Pryšcovité (Euphorbiaceae), čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (Malpighiales), která nabízí téměř 6000 druhů bylin, dřevin, ale i sukulentů a lián členěných do 218 rodů. Fosilie pryšcovitých byly objevené již v druhohorních usazeninách, nalezeny byly třeba ve vulkanických sedimentech Dekkánských trapů z konce období křídy (cca 70 až 66 milionů let). Pryšce rostou především v přírodě tropů a pak také subtropů, některé druhy jsou však původní i v mírném klimatickém pásu včetně naší přírody, jiné byly do naší přírody zavlečené. A některé jsou též invazní. V naší přírodě dnes najdeme téměř 30 druhů pryšců. Z rodu pryšec je to především pryšec obecný, pryšec chvojka, pryšec okrouhlý a pryšec kolovratec. Zastoupen je u nás také rod bažanka na příklad ze Středomoří k nám byl zavlečen pryšec skočcový. V našich zahradách je též pěstován skočec obecný (Ricinus communis), což je vůbec jedna z nejjedovatějších rostlin na světě.Mezi známé pokojové rostliny u nás patří například vánoční hvězda, čili pryšec nádherný (Euphorbia pulcherrima), trnová koruna (Euphorbia milii), různé druhy kodieum (Codiaeum) a palnice (Acalypha). Středomořské druhy pryšců velmi dobře snáší naše klima a proto se hodí do našich zahrad. Většinou zde preferují slunná stanoviště a sušší, dobře propustné půdy. Jsou ale i výjimky. V bytech jsou pak pěstovány druhy nejčastěji sukulentní, kterým prospívá letnění. Tropické druhy pryšců jsou vhodné výhradně pro pokojové pěstování a případné letnění. Pro pryšce jsou charakteristické jednoduché a nebo dlanitě složené listy, drobné a často nenápadné květy, které však bývají uspořádány v nápadných květenstvích. Většinou mají patrné palisty, zástupci sukulentní druhů pak mohou mít listy redukované. Mnohé druhy pryšců mají ve stoncích mléčnou nebo čirou, většinou jedovatou šťávu (mléko, latex). Plod je nejčastěji poltivý (schizokarp), který se rozpadá na samostatné plůdky (merikarpia), mohou to však být i bobule a nebo peckovice. Endosperm pryšcovitých je většinou bohatý, olejnatý a často obsahuje jedovaté proteiny. Z plodin je z pryšcovitých nejdůležitější maniok jedlý (Manihot esculenta), který nabízí škrobnaté hlízy. Nezastupitelné průmyslové využití má kaučukovník (Hevea, obzvláště Hevea brasiliensis), který je dnes pěstován především v Asii. Pro olej ze semen jsou pěstovány především rody Cariodendron a skočec (Ricinus). Český název pryšec souvisí s lepkavým latexem, který z pryšců prýští, pokud rostliny utrhneme či poškodíme. Tato lepkavá šťáva přitom rostlinám pomáhá rychle zacelit rány, je však pro lidi a obvykle i většinu zvířat toxická a může způsobovat i alergické reakce a dermatitidy pokožky. Latex však dovedeme v některých případech prakticky využít, jako je tomu třeba u kaučukovníku. Uplatnění pryšců v zahradách je nejčastější v podobě skupinových výsadeb, na větších plochách a nebo v podobě doplňkových rostlin k výrazněji působícím druhům. Jako příklad lze uvést třeba pryšec trnovou korunu, který se vysazuje do truhlíků spolu s muškáty. Najdeme i druhy, které jsou velmi vhodné na skalky. Nejznámějším pryšcem v naší přírodě je pryšec obecný (Euphorbia esula). Tato dekorativní vytrvalá rostlina s přímými, málo větvenými lodyhami a sytě zelenými čárkovitými listy, které připomínají jehličí, kvete sytě žlutozelenými květenstvími. Některé vyšlechtěné odrůdy mohou mít listy bronzového nádechu. Pryšec obecný dorůstá výšky až 60 cm a díky odnožování tvoří kompaktní, pěkně působící keříky. Mrazuvzdorný je až do –28 °C. Velmi podobným druhem, ale s bohatšími a žlutavějšími květenstvími, je pak již výše zmíněný pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias). Listy tohoto pryšce jsou výraznější. Další trsnatou trvalkou je pryšec mnohobarvý (Euphorbia epithymoides), který dorůstá výšky 40 cm, listy má také zelené, ovšem lze si zakoupit i šlechtěné kultivary s listy purpurovými. Vrcholkové žluté květenství rostlinu rozsvěcuje. Tento druh se pro svůj nižší vzrůst hodí do skalek, bordur a předzahrádek, ale i mobilních nádob. Růst nových výhonů vždy podpoříme seříznutím odkvetlých stvolů těsně u země. Ostatně tím též rostliny chráníme před namrznutím, mrazuvzdorné jsou do –23 °C. Zdomácnělým druhem je v naší přírodě dvouletý pryšec skočcový (Euphorbia lathyris). Jde původně o bahenní rostlinu, která je vhodná na okraje zahradních jezírek, preferuje velmi vlhkou půdu. Působit zde bude ve druhém roce jako pohledný solitér. Tento pryšec je v prvním roce nízký a nenápadný, ve druhém však doroste až do výšky 0,5 metru, bohatě se rozvětví jeho lodyha a vykvete. V zahradě se nám přitom může objevit zcela samovolně, protože semínka jsou vystřelována až na několika metrové vzdálenosti, přičemž jsou kulovitá a podobná brokům. Kopinaté listy má pryšec skočcový rozmístěné na lodyze křížově, květy jsou oproti předchozím druhům nenápadné, i když také žlutozelené. Oproti tomu je poměrně velká tobolka se třemi semeny. Pryšec skočcový byl pěstován a sbírán jako léčivá rostlina již ve středověku, kdy se používal jako projímadlo a antiseptikum, ovšem též jako účinný jed. Nepůvodním druhem je u nás také letnička pryšec vroubený (Euphorbia marginata). Jeho zajímavostí jsou bíle panašované listy, přičemž rostlina roste v trsech vysokých až 0,5 metru. Možné je tento pryšec v zahradě přímo vysít, lze jej však i rychlit. Vykvetlý je vhodný i jako řezaný do květinových aranží, případně k sušení a následnému využití v suchých vazbách. Kromě druhů původních a zavlečených se u nás vyskytuje i přírodní mutace pryšce Martinova (Euphorbia martinii). Jde o trsnatou stálezelenou trvalku s úzkými listy, které jsou po okrajích žlutě lemovány, vrcholové listy jsou pro změnu barvy tmavě fuchsiové až vínové a květy barvy limetkové s červenými středy. Odkvetlá květenství je třeba odstraňovat kvůli podpoře dalšího kvetení. Mrazuvzdornost tohoto druhu je do –20 °C. Zapomenout bychom též neměli na pryšec statný (Euphorbia characias), pryšec myrtovitý (Euphorbia myrsinites) a pryšec mandloňovitý ‘Purpurea’ (Euphorbia amygdaloides ‘Purpurea’). Pryšec statný je opravdu pořádný „macek“, který dorůstá výšky až 180 cm, má mohutné lodyhy a tvoří skutečně imponující trsy připomínající keře. Jeho přisedlé kopinaté listy rostou jen v horní polovině lodyhy, jež je hustě ochlupená. Vrcholové květenství je válcovité a nebo půlkulaté, barvy zelené až nažloutlé. Po odkvětu je třeba rostlinu seříznout u země. Mrazuvzdorný je do –15 °C. Oproti tomu pryšec myrtovitý dorůstá výšky jen 40 cm a má namodralé listy, které se spirálovitě obtáčejí okolo stonku. Snáší i velmi vysoké teploty, ovšem s mrazuvzdorností je to již horší. Vhodný je na skalky. Pryšec mandloňovitý ‘Purpurea’ též dorůstá výšky jen 40 cm. Jde o trvalku, která se pyšní svými nepřehlédnutelnými vínově zbarvenými stonky a listy. Ty pak tvoří velmi působivý kontrast zelenkavým květům. Hodí se na skalky, do záhonů i mobilních nádob, preferuje polostín.Zdroj: wikipedia.org
