Konkrétně druh Kalanchoe tomentosa se proslavil touto „kočičí“ vlastností. Ale i další druhy kolopejek jsou okrasné spíše listem než květem. Kalanchoe tomentosa má listy bíle plstnaté a s hnědým okrajem, Kalanchoe pinnata pro změnu vyrůstají na okrajích sivozelených listů nové rostliny se vzdušnými kořínky, stejnou schopnost má i Kalanchoe tubiflora s listy válečkovitými. Některé kolopejky jsou prostě „jaksi živorodé“ a jejich rozmnožování je snadnější než lousknutí prsty. Kolopejky navíc ochotně kvetou za krátkých dní, u nás je to obvykle od listopadu do prosince. S kvetením kolopejek je to však složitější. Záleží na druhu. Například kolopejka vděčná (Kalanchoe blossfeldiana), která se pěstuje jako okrasná pokojová rostlina, kvete v únoru až dubnu. Pokud však nabudíme druhé kvetení, vykvete nám i v prosinci a těšit se proto můžeme z jejích květů i na Vánoce. Vida, další „vánoční“ květina. Ovšem kolopejky lze pěstovat i jako rostliny balkónové, nikoli jen jako pokojovky. Poslední roky jsou prodávané bohatě kvetoucí rostliny pro výsadbu do truhlíků a nebo závěsných nádob. Najdeme je v obchodech pod názvem „madagaskarské zvonky“ a konkrétně jde o kolopejku Kalanchoe porphyrocalyx a její křížence. Tyto rostliny kvetou bohatě a vytrvale v barvě růžové a nebo červené, dobře snášejí vysoké letní teploty a právě na balkónech a terasách vypadají nádherně. Kvetoucí kolopejky jsou v obchodech běžným sortimentem, snadno se pěstují (mají nízké nároky na pěstování), milují dostatek světla a teploty vyšší jak 15 stupňů Celsia. Nejznámější jsou u nás hybridy Kalanchoe blossfeldiana, které se prodávají jako pokojové rostliny celoročně. Mají lesklé a hladké listy a květy v různých barvách (bílá, žlutá, růžová, tmavě rudá). Rod Kalanchoe jinak zahrnuje také polokeře a keře a celkem nabízí cca 200 různých druhů patřících do čeledi tlusticovité. Jde tedy o sukulenty. V obchodech si většinou pořídíme rostliny pouze vykvetlé, které pak mnozí lidé po odkvětu vyhazují, což je ale chyba, které se dopouštíme například i u bramboříků, muškátů a dalších „sezónních druhů“. Jako by šlo o letničky, jsou to však rostliny vytrvalé.Květy kolopejek jsou velmi pěkné a výborně vyniknou i ve váze. Jinak ale mohou být kolopejky okrasné i listem, rostoucí vzpřímeně, převislé i pnoucí, vhodné do závěsných květináčů i truhlíků. Svět kolopejek je prostě pestrý, nejen „kočičí“. Kolopejky jsou u nás známé teprve krátce. Například v roce 1930 byl konkrétně druh kolopejka vděčná (Kalanchoe blossfeldiana) přivezen z Madagaskaru do Evropy Robertem Blossfeldem, berlínským botanikem a prodejcem semen. A skutečně se právě tento druh stal v rámci svého rodu svou popularitou nepřekonaným a nepřekonatelným. I rostlinné rody a druhy mají prostě své „hvězdy“.Jelikož jde o rostliny teplomilné, které nesnesou mráz, ale ani nízké teploty, je třeba letněné a balkónové druhy s koncem léta uschovat do bytu. Přestože jsou kolopejky označovány jako nejedovaté pro člověka, případně s neznámou jedovatostí pro člověka, způsobují v zemích svého původu běžně otravy skotu a ovcí. Pozor tedy na domácí mazlíčky, mohli bychom jim kolopejkou ublížit. Způsobí bolesti břicha a zvracení. Nejvyšší koncentrace toxinů (především glykosidů) je pak v létě. Jako pěstební substrát je pro kolopejky doporučována směs pařeništní zeminy, písku a listovky. Čili směs mírně kyselá. Pokud však použijeme běžně prodávaný substrát pro pokojové květiny a nebo obyčejný zahradnický substrát, které jsou míchány na bázi rašeliny, také neuděláme chybu. Pouze v půdách s vyšším obsahem vápníku rostou kolopejky pomaleji. Substrát by měl být spíše chudší na živiny, vysoce humózní substráty mohou při přezimování způsobit hnilobu. Kolopejky zaléváme pouze tak, aby zcela nevyschl kořenový bal, tedy opatrně, v zimě pak naprosto minimálně. Stačí si zapamatovat, že zálivka je třeba, když půda vyschne na povrchu. Kolopejky jinak snesou spíše přísušky než přelití, inu, jsou to sukulenty tropického původu. Pokud kolopejku přelijeme, zbaví se listů a holá nevypadá vůbec pěkně, byť přežije. Ochotně totiž znova obráží, ale je třeba rostlinu zastřihnout. Odstřihnuté části rostliny můžeme navíc využít jako řízky. Zakoření nám rychle ve sklenici s obyčejnou vodou a začnou obrůstat. Hnojení se doporučuje během vegetace (od května přes léto), a to každé 2 týdny. S dusíkem musíme skončit v červenci až půlce srpna, jinak ale kolopejkám nevadí. V době, kdy vynecháme dusík, je třeba přidávat hnojiva draselná, která zajistí vyzrání měkkých pletiv do zimy. Dusíkem nesmíme přehnojovat, obecně ale platí pro všechny sukulenty, že musíme hnojit jen opatrně. U kolopejek navíc platí, že vyšší dávky dusíku zvyšují riziko napadení mšicemi. Pokud chceme u kolopejek dosáhnout druhého (zimního) kvetení, musíme je po prvním odkvětu postavit na chladnější místo (ne vyšší teplota jak 15 °C) a jeden až dva měsíce zatemňujeme, aby rostliny dostávaly příděl slunečního záření pouze 12 hodin denně. Kvetení je u Kalanchoe řízeno hormonálně (pomocí fytohormonů), kdy se během krátkého dne výrazně sníží obsah některých látek v rostlině. Kvetení ovlivňuje například obsah kyseliny gallové, který se za krátkého dne snižuje. Pokud chceme dobu kvetení prodloužit, uchováme rostlinu na chladnějším místě. Kolopejky trpí především fyziologickými chorobami spojenými s chybami při pěstování. Tedy našimi chybami. Patří mezi ně nadměrná zálivka, sluneční úžeh a naopak přílišné zastínění. Houbové choroby se mohou vyskytnout v příliš zahuštěné kultuře s horším prouděním vzduchu. Zde se vyskytuje i padlí a plísně. Kolopejky jinak chutnají mšicím, obzvláště v bytech se suchým vzduchem. Pozor je též třeba dát na hniloby, především kořenů. Ale to jsme již opět u nadměrné zálivky.
