Tis červený (Taxus baccata) je pravěký dvoudomý jehličnan, který byl z naší přírody již natolik vytlačen, že je v ní chráněný, za to ale nemůžeme my, moderní lidé, nýbrž naši předci a to i ti pradávní. Třeba pro keltské a germánské obyvatelstvo Evropy včetně našich končin byl tis posvátný. Keltové i Germáni totiž uctívali stromy jako své průvodce, rádce a duchovní pomocníky. Stromy stavěli do takzvaného stromokruhu, jehož součástí však tis vůbec nebyl. Byl totiž vším okolo, vším, co stromokruh obklopuje. Sice se mu říkalo strom smrti, jenže byl spíše stromem, který překonává naše představy o životě a možnostech existence v jiných sférách. Tedy v jiných sférách, než je naše fyzická (materiální) podoba zde na Zemi. Tis si proto vlastně zaslouží nálepku strom života a dokonce i věčnosti. I když i se smrtí tis úzce souvisí, a to již jen proto, že se z pružného tisového dřeva vyráběly luky a jedovatý extrakt z jehličí tisu Keltové prý používali k otrávení hrotů šípů a bodných zbraní. Ostatně kvůli výrobě luků, ale třeba i oštěpů a jiných zbraní, byl tis v přírodě postupně prakticky vyhuben. A například 400000 let starý oštěp z Anglie byl vyroben právě z tisového dřeva a tisový luk a sekeru měl u sebe také pravěký lovec známý jako Ötzi, když byly jeho ostatky nalezeny v Alpách. Nakonec věčnosti nelze dosáhnout, pokud nezemřeme. Tisy jsou stromy mnohokmenné a velmi odolné, nepotřebují mírné zimy, jaké panují v Anglii, kde jsou jedovaté tisy velice oblíbené. Dobře snáší i velké mrazy. Dosáhnout přitom mohou výšky až 15 metrů a průměrné síly ve výši našich prsou až 1 metr. To však již nejsou žádní mladíci, ale dlouhověcí kmeti, kterých u nás najdeme již jen pomálu. Pokud bychom takový věkovitý tis pokáceli, jeho hustě nahloučené letokruhy nám za prvé řeknou, že tis roste velice pomalu, a že mu může být až několik set let starý, ve světě jsou známí i tisíciletí jedinci. Když si prostě nyní v zahradě vysadíte malý keřík, mohutného stromu se zaručeně nedožijete. Ve Velké Británii najdeme i mnoho set let staré kmety. Veteránem na našem území je pak strom vysokým 11 metrů a rostoucí v Krompachu na Českolipsku. Ten byl vysazen již v roce 1580. Nejvyšším tisem je u nás 18 metrů vysoký obr, kterého najdeme na jihu Moravy, na svahu pod hradem Pernštejnem. První roky po výsadbě je třeba mladé tisy zalévat, pokud neprší dostatečně. Po pár letech však již můžeme na jakoukoli zálivku, ale i jinou péči, zcela rezignovat. Záleží jen na tom, jak velkou a starou sazenici jsme zakoupili. Rozdíl bude také na trochu vlhčím stanovišti a na místech, ktará pravidelně vysychají. Tisům vyhovuje běžná zahradní zemina, která je dostatečně propustná, může být i chudší a může mít i kyselejší pH. Ale také zásaditější. Tisy nemají na pH půdy speciální nároky. Nesnáší pouze půdy zasolené, příliš kyselé a až příliš vápenité. Život dlouhověkého tisu přitom může ukončit kromě lidských rukou a nástrojů v nich příliš přemokřená půda a dlouhé sucho. Dobře snáší i stinnější stanoviště pod věkovitými velikány. Celoročně tisy dobře snesou plné slunce, když jim zajistíme silnou vrstvu mulče, která pomůže zadržet vláhu, tedy sníží odpar vody. Nejlépe se s plným sluncem vyrovnají kultivary zlatolisté, jelikož sluníčko přímo vyžadují pro obarvení svých listů do zlatavé barvy. Odrůdy zelenolisté necháme klidně na stinnějším stanovišti. Tisům dokonce nevadí ani tlak kořenů konkurenčních dřevin a znečištěné ovzduší. Tisy můžeme dokonce seřezávat do starého dřeva. Pokud bychom to udělali třeba u tújí a cypřišků, vznikly by nezacelitelné mezery. To ale tisům nehrozí. Raší totiž dokonce i přímo z kmene, ze dřeva. A pokud chceme zvednout korunu a alespoň částečně kousek od země přiznat krásnou skořicově hnědou a odlupující se borku, musíme z ní pak vytrhávat čerstvé výhonky. A to každoročně. Tisy obráží dokonce i z pařezů poté, co stromy pokácíme. Dosáhnou pak ale již jen keřovitého vzrůstu a tvaru. Pokud se u tisů rozhodneme pro hluboký zmlazovací řez, musíme jej provést brzy na jaře. Tisy zdobí parky, hřbitovy a zahrady celoročně. Vybrat si můžeme z mnoha okrasných kultivarů, například kultivar Fastigiata roste ve tvaru vázy, kultivar Fastigiata Robusta je pro změnu úzce sloupovitý, kultivar Dovastoniana naopak široce kuželovitý. Kultivar Repandens nám ochotně pokryje půdu třeba ve svahu (je půdokryvný a nízkého vzrůstu, jen do cca 0,5 metru). A „zlaté jehličí“? Zlatavé listy nabízí například odrůdy Fastigiata Aurea, David, Standishii, Dovastoniana Aurea a Semperaurea. Vyžadují však slunné stanoviště. Ano, sazenice tisů nejsou ve srovnání s jinými jehličnany v zahradnictvích zrovna laciné, na druhou stranu však nejde o horentní sumy, za jaké si sběratelé pořizují mnohé ve světě vymírající rarity. Můžete se i pokusit vypěstovat tisy ze semínek, bude však trvat i mnoho let, než nám semínka vůbec vyklíčí, to je již snadnější vegetativní množení řízky z mladých větviček. Dosáhneme tak ale pouze keřovitého vzrůstu, nikdy nám z řízku nevyroste strom. Tis se přitom může stát ve vaší zahradě nejen zeleným či zlatavým okrasným solitérem, ale také lze tisy využít jako prvky zelené zahradní architektury. Dokonale střižených zelených stěn dosáhneme díky tomu, že tis obráží i ze dřeva, a že dobře snáší prakticky jakýkoli řez. Tvarů přitom můžeme dosáhnout rozličných třeba i oblouků, ale také oživlých storomových (respektive keřových) postav. Na každý metr živého plotu přitom potřebujeme tři až čtyři rostliny, abychom dosáhli plotu dostatečně zahuštěného. Při dosažení dostatečné výšky se pak živý plot z tisů stane i účinným větrolamem. Na návětrné strany pozemků ideální řešení. Řezem tisů dosáhneme tvarů kostek, kvádrů, koulí, jehlanů, ale i zámeckých půdorysných roztodivností. Třeba barokních. Roční přírůstek je při pravidelném tvarování přibližně 15 až 25 cm. S tvarovacím řezem přitom začínáme v červnu a pak můžeme pokračovat ještě i v září. Řez neprovádíme zásadně za plného slunce, ale jen když je pod mrakem anebo k večeru. Řezné rány by sluníčko mohlo jinak spálit. Tisy se ve vaší zahradě stanou útočištěm mnoha živočichů, především pak ptactva nebeského, které si zde bude s oblibou stavět hnízda. Tisy však ocení i různý hmyz, a když kvetou, jsou i medonosné, proto lákají včely. Především pak samčí rostliny se žlutými šišticemi vypouštějícími oblaka pylu. A to je vlastně jedna ze dvou špatných zpráv, v tomto případě je směřována alergikům. Samičí rostliny jim však vadit nebudou. A když se samičí rostliny obalí plody, vrhnou se na ně doslova houfy ptáků. Láká je sladká a slizovitá dužnina, která je sice jedlá i pro jiné živočichy včetně lidí, ovšem prudce jedovatá jsou semena, která bobulky obsahují. Ptáci však tato semena opět vyloučí z těla kloakami, aniž by jim ublížila, navíc tak zvyšují jejich klíčivost a šíří tisy přírodou. Jedovatost je ale pro lidi druhou špatnou zprávou. Tis je totiž kromě dužniny plodů jedovatý celý. A pokud budete provádět řez, je třeba dobře chránit celé tělo, nejen ruce, jelikož ronící se mléko způsobuje velmi nepříjemné a špatně se hojící dermatitidy. V případě semen pak stačí k usmrcení člověka jen velmi malé množství.Zdroj: okrasne-stromy.cz, ohlasy.info, wikipedia.org, novinky.cz
