Ještě v 80. letech minulého století hospodařilo na nizozemských farmách okolo 450 000 lidí. S tím, že termín „farma“ byl docela vágně definovaný. Mohlo jít o docela malé zemědělské usedlosti, kde se průměrné počty zaměstnanců pohybovaly mezi jednou až třemi osobami. Tedy žádná velká zemědělská družstva, spíš menší rodinná hospodářství. Kolik jich takových vlastně bylo? V osmdesátých prý kolem 200 000. A z kraje 90. let pak už „jen“ 145 000. Čísla to nejsou z nejpřesnějších, ale odráží vcelku srozumitelný trend. Částečné opuštění tradičního způsobu života na nizozemském venkově, celkovou proměnu způsobu zemědělského hospodaření a nakládání s krajinou. Nastávající architektu Stellu van Beers na nich zaujalo ještě něco jiného. V roce 2019, kdy se pustila do své absolventské práce na Škole designu v Eindhovenu, totiž vnímala venkovskou krajinu nevšední optikou. Jako regiony plné prázdných sil. Pozor, na mysli neměla síly, ale sila. Ta vysoká, obilná. U každé pořádné farmy nebo statku jich stálo hned několik. Byl to zjev typický pro celou oblast úrodných nížin, Lowlands. Kvůli optimalizaci zemědělství, modernizaci provozů, se drtivá většina z nich stala nadbytečnými. Vztyčenými, stojícími – ale docela prázdnými. Stella van Beers brala tato sila jako vnější symptom proměny zemědělství a celé oblasti. A protože měla zájem o design i architekturu, přemýšlela o tom, co by se s takovými prázdnými sily vlastně dalo dělat. Pravdou totiž bylo, že na farmách nikomu nijak zvlášť nepřekážela. Byla zbytečná, to ano, ale jejich odstranění nebo recyklace nedávala moc smysl. Bylo by to pracné, nákladné a bez většího užitku. Což byl asi hlavní důvod, proč je zemědělci pořád nechávali stát a rezivět. Van Beers se rozhodla, že v rámci svého absolventského projektu přiřkne jednomu takovému silu nový účel. A z jeho nehodnotnosti učiní přidanou hodnotu. Vzala jedno takové šest a půl metru vysoké krmné silo, tubus o vnitřním průměru téměř dva metry, zaoblený kolos o hmotnosti 750 kilogramů. A proměnila ho, několika nenáročnými kroky, v miniaturní dvoupodlažní domov. Tento vertikální lidský přístřešek, přístupný po točitém schodišti, nabízí světlý obývací pokoj, ložnici v podkroví a vyhlídkové okno. Zábavná věc, maličkost, chtělo by se říct. Ale protože přitom používala docela standardní komponenty, nabízely se téměř nekonečné možnosti přizpůsobení a modifikací. Její absolventský projekt, nazývaný Silo Living, si tím velmi rychle vydobyl popularitu. Kromě toho, že jej „obhájila“ a obdržela i cenu Kick That Ass Award, se o něm začalo hovořit po celém světě. Jak to?Nadšenců, kteří experimentují s minimalistickými formami bydlení, je totiž víc než dost. A ne každého přitom nutně láká bydlení v pojízdném přívěsu nebo vyřazeném lodním kontejneru. Tohle bylo něco nového, neotřelého. Něco, co přinášelo rozhled a výšku. Navíc – na rozdíl od ceny obytných přívěsů, mikrodomků nebo těch přepravních lodních kontejnerů – byl obilných sil plný celý nizozemský venkov. A farmáři se jich víc než rádi byli ochotni zbavit za odvoz.Z předmětu, který byl bez ceny a bezcenný, vytvořil jeden chytrý nápad mladé architektky vysoce žádaný artikl. Pro uklizení a recyklaci starých sil tak učinila mnohem víc, než by kdokoliv čekal. Její projekt o silech měl zkrátka pořádnou sílu.Zdroj: designboom.com, dezeen.com, lowlands.nlFoto: Stella van Beers
