Ne každý si na nich pochutnává, ale v hrubém průměru jich ročně sníme na osobu dvanáct kilogramů. Čeho? Rajčat přece. Našich dvanáct kilogramů, to samozřejmě není žádný rekord. Světová prvenství patří spíše Itálii a Číně. V první jmenované zemi činí přepočet spotřeby rajčat na jednu osobu rovný metrák, zatímco Čína dorovnává globální prvenství součtem dohromady zkonzumovaných tun.Česko tedy vyloženě není zemí rajčato-žroutů. Svůj podíl na tom ovšem má ona nestálá povaha těchto červených plodů. Když je zralé utrhnete na zahrádce z keříku, potažmo si je přinesete polo-zralé z obchodu, vydrží v konzumním stavu za pokojové teploty dva, nanejvýše čtyři dny (ta zelená o dost déle). Pokud do prodloužení jejich životnosti zapojíte ledničku, dokážete je uchovat nanejvýš po dobu deseti dnů. Což jim na nějaké širší zužitkovatelnosti dost ubírá. Rajče je zjevně svou krátkou konzumní dobou odsouzeno k tomu, aby bylo čistě sezónní záležitostí a konzumovalo se vcelku čerstvé. Nebo tedy konzervované – sušené, naložené, zavařené – či upravené v čalamádách, protlacích, čatní, pestech a kečupech. Ale vypěstovat, sklidit si vlastní rajče v srpnu, a pochutnat si na něm řekněme na začátku října? To se zdá být zcela nemožné. Jenže není.Existuje totiž finta, jak skutečně dosáhnout toho, že sklidíte zralé čerstvé rajče – a po šesti až deseti týdnech si na něm, čerstvém a nezpracovaném, pochutnáte. Ve skutečnosti se takhle dá natáhnout životnost skladovaných rajčat na pět až šest měsíců. A ne, nevěřili bychom tomu ani za mák, kdybychom si to předem neověřili.Tou „fintou“ je totiž uchovávání rajčat v popelu. Ptáte se, koho něco takového vůbec napadlo? Inu, metoda uchovávání rajčat v popelu je už hezkých pár desetiletí tradiční záležitostí v africkém Burundi. A jasně, hospodářské postupy odněkud z Burundi zrovna internetovým rádcům nevévodí. I když se o tom psalo poprvé nejspíš už v roce 2016. Velmi senzačně, a velmi nedůvěryhodně.O něco solidněji v článku tento přístup popsal agronom Michelle Boutell teprve v roce 2020. I tehdy si na čelo nejspíš poklepalo hodně jeho čtenářů. Znělo to totiž jako pořádný nesmysl. O dvě léta později ta informace ale přeci jen nedala spát výzkumníkům z Floridské univerzity, a rozhodli se ji „laboratorně“ vyzkoušet. Byl to experiment se vším všudy. Počítal s čerstvě sklizenými rajčaty, zralými, ale nepopraskanými. Pokus zahrnoval kontrolní vzorek rajčat – šlo o odrůdu Roma - nikterak ošetřených; várka rajčat naložených do písku (stejně jako mrkev) a pak rajčat, která si hověla v popelu. Tato základní trojice uspořádání, rajčata v ní byla vždy po čtveřicích v malých dřevěných bedýnkách, byla umístěna vně i uvnitř vytápěné budovy (při šestadvaceti stupních Celsia), a taky v o dost chladnějším sklepě.A testovalo se, co se to s těmi rajčaty bude dít dál. Nepřekvapivě, rajčata ponechaná volně po pár dnech vyměkla a shnila, a po dvou týdnech bez dozoru prakticky sama "odešla" z laboratoře.Rajčatům naloženým do písku se vedlo řekněme o dost lépe.Z hlediska kompaktnosti svého tvaru sice utrpěla jakousi újmu, byla o cosi více svrasklá, ale jejich konzistence zůstala řekněme původní. Horší už to bylo s jejich chutí. Tahle rajčata v písku se brzy stala dost odporně kyselá. Jinak ale v písečném zábalu přetrvala přes dva měsíce, než se i ona odebrala na tutéž cestu, jako rajčata neošetřená. Pak tu ještě byla rajčata naložená v popelu. Která se vytrvale tvářila, že jim dohromady nic nechybí. A skutečně, ani po stránce konzistence či chuti u nich nebyl zaznamenán žádný nedostatek. Naopak, v průběhu času se stala ještě o něco sladší. Jak je to možné?Obecně řečeno, problém skladování rajčat je v tom, že hned po svém oddělení od mateřské rostliny spouští svůj autodestrukční mechanismus. Chtějí přezrát, rozložit se a uvolnit semena. A velmi jim v tom pomáhá, že jsou z významné části svého objemu měkkých tkání složena z vody, a že je zevnitř nahlodávají vlastní enzymy, které vytváří kysele rozkladné prostředí.Písek i popel vcelku slušně redukují problémy s vlhkostí. Ale jen popel – zásaditý – zmenšuje tu narůstající kyselost. Pozastavuje činnost rozkladných enzymů, brání jim „vyžrat“ všechen cukr a rozložit rajče. Ne tedy definitivně, ale jejich rozklad významně prodlouží. V Burundi jsou zkrátka pašáci. Popel současně vytváří přírodní chemickou bariéru proti prostupu rozkladných mikroorganismů zvenčí.Experiment byl několikrát zopakován – někdy to šlo lépe, jindy hůře – ale popel víceméně vždy prodloužil životnost rajčat průměrně o 1,5 měsíce. Takže teoreticky i v říjnu by možná šlo jíst o prázdninách sklizené rajče.Je to eko, je to udržitelné, je to nenákladné a hodnotu plodu šetřící. Takže splněná fantazie.Tedy, skoro splněná fantazie. Nestačí totiž jen vymést kamna nebo krb. Potřebujete opravdu „jakostní“ popel. Čistý. Tedy ze dřeva, které nebylo nijak chemicky ošetřené. Žádné uhlí nebo brikety. Žádný podíl papíru nebo jiného spáleného materiálu. Popel velmi jemný, suchý, stejnoměrný, bez kousků jiného odpadu. A pak?Do nádoby – buď do uzavíratelné dřevěné bedýnky, anebo do neglazované keramické nádoby (hodně velkého květináče například) nastelete třícentimetrovou vrstvu popela na dno. Rajčata uložíte na tuto prachovou podušku tak, aby se vzájemně nedotýkala, a pak je zcela zasypete. Tak, aby nevykukovala ven. Takových vrstev pak můžete udělat více. Na jednu takovou bedýnku, čtyři rajčata, to je kolem 1,5 kilogramu popela. Tu bedýnku/nádobu pak zavřete (tím omezíte další prostup vlhkosti), a uložíte ji na tmavé a suché místo. A je hotovo.V případě, že máte popela nazbyt a rádi rajčata, dejte tomuhle experimentu šanci. Itálii ani Čínu nejspíš ve spotřebě rajčat nepředběhneme, ale s tímhle nápadem bychom možná mohli trochu srovnat skóre. Pochutnávat si na čerstvých domácích rajčatech měsíc nebo dva po sezóně, to zní jako fantastický nápad.Zdroj: encweddings.com, mak.ac.uk, echocomunnity.com, lovestrucks.com