Skořicovník (Cinnamomum) je rod nižších dvouděložných rostlin z čeledi vavřínovité (Lauraceae). Vesměs jde o aromatické, stálezelené tropické stromy a keře s jednoduchými, vstřícnými nebo střídavými listy a drobnými květy s trojčetným okvětím. Plodem skořicovníků je peckovice podepřená číškou. Rod zahrnuje až 350 druhů a je rozšířen v tropické a subtropické Asii, Austrálii, Tichomoří a Střední a Jižní Americe. Nejvíce druhů skořicovníků pak roste v Asii (např. Čína 49 druhů, z toho 30 endemických). Aromatickou mají tyto dřeviny, kůru, listy i větvičky a některé dorůstají výšky až 50 metrů. První druh skořicovníku popsal Carl Linné již v roce 1753. Tehdy jej však Linné zařadil do rodu Laurus pod názvem Laurus cinnamomum. Samotný rod Cinnamomum byl publikován až o pár let později (v roce 1760) J. Ch. Schäfferem. Důvodem záměny bylo, že zástupci rodu jsou po morfologické stránce často poměrně obtížně odlišitelní od zástupců jiných příbuzných rodů. Poslední revize rodu Cinnamomum byla vydána v letech 1985 a 1986. Zajímavostí též je, že již vyhynulý druh Cinnamomum lusaticum je nám znám z třetihorních uloženin Českého masivu, byl nalezen v hnědouhelném dolu u Hrádku nad Nisou. První písemné zmínky o skořici pochází z Číny z období okolo roku 2 700 před naším letopočtem, je proto logické, že je skořice dosud součástí mnoha receptů tradiční čínské medicíny. Jde též o jednu z nejdůležitějších ingrediencí indické ajurvédy, přičemž najdeme zmínky o skořici i v Bibli. V Evropě znali skořici jako první Řekové, na našem území je ta čínská známa od 15. století. V 16. století začala proudit do Evropy díky Portugalců pravá skořice z Cejlonu. Krátce nato se podařilo získat monopol na dovoz tohoto žádaného koření Nizozemcům, kteří pěstování skořicovníků částečně přenesli do Indonésie. A právě tato země patří dodnes k největším producentům skořice (40% světové produkce), stejně jako zůstalo Holandsko jedním z největších importérů. V roce 2018 činila světová produkce skořice 230 tisíc tun a v roce 2024 se odhaduje produkce 250 000 tun. V Indonésii roste naprostá většina indonéských skořicovníků na ostrově Sumatra na svazích sopky Mount Kerinci a to ve výškách okolo 3800 metrů nad mořem. Jde o skořicovníky druhu Cinnamomum burmannii, z nichž se zpracovává takzvaná skořice nepravá, přesto ale oblíbená. Kromě výše zmíněného druhu Cinnamomum burmannii je nejznámější skořicovník pravý (Cinnamomum verum), syn. skořicovník cejlonský (Cinnamomum Zeylanicum), dále kafrovník lékařský (Cinnamomum camphora), syn. skořicovník kafrovník, skořicovník čínský (Cinnamomum cassia) a skořicovník japonský (Cinnamomum japonicum). Kromě skořicovníku pravého jsou jako zdroj skořice pěstovány i další druhy a takzvaná „nepravá skořice“ dokonce světovému trhu se skořicí dominuje. Z kafrovníku lékařského je získáván především kafr a četné druhy jsou také těženy pro dřevo nebo mají význam v místní tradiční medicíně, ale i lékařství. Mnohé jsou též pěstovány jako stromy okrasné či stínící. U paty kmene mohou mít skořicovníky opěrné pilíře. Listy mají jednoduché, téměř až zcela vstřícné a nebo řidčeji střídavé. Někdy jsou listy nahloučené na koncích větví. Květy jsou žluté a nebo bílé, malé až středně velké, nejčastěji oboupohlavné a uspořádané v úžlabních až koncových květenstvích složených z vrcholíků. Okvětí je nerozlišené, se 6 laloky a krátkou květní trubkou. Plodem je dužnatá peckovice, podepřená miskovitou, kuželovitou nebo zvonkovitou číškou. Hospodářský význam skořicovníků se především týká koření jménem skořice (výjimku představuje např. kafr, který se používá jako repelent proti hmyzu, v pyrotechnice a aromaterapii, hlavně však v lékařství, kde je přidáván do mastí a jako součást zábalů, má totiž účinky podobné mentolu, kafr se též vyrábí synteticky). Druh skořicovník pravý (Cinnamomum verum) je pěstován v mnoha tropických i subtropických zemích. Jeho největšími producenty jsou dnes Srí Lanka, jižní Indie, Seychely a Madagaskar. Méně kvalitní skořice (tzv. kasie a nebo čínská skořice) je získávána z druhu Cinnamomum cassia, který pochází z jihu Číny a je pěstován především v Číně, Vietnamu a Indonésii. Z vietnamského druhu Cinnamomum loureirii je získávána takzvaná saigonská skořice a druh Cinnamomum burmannii je zdrojem takzvané nepravé indonéské skořice. Jako náhrada pravé skořice je též používána kůra dřeviny Cryptocarya massoia, pocházející z Nové Guiney. A na našem trhu? Pozor, zásadně dominuje skořice „nepravá“, čili získávaná z jiných druhů než skořicovníku pravého. Skořicovníky se též pěstují kvůli dřevu, například v Malajsii je toto dřevo obchodováno nejčastěji pod názvem camphorwood, případně medang. Dřevo skořicovníků je těženo také v Austrálii, Indii, Indočíně a Jižní Americe. Druh Cinnamomum iners pocházející z Indočíny a jihovýchodní Asie se v tropech pěstuje jako okrasná a zalesňující dřevina. Jako okrasný strom je však pěstován i skořicovník pravý, což by měl být impuls pro naše pěstitele rarit.Významné je také využití skořicovníku čínského a skořicovníku pravého v lékařství. Skořice podporuje zažívání, esenciální olej působí jako antiseptikum, má fungicidní účinky a snižuje hladinu cholesterolu v krvi. Z listů, kůry i kořenů skořicovníku pravého je získáván esenciální olej, který se používá v lékařství, aromaterapii, parfumerii, kosmetice a tabákovém průmyslu. Jelikož skořici většinou kupujeme již mletou (méně častěji celou), o jejím původu toho víme pramálo. Jde o sušenou aromatickou kůru skořicovníků, která je léčivá a má kořenně nasládlou chuť a příjemnou vůni ( za vůni může především sloučenina cinnamaldehyd). Skořice působí na chuť k jídlu, celkově osvěžuje a podporuje trávení. Především pak jde o nepostradatelnou ingredienci mnoha tradičních evropských pokrmů (ale samozřejmě nejen evropských). Dříve bývala skořice vzácná a velmi drahá, dnes si ji u nás může dovolit každý. Pozor však, při nadměrném používání skořice je třeba si dát pozor na množství kumarinu (chemická sloučenina, toxin, který je obsažen v mnoha rostlinách). Skořicovníky si přitom můžeme vyzkoušet pěstovat i doma, jsou však nezbytné vhodné podmínky. Především propustný substrát Nejlépe s příměsí písku), dostatek závlahy hlavně ve vegetačním období, vysokou vzdušnou vlhkost a teploty alespoň 20 až 22 oC. V zimě je třeba držet rostliny co nejblíže u okna a omezíme zálivku. Časté rosení rostlina potřebuje po celý rok. Jinak jde o rostliny poměrně nenáročné. Ideální je v zimě temperovaná či vytápěná zimní zahrada (i vyšší zimní teploty jsou pro rostlinu lepší), zkusit to však můžeme i v bytě. V létě skořicovníku prospěje pobyt venku na vzduchu. Jako pokojová rostlina zaujme svými dekorativními listy, které jsou nejprve červené a až později zezelenají. Mladé rostliny mají světle zelené listy, zatímco starší tmavě zelené. Skořicovník bez problému snáší řez, proto lze rostlinu tvarovat a z odřezaných prutů můžeme jako bonus získat koření. Skořici, jak ji známe, totiž získáme právě z prutů, které se při sklizni uřezávají několik centimetrů nad zemí již u dvou až tříletých rostlin. Starší rostliny se seřezávají nízko nad zemí a ponecháváme 5 až 6 výhonů, které je třeba udržovat v přímém růstu. Po dosažení dostatečné délky se tyto pruty seříznou a oloupou. Kůru je nejlepší sklízet 2 krát do roka po dvou až třech letech. Po sklizni prutů z nich oškrábeme kůru a ta se poté nechává 12 hodin fermentovat. Borku je předtím třeba oškrábat tak, aby zůstala jenom tenká kůra, jejíž plátky se naskládají na sebe, sváží a suší. Že je kůra dostatečně usušená poznáme podle jejích ohnutých okrajů. Podle síly a barvy se ve světě určuje kvalita skořice. Nejcennější je kůra tenká a světlá. Ta je nejaromatičtější a proto i nejvíce žádaná a ceněná.Zdroj: Wikipedia.org
