Plynovody Plynoměr se osazuje do normované skříně hned za vstupem plynové přípojky na pozemek. Stejně tak hlavní uzávěr plynu (takzvaný HUP) a regulátor tlaku. Odsud plyn rozvádíme domovním plynovodem až ke spotřebičům (kotel, sporák, ...). Před každým spotřebičem se přitom osazuje uzavírací armatura. Jinak vypadá rozvod v rodinných domech, jinak v domech bytových, kde plynoměry najdeme na chodbách, u vstupů či v bytových jádrech. Podzemní vedení se dělá ze speciálních plastů a vnitřní rozvody buďto ze svařovaných ocelových trubek, nebo trubek z mědi. Dříve se plyn vedl jen po povrchu stěn, dnes je ale možné vedení vést i skrytě, ve zdech (pod omítkou), ve vysekaných drážkách. Zkapalněný plyn, propan-butan, je nejdražší variantou, jak vytápět dům. Je to mix propanu a butanu, skladovaný v tlakových nádobách. Zásobníky se umisťují buďto pod zem, nebo na povrch, kde však vůbec nepůsobí esteticky a hodí se víc k výrobním provozům, než rodinným domům. Zásobníky lze koupit či pronajmout a spotřebiče musí mít jiné trysky, než při spotřebě plynu zemního. Čili jedna komplikace za druhou a připočteme-li a zdůrazníme i velmi vysokou cenu, je vhodné tuto surovinu využít jen tam, kde není z nějakých důvodů možné topit elektřinou ani zemním plynem a nechceme vytápět pracně – tedy tuhými palivy. Vícevrstvá potrubí Rozhodujícím kritériem, proč jsou i u nás v plánu vícevrstvá plastová potrubí pro domovní rozvody, je nejen rostoucí cena kovů, ale především úspora práce při snadné instalaci. Rozvody by se tedy měly zlevnit. Nová norma ČSN EN 1775, platná od 1.2.2008, už pro domovní plynovody akceptuje vícevrstvá potrubí (do tlaku 5 bar). Veškeré požadavky této normy splňují vícevrstvé plastohliníkové trubky a trubky celoplastové, s protipožárními pojistkami. Překážkou je už jen § 46 vyhlášky č. 137/1998 Sb, jejíž novela a s tím související předpisy se už připravují. Ve schvalovacím řízení je právě norma TPG 704 03, ale čeká se ještě na novelu kominické vyhlášky. Nejspornější otázkou směrnic jednotlivých zemí je odolnost nových materiálů vůči vysokým teplotám a nutnost přídavných bezpečnostních pojistek. Proč se však nepoučit od zemí, kde už tyto problémy vyřešili, vícevrstvá potrubí otestovali, uznali a uvedli do praxe? Cena instalace a materiálu První zemí bylo už před 10 lety Holandsko, kde se zaměřili na problém snížení nákladů na instalaci domovních plynovodů. Jediným řešením se ukázaly materiály, které by mohly být instalovány snadněji a rychleji. Vždyť i plast patří do skupiny neobnovitelných, avšak recyklovatelných materiálů, nejvíc však lze ušetřit na mzdě. Instalace je totiž u těchto rozvodů dražší, než samotný materiál. Holanďané nakonec i dokázali, že bezpečnostní pojistky vícevrstvých potrubí jsou jen přesvědčovacím argumentem, nikoli smysluplným řešením a odstranili je. A výsledek? Rychlá a snadná instalace takzvaných ´nových a flexibilních´ potrubních systémů. Dva druhy vícevrstvých potrubí Prvním typem jsou plastová potrubí s vrstvou hliníku a druhým typem potrubí celoplastová s vrstvou, která zabraňuje prostupu zápachu přes stěnu trubky. Takový zápach by totiž mohl být v objektu instalovanými bezpečnostními systémy analyzován jako únik plynu. Šlo by však o poplach planý. Instalace Největším omezením instalace těchto nových materiálů je pravidlo, že trubky musí být umístěny v podlaze či stěně a nebo chráněny jiným způsobem. Odkryté mohou být jen u plynoměru a plynových spotřebičů (kotel, sporák, …). Můžeme proto zapomenout na jejich instalaci do rekonstruovaných či nových domů a bytů, ta by totiž byla příliš drahá, ovšem při kompletních rekonstrukcích a v novostavbách je toto řešení ideální. Naopak potrubí měděné se nadále používá v ostatních objektech. Své výhody zazdění potrubí má, jelikož je tak chráněno proti mechanickému poškození i proti vysokým teplotám. Navíc se zřejmě vyhneme bezpečnostním pojistkám, které koneckonců nejsou požadovány ani u odkrytého potrubí z mědi. Plastohliníkové či celoplastové trubky jsou montovány s takzvanými lisovacími fitinky. Jejich počet však musí být omezen na minimum, ale záleží na konkrétním objektu. Tato potrubí se instalují většinou bez takzvané ochranné trubky, ovšem výjimky potvrzují pravidlo. Setkat se můžeme i s takzvanými nadprůtokovými pojistkami, záleží však na dodavateli a doporučení k jeho konkrétním produktům. Náklady na instalaci Nejdražšími potrubními systémy jsou systémy měděné. Roli zde hraje jak cena materiálu, tak náročnost instalace, kdy je měď nutné svařovat či pájet. Jedinou výjimku tvoří měděná potrubí s fitinky, kde si připlatíme pouze za materiál. Vícevrstvé trubky jsou dokonce i levnější, než trubky měděné a jejich instalace je velmi rychlá. Bezpečnost Je nutné vzít v úvahu, že případy smrtelných zranění, způsobených poruchou potrubí, jsou velmi vzácné. Většinou se lidé otráví oxidem uhelnatým, který vznikne při nedostatečném spalování a chyba je tedy v zařízení, které plyn spaluje. Jedovatý svítiplyn se navíc už nepoužívá ani u nás a případné nebezpečí výbuchu, spojené s únikem plynu, opět souvisí s koncovým zařízením a u sporáků s lidským faktorem. Kohoutek ovšem mohou při hře otočit i děti. Jen okrajově jsou zaznamenány případy, kdy skutečně došlo ke spontánnímu porušení potrubí či fitinku. Největší riziko na nás však číhá právě při instalaci. Jeho jméno je NEKONTROLOVANÝ ÚNIK PLYNU. Podmínka plynotěsnosti plynového potrubí platí po celou jeho životnost – koneckonců by každému zajisté vadilo, i kdyby mu ve zdi prasklo potrubí vodovodní. Spornou otázkou je i instalace bezpečnostních pojistek. Holanďané přišli na to, že jsou víc mediálním argumentem a samozřejmě není možné pojistky instalovat jako alibi špatné instalace samotného potrubí. Pokud by bezpečnostní pojistky neměly garantovat větší bezpečnost, jsou úplně zbytečné. Platí však, že vícevrstvá potrubí jsou náchylnější k mechanickému poškození zvenčí, hlavně ostrými předměty a také vůči vysoké teplotě. Instalací do zdi či podlahy však právě v Holandsku vyřešili všechny problémy a z instalačního postupu vypadly i bezpečnostní pojistky. Ty jsou naopak nezbytné, je-li potrubí nechráněné. Pokud by však k poškození chráněného potrubí přece jen došlo (vrtačka, hřebík a kladivo), obávat se můžeme jen jediného – vysokých nákladů za opravu, jelikož musíme trubku vysekat a znova opravit stěnu či část podlahy. Máme-li totiž instalován nadprůtokový ventil, ten uzavře přívod plynu, zaznamená-li jeho větší průtok, než je obvyklé. A je také nutné si uvědomit, že odolnost proti provrtání má měděné potrubí úplně stejnou jako potrubí vícevrstvé. Ani zde tedy s tradiční mědí nevyhrajeme. Vysoké teploty a praxe Mezi materiály odolné vůči vysokým teplotám patří ty, které odolávají teplotám do + 650 oC. Teplota samovznícení zemního plynu činí cca + 630 oC. Není-li pak materiál, ze kterého je potrubí vyrobeno, odolný vůči vysokým teplotám, potrubí se naruší (může narušit) už při teplotě mnohem nižší. Objeví-li se nám pak zdroj hoření, plyn může explodovat. Ovšem v praxi se toto riziko zatím ukázalo minimálním. Svou roli navíc hraje i nadprůtoková armatura a také si musíme uvědomit, že pájená stará potrubí takovým teplotám v žádném případě neodolávají a přitom nejsou zaznamenány vážné exploze, které by byly způsobeny požárem. Potrubí, která by byla vůči tak vysokým teplotám odolná, jsou velmi drahá (až dvojnásobně) a naprosto běžně se tedy dodnes používají materiály, které mají teplotu tavení cca + 380 oC. Na vícevrstvé potrubní systémy pro rozvod plynu zatím nejsou přijaty žádné reklamace a zatím ani nedošlo k žádným vážným poruchám s následkem škod či dokonce ztrát na lidských životech. Unikání plynu se dokonce ukázalo jako opravdu ojedinělé. Jelikož jsou už stavební firmy zvyklé na montáže plastových potrubí třeba pro rozvody vody, nepředpokládá se, že by novou technologii přijali negativně. Firma si v podstatě vybere systém, zainvestuje do vybavení a u tohoto systému zůstane. Instalace je nakonec čistější a bezpečnější, jelikož nevyžaduje svařování či pájení.
