V angličtině se pro to vžilo pojmenování food desert, a ne, není to o dezertech k jídlu. Myšleno je tím území – zpravidla v zastavěných oblastech – kde se obyvatelé jen tak snadno nedostanou ke kvalitnímu a zdravému jídlu, čerstvému ovoci a zelenině. Skoro jako kdyby žili na poušti.Název je to trochu ošidný, protože si s pouští spojujeme spíš nějakou neúrodnou pláň. Ale ona města neúrodnou plání často jsou. A jakmile musíte vážit předlohou cestu, autem nebo několika přestupy MHD k tomu, abyste se dostali do krámu s čerstvým ovocem – kterého je málo a není ani pořádný výběr – žijete v potravní poušti. Ta vzdálenost od zdroje a komplikace spojené s tím, abyste sehnali něco čerstvého na zub, je pro definici food desert klíčová. Poušť začíná tam, kde si nemůžete koupit čerstvé potraviny v docházkové vzdálenosti anebo rychlým přesunem lacinou veřejnou dopravou. Zkrátka tam, kde je nákup spojený s dalším utrácením za dopravu.Stejně jako se postupně rozšiřují ty neúrodné a vyprahlé pouště reálné, šíří se i ty pouště potravní. Zanikají malé krámky na nárožích, ztrácí se zelinářské stánky - a rázem je každý nákup spojený s cestou do supermarketu na druhém konci města. Jídla sice máte pořád dost, ale do jeho ceny se už promítá třeba cena projetého benzinu. To už je ta poušť. Způsobů, jak se dá proti šíření potravních pouští bojovat je celá řada. Většinou je to nějak spojené se socioekonomickými faktory, demografií, infrastrukturou a obslužností měst (nebo vaší ochotou podporovat zelináře z krámku na nároží). Ale většinou to nejsou věci, které byste měli moc ovlivnit jen vy sami. Co prý ale sami zvládnout můžete je vytvořit v té poušti malou oázu. A ze své zahrady, dvorku, pozemku za či před domem, vytvořit úrodnou plošku. Produkční zahradu, která vám umožní si tu a tam osvěžit jídelníček čerstvými – zdravými - chutnými výpěstky. Kvůli nimž nemusíte vážit cestu karavanou pouští. Až potud dává teorie smysl, než do hry vstoupí nesouhlasná praxe. Podle ní mají produkční zahrady ve městech své místo. Ale ten svůj nezpochybnitelný potenciál ani zdaleka nenaplňují. Protože ve městech chybí opylovači, kteří by dokázali posunout k lepšímu až o desítky procent úrodnost, výtěžnost. Taky slyšíte bzučení, jako ze včelího úlu? Kdepak, to se vám jen něco zdálo. Mezi opylovače se sice včely počítají, ale jejich zásluhy pro městské zemědělství jsou o dost skromnější, než by se zdálo. Jedničkou pro městskou produkci jsou pestřenky, vosičky. Po nich čmeláci – teprve potom včely – a pak ta ostatní havěť se schopností opylovat.Takový je aspoň závěr studie Janine Griffiths-Leeové, která se na problematiku užitečného hmyzu a potlačování potravních pouští skrze městské zahrady už pár let intenzivně soustředí.To, proč nejsou včely medonosné jedničkou, si pochopitelně zaslouží vysvětlení. Zdaleka ne každá rostlina ke své existenci a úspěšnému rozmnožování potřebuje opylovače. Ani ty, které služeb opylovačů využívají, je ne vždy potřebují úplně akutně. V neposlední řadě, spousta druhů rostlin je adaptována jen na specifickou skupinu hmyzích opylovačů. Ne ale nutně na včely. Včela je generalista, opyluje tam, kde jí to jde. A tím vlastně připravuje o zdroj potravy ty opylovače, kteří jsou úzce specializovaní. Na příkladu to jde lépe vidět.Některé rostliny se bez pomoci opylovačů vážně neobejdou. Dýně, vodní meloun, kiwi nebo třeba jeřáb vám bez opylovačů opravdu plodit nebudou. U těchto rostlin je pomoc opylovačů neoddiskutovatelná. Poměrně dost na opylovačích jsou závislé borůvky, okurky a většina ovocných stromů.Lilek, rajče, potažmo slunečnice nebo jahoda, pomoc opylovačů ocení, ale nejsou na ni vyloženě závislí. A fazol, řepa, brokolice, cibule nebo třeba pomerančovník patří k těm, které opylovače mají jako užitečný bonus, ale k životu je vlastně nepotřebují. Druhy rostlin, které jsou na službách opylovačů absolutně závislé, většinou potřebují vosičky, včely-samotářky, vosy bez žihadel, čmeláky, včely zednice, specializované brouky. A ano, mohou se o to postarat i včely medonosné. Které těm všem zmíněným specialistům vyprázdní talíř.U těch ostatních druhů rostlin, které už nejsou tak do extrému na opylení závislé, význam včel medonosných spíše upadá. I proto, že jsou příliš univerzální a rostliny jsou preferenčně nastavené spíše k těm vosičkám, pestřenkám a čmelákům.Pak už je to o vyvažování situace. O opylení květů jabloní se postará kde kdo. Zvládnou to prakticky všichni opylovači, kromě vos. A na opylování květů jabloní mají zase včely – ať je jenom nehaníme – tu největší zásluhu. Podobně „všem otevřené“ jsou květy okurků. O opylení se u nich může postarat kdokoliv, kromě motýlů.Co když ale potřebujete opylovat brambor? S tím už vám včely medonosné nepomůžou. Včely nebudou opylovat ani lilek, ani rajčata nebo borůvky. Dost marné jsou i u jahodníku. A to už nás vrací ke studiím Janine Griffiths-Leeové.Zjišťovala, jaké rostliny-plodiny se nejčastěji pěstují ve městech, na produkčních zahradách. Potvrdila, že většina z nich ke svému opylení nepotřebuje pomoc včel medonosných, ale spíše pestřenek, vosiček a čmeláků. Kterým ale městské prostředí zrovna moc vstříc nevychází.A když už se někdo snaží chvályhodně podporovat na městské produkční zahradě opylovače – třeba dosazováním doprovodných kvetoucích rostlin – většinou se myslí spíš na včely medonosné, než tu podstatnější drobotinu okolo. Což je chyba.Včela medonosná je jako klíč, kterým odemknete většinu dveří. Většinu, ale ne všechny. A zrovna u převahy rostlin pěstovaných ve městech zůstanou ty dveře příležitostí uzamknuté. Že když se budete pokoušet bojovat proti hladové potravinové poušti ve městě vlastní produkční zahradou, neměli byste přitom zapomínat na podporu opylovačů. A spíše než na včely byste se měli soustředit na – pro městskou produkci podstatnější – pestřenky a čmeláky.Zdroj: Ecological Entomology, Annual Review of Entomology, TheConversation.com, Wikipedia.org, FoodIsPower.org
