Škumpa patří do čeledi ledviníkovitých (Anacardiaceae). Své vědecké rodové jméno Rhus získala podle řeckého slova rhein = téci a kůra škumpy skutečně roní bílou pryskyřičnou šťávu. Škumpa zaujme na první pohled svými hustě ochmýřenými výhony – její větvičky jsou prostě chlupaté. Lichozpeřené listy, ze kterých vyrůstají ostře pilovité lístky, dorůstají délky až 40 cm. Samčí květenství škumpy je žlutavě zelené a tvoří koncové palicovité laty, zatímco samičí laty jsou kompaktní a tmavě červené a vzdáleně připomínají senegalské proso. Obzvláště na podzim pak hrají listy škumpy mnoha barvami, jako když se malíř pořádně vyřádí na plátně. Škumpa je zcela nenáročnou a velice odolnou dřevinou. Ovšem její krása je vykoupena nebezpečím, které škumpa přináší do blízkosti lidských obydlí, a to nejen svou jedovatostí, ale i invazivními vlastnostmi. Škumpa pochází ze Severní Ameriky, ale právě pro svou invazivnost se stala kosmopolitní rostlinou, které se daří od subtropických oblastí až po mírné pásmo severní i jižní polokoule naší planety. Na světě roste asi 150 druhů rostlin čeledi ledviníkovitých, avšak na našem území se daří jen patnácti a většině z nich navíc jen v botanických zahradách a arboretech. V našich zahradách a parcích najdeme nejčastěji škumpu orobincovou a škumpu ocetnou. Jedovatá škumpaPokud na škumpu narazíme v botanických zahradách, najdeme u ní ceduli NEDOTÝKAT SE! Některé druhy škumpy jsou prudce jedovaté, jiné vyvolávají alergické reakce. Především východoasijská škumpa lakodárná (Rhus verniciflua) způsobuje reakce lidského organismu, jako by byl vystaven bojovému plynu yperitu (mnohé oběti první světové války by mohly vyprávět své). Jedovatá je též severoamerická škumpa laková (Rhus vernix), která způsobí vyrážky, puchýře, i těžko zahojitelné rány už jen po pouhém doteku. Její mléčná šťáva obsahuje polyfenoly, které jsou silnými alergeny. Ovšem škumpa ocetná (či jinak octová), kterou najdeme na našich zahradách, jedovatá není. Škumpa ocetná navíc získala svůj název díky tomu, že se dříve uplatňovala při výrobě octa. První záznam o jejím vysazení na našem území pochází z roku 1835. Zato škumpa orobincová může způsobit alergické reakce údajně až u 10% lidí – kůže jim zčervená, začne svědit a objeví se na ní puchýřky a to dokonce až po 48 hodinách od kontaktu. Proto je dobré používat při prořezávce a jiné manipulaci s tímto keřem rukavice. A určitě škumpu orobincovou nevysazujte poblíž míst, kde si hrají děti a kde se pohybují domácí zvířata.Invazivní škumpaŠkumpa nemá žádné zvláštní požadavky na pěstování, je tedy nenáročná a vyhovuje jí téměř jakékoli stanoviště. Ovšem přesto se jí mnozí zahrádkáři brání, jelikož jde o silně invazivní rostlinný druh. Rychle se šíří kořenovými výmladky dokonce do větších vzdáleností a je tedy považována za silně invazivní plevel stejně jako třeba bolševník. Kořeny škumpy přitom mají ohromnou sílu a prorostou dokonce i betonem. Z výše zmíněných důvodů je třeba vyhnout se výsadbě škumpy u plotů, chodníků, cest a budov, stejně jako bazénů. Prostor kořenů je navíc dobré při výsadbě omezit plechovým či plastovým límcem do hloubky alespoň 80 cm. Mladých rostlinek se ale na druhou stranu snadno zbavíme seseknutím běžnou sekačkou či křovinořezem. Chceme-li pak škumpu odstranit zcela, musíme ji vykopat i s kořeny. Uřezané větve a listy přitom nikdy nespalujeme – kouř by mohl podráždit oči a plíce.Vysadit si můžeme i neinvazivní druh – škumpu vlasatou (Cotinus coggygria), která je dnes původem z jižní Evropy, Ruska a Číny. Ovšem tato škumpa se od orobincové a octové liší svým vzhledem – její listy a lístky jsou tmavší a hladké, květy mají až třicet centimetrů a podle odrůdy mají bíložlutou a nebo načervenalou barvu. Pěstování a rozmnožování škumpyŠkumpu lze pěstovat jako okrasný solitér a nebo jako součást keřové výsadby v hájních partiích. Jako solitér vyžaduje slunné stanoviště, které je chráněné před silnými větry. Raději má dobře propustnou, nikoli příliš vlhkou půdou. Zimu přečkává bez potíží, má však sklony k plevelnatění (viz odstavec invazivní škumpa). Škumpa se nehodí k výsadbě do trávníku právě kvůli mohutně a do velkých vzdáleností odnožujícím kořenům. Plody sbíráme na podzim, kdy zčervená listí – prostě je odřežeme. Škumpu lze množit podzimním či jarním výsevem na otevřený záhon a nebo zimním odběrem kořenových výběžků, které vpichujeme do země v únoru a březnu. Mladé rostlinky tvarujeme jarním řezem 30 cm nad zemí.Okrasná odrůda DissectaTato silně dekorativní odrůda se hodí k solitérní výsadbě, i k výsadbě do skupin. Tvoří téměř půl metru dlouhé listy, které připomínají listy palem. Na podzim listy získají nejprve měděný odstín a poté přejdou v ohnivě oranžovo až červenou a nakonec získají barvy vínovou a karmínovou. Na zimu rostlina stejně jako ostatní škumpy zcela opadá, ale zůstanou na ní palicovitě směstnané rezavé či téměř fialové plodové laty, kterými bude zahradu zdobit až do jara. Využití škumpy v gastronomii, léčitelství a v řemesleRůzné nejedovaté druhy škump mají různorodé využití. Tak třeba asijská škumpa tříslovinová (Rhus coronaria) je využívána v gastronomii - z jejího plodenství se získává nakyslé koření zvané „sumah“. Toto koření využívali již staří Římané, když jím nahrazovali citróny a ocet. Dnes je sumah neodmyslitelný v kuchyni zakavkazské, ázerbajdžánské, arménské, gruzínské a libanonské. Využívá se k úpravám masa, ale je dobrý i do salátů, čočky, kebabu a také jogurtů. Římští legionáři zastavovali rezavým práškem z plodenství škumpy krvácení, námořníci jej užívali při kurdějích, na zklidnění žaludku, i proti průjmům. Dříve byla škumpa využívána i při zpracování kůže a obarvování vlny a hedvábí, její dřevo bylo zase oblíbené v řezbářství a k výrobě intarzií. Z jiných druhů škumpy se vyráběl vosk a lak. A zajímavostí též je, že u nás známou škumpu octovou kouřili severoameričtí indiáni smíchanou s tabákem v dýmkách míru. Zdroj: www.ČESKÉSTAVBY.cz, www.wikipedia.org
