Ptačí letové hodiny sice taky nepatří úplně k nejpřesnějším, ale jejich návrat je většinou spolehlivým signálem, že zimy už bylo dost. Ornitologové, birdwatcheři a vůbec všichni věci znalí ptákomilci navíc umí odpozorovat blížící se jaro i z proměny chování našich opeřenců, kteří na zimu nikam nezmizeli. Za povšimnutí stojí například zvýšená aktivita kosů černých. Kolem lidských sídel jich není nápadně víc, jen jdou víc vidět. A taky slyšet. Začínají si totiž vůči dalším konkurentům vymezovat své vlastní teritorium, které se jim bude v brzké budoucnosti hodit. Pokud od nich slyšíte sekvenci připomínající „tikstikstiks“, právě reagují na hrozbu a někomu nadávají. Podceňovat tyhle uhlově černé elegány se žlutooranžovými zobáky se nevyplatí. V repertoárů mají překvapivě dlouhé a melodické písně, které vám zpříjemní nejeden předjarní večer. A mimochodem, jejich repertoár je pestřejší, než většiny proslavených pěvců. Třeba slavíků, kteří s návratem nespěchají a někdy si umí dát dost na čas. Po kosech se zrovna tak nápadnými stanou i samci pěnkav. Ano, i oni tady byli celou zimu a uměli se ukázat na vašem krmítku. Jenže teď se světu okolo hrdě staví svou nápadnou oranžovou hrudí, a umí být i k zaslechnutí. Tiché nafouklé "pink", jejich signál vábení, nejspíš ještě nezazní. Ale hádavé zvuky cecece, kterými peskuje jiné nenechavé ptáky, už ano. A koho že to hlasem umravňuje? Nejčastěji vrabčáky, kteří se také začínají chovat podivně. Shlukují se na větvích, debatují. Na zahradě, zvlášť pokud máte blíž k vesnici než k městu, můžete také vypozorovat vrabčí výměnu. Místo elegantnějších šedivých vrabců domácích jsou k vidění častěji jejich bratranci, vrabci polní. Asi něco chystají. Přelety z místa na místo se stávají viditelnější hrdličky, které jdou za teplých předjarních dní, vysedávající na prosluněných větvích, rovněž slyšet. K zahlédnutí na dosud neolistěných větvích a ve strategických výškách jsou i sojky. Hnízdo budou stavět až v květnu, teď jen rekognoskují terén, kde by asi tak bydlení bylo nejpříhodnější. V České kotlině se nedá počítat se zázraky, ale s trochou fantazie, pestře vybarvený stehlík je vlastně takový český papoušek. A u něj nejpravděpodobněji vypozorujete s blížícím se příchodem jara výraznou změnu v chování. Celou zimu se totiž stehlíci drželi jako jedna parta pohromadě. Ale když ve vzduchu zavoní příslib teplejších dní? Rázem je to každý sám za sebe. Jejich cvrčivé „stiglic-stiglik“ znamená, že místo společnosti pánského kolektivu je teď preferováno jisté soukromí se samičkou. Že je tam venku v přírodě něco v pohybu můžete vyzvědět i od hýlů obecných. Městu a vesnicím v nížinách se vyhýbají. Pokud ale máte chatu u jehličnatého lesa, anebo jste vyrazili (samozřejmě v rámci svého okresu) na túru do kopců, jejich neklidné poskakování není k přehlédnutí. Předjarní kontrolu dřevin pak snadno zaznamenáte u strakapoudů. Obvykle si vyberou ten nejvyšší, nebo nejzvučnější strom ve vaší zahradě, který jste měli za dočista zdravý a hlodajícím hmyzem nenapadený. Proč do něj tedy tolik buší? Těmi do daleka se nesoucími údery chce upozornit kolegy, že tohle teritorium je letos jeho. A oslovit tím i potenciální partnerky. Samice si pak vybírají podle jednoduchého klíče. Čím větší kravál, tím lepší strakapoud. Takže se nenechte vychýlit z rovnováhy strakapoudem, který začal bušit do plechové střechy nebo oplechování garáže. Je to rozený chytrák, který si našel ten nejlepší buben. Na konci března obvykle letový prostor nad našimi sídly vyklidí havrani. Ne tedy všichni, pár celoročních kolonií tady v Čechách máme, zvláště ve městech. Tito černí krákorající ptáci většinou naše sympatie nezískávají, ale hodí se zmínit, že u nás byli na dovolené. Domovem jim je mnohem krušnější sever, a k nám se jezdí přes (podle jejich standardů) mírnou zimu lehce rekreovat. To, že poněkud neochotně odletí zpět, pak značí jediné. Bez ohledu na to, co říkají v předpovědích počasí, je u nás jaro na spadnutí. Když zavítáte mimo zastavěné území, na polní cesty a škarpy, obvykle pak zahlédnete/zaslechnete skřivana. Rockera, nebo spíše tedy pankáče ptačího světa. A to nejen podle extravagantní chocholky na hlavičce, ale i díky excentrickému přednesu jarních písní. Skřivan se totiž „vystřelí“ v ostrém úhlu, prudce nabírá výšku a po celou dobu lehce třepotavého letu melodicky prozpěvuje. Takříkajíc na jeden nádech, na jeden zátah. A ti nejúspěšnější pak získají víc než sympatie fanynky. Crvčivě-cvrlikavé tóny písní skřivanů, okořeněných pranostikou, že: „Skřivánek si musí vrznout…“ jsou jasnou předzvěstí jara. Na našich zahradách se ale s příchodem jara nejčastěji setkáme s „těmi druhými kosy“. Ano, drozdy. Drozdi jsou o chlup menší, než kosi, ale jsou jim blízce příbuzní. Naši pozornost obvykle míjí, protože jejich kropenatá hruď je trochu fádní. Snadno tak přehlédneme, kdo že to o sobě dává vědět v sudých počtech opakovaným voláním cit-cit. Drozdi za sebou mají cestu (z jihu Evropy či severu Afriky), proto mají nad ostatními navrátilci trochu náskok a rozhodně neztrácí čas. To, že někde pod stromem narazíte na nápadně modré skořápky křehkých vajíček, pak obvykle značí první úspěšnou snůšku drozdů. Naprosto k nepřehlédnutí jsou ale švitořiví a věčně se hádající špačci. Když máte chvilku prozkoumat jejich šat, musí se nechat, že to jsou opravdu krásně vybarvení ptáci. Těch detailů a parádiček! Jenže jejich pozdější zájem o zralé bobule hroznů jim vytvořil nehezkou legendu svéhlavých škůdců, a tak se musíme spokojit s tím, že je na rozdíl od ušlechtilých operních pěvců (slavíků) a odvážných sólových umělců (skřivanů) řadíme spíš k šansonovým pěveckým pozérům s poněkud vyumělkovanou elegancí lázeňských šviháků. Už to, jak oslovují samičku vábivým: „šééér“ o nich ledacos vypovídá. Špačci jsou protřelí světáci, třetiřadé hvězdy na nekonečném turné po štacích. Těžko si k nim vytvořit hlubší vztah. To s vlaštovkami je to jiná písnička. Snad žádný jiný pták nám v minulosti nepřirostl k srdci tak silně. Vlaštovky totiž jako jedny z prvních pochopily kouzlo synantropizace, a dokázaly se sžít s lidmi. Svá miskovitá hnízda se proto naučila stavět ve chlévech a stájích, pod příkrovem střech. V dotyku s lidmi. Staří Slované je považovali za „posly duší svých drahých zesnulých“, kteří každoročně zalétávali na kontrolu. Škoda, že v nás tenhle mysticko-ezoterický vjem nepřetrval. Až zase budete mít chuť vymetat ze zateplené fajnové fasády vlaštovčí hnízda (což se nesmí), berte to tak, že vyháníte svého staříčka nemohoucího pradědečka na mráz. Vlaštovky vám přitom za trochu pohostinnosti mohou vyprávět o dalekých cestách, o Africe i Středozemním moři. Stačí jen naslouchat, byť jejich vyprávění na podobu švitořivého „vitvítvit“. Novinky nemají vždy pozitivní, ale jsou to zprávy ze světa. Samozřejmě, že jedna vlaštovka jaro nedělá, ale když už se jich objeví pár, je jaro tady se vším všudy. Ze zahrady, s výhledem na lán pole, pak už máte obvykle výhled na leteckou akrobacii čejek chocholatých. Jejich pištivé zvolání (kjuvít, kvít, kíja) umí svou hlasitostí překvapit. Je dobré si jejich přítomnost užít. Jednak to s jejich populacemi vypadá nahnutě, a navíc to čejky poměrně brzy zabalí, a někdy v polovině velkých prázdnin zamíří na jih. Hlubokým virblem bubeníků o sobě umí dát vědět na jaře ptačí muzikanti, kteří nejsou k zahlédnutí. Většinou sedí někde v korunách stromů, kde svým výrazným hlasem vábí samičky. Jsou to holubi hřivnáči. Žádní tuctoví měšťáci, kteří se baví kálením na sochy, ale naprosto důstojní holubi s reputací cestovatelů, vyhledávající dutiny ve stromech a husté křoví. I oni se umí prezentovat letovou akrobacií, ale s tímhle efektním divadlem šetří. S předváděním se zase nekrotí konipas bílý. Co na tom, že neklidným „tikáním“ svého ocasu si vysloužil nehezký lidový přídomek třasořitka. Nikdy nevíte, kdy si vás všimne ta pravá, ne? Dobrým znamením, že jaro letos opravdu bude, jsou i rehkové. Těm se někdy přezdívá „kominíčkové“, byť se k čištění kouřovodů ani trochu nemají. Mezi ptačími hvězdami zvučných jmen a výrazných zpěvů zanikají. Vrzavým zvoláním „fit-tek-tek“ se neprosadí. Jsou malí, nenápadní, skromní. A vděční za každou možnost hnízdění, třeba v jednoduchých ptačích budkách - rehkovnících. Adoptovat si tak můžete svého oblíbence. Přináší štěstí a domácí pohodu. A pokud nefandíte pavoukům, oni už vám od nich rádi pomohou. To už ale zdálky zaslechnete, jak vám jaro odpočítává kukačka, a na komínu si protahuje křídla dlouhým letem znavený čáp. Bílý. Černí sice přiletěli o něco dřív, ale lidským sídlům se spíš vyhýbají.A když začnou v kaňonech panelákových sídlišť přelétávat super-dálková letci, rorýsi? Jaro se prostě tady. Tihle profíci se nikdy nemýlí.Zdroj použitých fotografií: Shutterstock, Pixabay
