatým ucháčem obecným (Gyromitra esculenta), který je ale menší a klobouk má o dost tmavší, až kaštanově hnědý. Navíc má mnohem hustší takzvané „mozkovité závity“ na klobouku. Přesto však nezkušeným houbařům sběr ucháče obrovského nedoporučujeme. Šťavnatka březnovka (Hygrophorus marzuolus) roste již v březnu stejně jako kačenka česká, ovšem též ji najdeme jen za teplejšího březnového počasí. Výskyt je obvyklý v lesích jehličnatých, smíšených i listnatých a růst této houby obvykle zastaví až teplý květen. Šťavnatka březnovka má nenápadný šedavý klobouk často zakrytý mechem, jehličím či listím, je ale dost velká a proto ji jen těžko přehlédneme. Její klobouk může mít průměr až 10 cm. Klobouk má zdola zvláštně zprohýbané, masité, našedlé lupeny a stejně zbarvený je i pevný a dlouhý třeň. Podobná je tato houba podzimním čirůvkám havelkám (Tricholoma portentosum), zaměnit je však navzájem nemůžeme, rostou v úplně jiný čas. Šťavnatka březnovka je výborná houba, ale dost vzácná, byla zařazena do Červeného seznamu hub mezi ohrožené druhy. Nedoporučujeme ji proto sbírat. Závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum) se objevuje často ve skupinách a dokonce i mimo les, v zahradách a parcích, tedy na stanovištích ideálních pro svou známější příbuznou čirůvku májovku (Calocybe gambosa). Vlastně rostou oba druhy často vedle sebe a to v dostatečném množství na to, abychom se mohli s plným košíkem dál již jen procházet. Méně zkušení houbaři dokonce tyto dva druhy zaměňují. Pro laické rozlišení může napomoci fakt, že podtrnka roste pod růžokvětými dřevinami (růžovitými), především pak peckovinami včetně trnek, oproti tomu čirůvka roste vždy o kousek dál. Samozřejmě se ale tyto dva druhy liší i vzhledem. Lupeny má totiž podtrnka nejprve bělavé a později až masově růžové. Navíc podtrnka voní po okurkách, zatímco májovka po mouce. Nedoporučuje se přitom sušení ani zamrazování těchto dvou druhů a platí, že až po tepelné úpravě rozvinou svou vůni, chutí ale nijak nevynikají. Obzvláště velký pozor si pak musíme dávat na možnou záměnu podtrnky s jedovatou závojenkou vmáčklou (Entoloma rhodopolium), která je však o dost větší, má světlejší klobouk a začíná růst až v létě. Při jarním sběru tedy k záměně dojít nemůže. Přesto doporučujeme, aby nezkušení houbaři nesbírali jak závojenku podtrnku, tak čirůvku májovku. Destice chřapáčová (Discina ancilis) je dosti velká houba s hnědým a laločnatě zprohýbaným kloboukem. Ten navíc dosti připomíná jidášovo ucho (Auricularia auricula-judae). Ovšem na rozdíl od jidášova ucha může mít klobouk destice chřapáčové průměr až 12 cm, kdy hnědé kalichy vyrůstají z tlejícího dřeva starých jehličnanů, nejčastěji smrků. Ani tato houba nemá nijak exkluzivní chuť, přesto je její chuť jemná a vlastně příjemná. Pozor však, při tepelných úpravách houba rychle měkne, musí se s ní v kuchyni zacházet opatrně. Opěnka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis) roste okolo pařezů a kmenů stromů, za teplejšího jarního počasí se její plodnice objevují již v dubnu, obdobím hlavního výskytu této houby je však květen a červen, načež roste až do zimy. Zkušenější houbaři, kteří tuto houbu sbírají, přirovnávají její chuť k bílým hřibům, liškám, masákům (muchomůrka růžovka) a jiným slavným houbám. Opeňka měnlivá je dost podobná větším plodnicím jedovaté čepičatky jehličnanové (Galerina marginata), která se ale liší mírně rýhovaným okrajem klobouku a třeň má přitiskle šupinatý. Byť však roste čepičatka jehličnanová především na podzim, s opěnkou měnlivou ji zaměnit můžeme, jelikož ta roste od jara do zimy. Najdeme ji v listnatých, jehličnatých i smíšených lesích, nejčastěji na pařezech a mrtvých kmenech různých listnáčů. Okraj klobouku opěnky měnlivé je hnědý, jinak je celý klobouk hnědožlutý, celý hnědý klobouk mají pouze mladé plodnice. Později a především za vlhkého počasí je klobouk na okraji dokonce hodně tmavý. Na spodní straně klobouku spatříme bledé a později až rezavohnědé lupeny. Na jaře můžeme v přírodě, ale v některých případech i v zahradách potkat z jedlých hub též penízovku smrkovou (Strobilurus esculentus), penízovku sametonohou (Flammulina velutipes) a penízovku dubovou (Gymnopus dryophilus), špičku obecnou (Marasmius oreades), hřib koloděj (Suillellus luridus), hřib kovář (Neoboletus luridiformis) a vzácný a ohrožený hřib borový (Boletus pinophilus), choroš šupinatý (Polyporus squamosus), který je zdraví prospěšný, ale jedlé jsou jen mladé plodnice, chráněný chřapáč kalíškovitý (Helvella leucomelaena), vzácnou a chráněnou hlívu čepičkatou (Pleurotus calyptratus), houževnatec tygrovaný (Lentinus tigrinus), u kterého jsou jedlé jen mladé plodnice, smrž kuželovitý (Morchella conica), smrž polovolný (Mitrophora semilibera), vzácnou terčovnici síťnatou (Disciotis venosa) a vzácný ucháč svazčitý (Discina fastigiata).Za velmi teplého jarního počasí pak můžeme již v dubnu potkat i spoustu jiných druhů hub, nejen jedlých, ale i jedovatých, ovšem opravdu musí jít o neobvyklé teplotní anomálie spojené s dostatkem vlhkosti. Jakoby vlastně přišlo výrazně předčasně letní počasí. Před několika lety jsem v dubnu sbíral i hřiby dubové a smrkové, byla to však opravdu výjimka. Třeba i pro opěnku měnlivou není typické dubnové počasí vhodné, proto byla výše uvedena až na konci seznamu.Zdroj: houbareni.cz, houby-rostou.cz, wikipedia.org, ČESKÉSTAVBY.cz
