Hned na startu začneme jedním ilustrativně názorným příkladem. Azbestem.Azbest se po dlouhou dobu jevil jako perfektní substrát pro stavební materiály. Přeci jen, šlo o těžbou nenáročnou surovinu, v přírodě poměrně hojnou, vhodnou pro relativně snadné vyzískávání přírodního konstrukčního vlákna. Co za tím stálo? Azbest si získal zaslouženou pozornost pro svou pramizernou tepelnou a elektrickou vodivost. K jeho tavení dochází až při 1500° C, což jej předurčilo k výrobě všeho, kde byl požadavek nehořlavosti a žáruvzdornosti. Jeho kariéra začala u sestavování vodních nádrží, táhla se přes odolné ohnivzdorné střešní krytiny, příčky, izolace, obklady až po dekorativní prvky. Zejména při stavbě vícepodlažních staveb se intenzivně užívalo azbestových nástřiků, nebo vysoce praktických izolačních desek, obsahujících azbest. Materiál to byl pevný, odolný. Chemicky stálý, stabilní vůči kyselinám i zásadám. Jenže ta ideální reputace brzy všudypřítomného azbestu se začala kazit poté, co se ukázalo, že expozicí vůči tomuto materiálu lze vysvětlit i nárůst několika typů rakoviny. Taky protože způsobuje azbestózu. To, že se jemný minerální prach a vlákna azbestu usazují v plicních sklípcích, a ohrožují tím schopnost dýchat. Skoro tak rychle, jako se azbest stal milovaným, se stal i nenáviděným. Z pozice favorita se propadl na samé dno a v sektoru civilních staveb jde o materiál, jehož použití už zakázaly desítky zemí světa. Azbest, u nás masově využívaný třeba ve známém eternitu, byl kdysi považován za materiál pozitivní budoucnosti, teď je ale spíš připomínkou negativní minulosti.A takových stavebních materiálů, které to už mají nahnuté – anebo už „končí“ je kolem nás povícero. Odchází například barvy na bázi olova. Olovo přitom „nemá chybu“ – ve formě pigmentů urychluje u barev rychlost schnutí. Taky přispívá ke zvýšení trvanlivosti nátěrů, zvyšuje odolnost povrchů vůči vlhkosti a korozi. Ale samozřejmě se nesmí zapomínat na to, že olovo je toxické. Může způsobit vážné poškození nervového systému, zdecimovat ledviny, vést k opoždění vývoje u dětí. Zemí, kde si olovnaté barvy ještě ponechávají v užití a prodeji, už je jen hrstka. Ale do budoucna tu nebudou už žádné olovnaté barvy. Sbohem a šáteček svět dává, s určitou lehkostí, formaldehydu. Chybět nám nejspíš nebude. Skvělý impregnační – konzervační substrát, jinak bezbarvý plyn s charakteristickým zápachem a vysokou hořlavostí, už ztrácí i své výsostné postavení při úpravě dřevotřískových desek. Donedávna byl hojně využíván při výrobě nábytku a podlah, laků, barev, parketových ochranných nátěrů, lepidel, bytových textilií. Dobrý byl všude tam, kde bylo třeba uchovat biologický/organický materiál, zabránit růstu hub nebo rušivému působení hmyzu. Zadarmo to ale nebylo. Formaldehyd totiž může způsobit podráždění sliznic kůže, očí, nosu a krku, a vysoká úroveň expozice může přispět k rozvoji některých typů rakoviny. I když se to teď může zdát poněkud předčasné a nerealistické, svět už dlouho přemýšlí o tom, jak se rozloučit s PVC. Zádrhel je v tom, že polyvinylchlorid je momentálně třetím nejrozšířenějším plastem na světě, takže zúčtovat s ním nebude zrovna snadné. PVC je náramně fajn, když se o něm bavíme jako o hotovém produktu. Skutečně problematická je především fáze jeho výroby – a jeho likvidace.To jsou velmi toxické momenty. Které se mohou připomenout i tehdy, když náhodou začne hořet. Protože pak začne uvolňovat do svého okolí toxické chemikálie. Komplikace se pojí i s chemickými látkami, které PVC nějak modifikují. Plniva, stabilizátory, změkčovadla a maziva PVC jsou zhusta pro lidské zdraví závadná. I proto není považovaný za bezpečný, a stavební praxe budoucnosti s ním nepočítá. Dá se říct, že se kvůli zdravotním rizikům smráká nad celou doménou tradičních izolačních materiálů. Sklolaminát a minerální vlna, které není třeba kritizovat za jejich izolační vlastnosti, mohou například představovat zdroj podráždění pokožky a narušení dýchacího systému (podobně jako azbest). A moc jim nepomáhá, že mají blízko k fenolu a formaldehydu. Přispívají totiž k znečištění vnitřního ovzduší. Navíc se objevuje stále více odborných studií, které propojují inhalaci (vdechnutí) částeček sklolaminátu se zvýšeným rizikem rakoviny plic. Závadnost některých tradičních materiálů pro lidské zdraví je ale jen jednou z částí, zdůvodňujících odklon od jejich použití. Stále častěji se hovoří o škodlivosti staviv vůči životnímu prostředí.Zapeklité je to u lepidel a tmelů, fungujících na chemické bázi. Za vinu jsou jim dávány negativní dopady na kvalitu ovzduší v interiéru, to, že se z nich uvolňují znečišťující látky do ovzduší. Nehledě na to, že zrovna „čistá“ není ani jejich výroba, často s neblahým dopadem na kvalitu vodních zdrojů. Jako poslední přitěžující hřích pak je zmiňováno, že jsou často odvozeny od ropy a ropných produktů. A to je černý puntík velikosti, inu, ropné skvrny.Asfaltové šindele, pokryvné role, izolační desky s asfaltem. Zkrátka všechno, co jen prošlo okolo ropy a dehtu, je pro budoucnost zapovězeným zbožím. Ropa je zkrátka neobnovitelný zdroj, a od takových by se stavitelství mělo držet co nejdál. Na obhajobu asfaltových šindelů se dá poznamenat, že v poměru cena/výkon svou práci dobře zastanou, a v některých regionech ani jiné materiály odpovídajícího účelu nemají. Ale co naplat. Přitěžuje jim, že přispívají k tvorbě tepelných ostrovů, v důsledku vysoké absorpce sluneční energie. Zkrátka, bude to bez nich. Špatně se povede i plastům/polymerům vyztuženým skleněnými vlákny, FRP. Nebo lidověji řečeno, sklolaminátům. Obvinění toho, v čem pokulhávají, se poměrně opakuje. Při výrobě těchto materiálů se totiž používá mnoho chemikálií, z nichž se uvolňují velmi toxické výpary a tak škodlivý prach. Jejich výroba také vyžaduje velké množství energie, což přispívá k emisím skleníkových plynů. Velmi obtížně (až vůbec) se recyklují, nejsou biologicky odbouratelné.S tím, že něco není recyklovatelné – a proto se to nebude dál používat – se v cirkulární ekonomice do budoucna počítá dost závazně. Takže v ocelárnách mohou být v klidu? Ne. Poměrně velká část vyráběné oceli (platí to pro ocel legovanou chromem, niklem a molybdenem) se moc recyklovat nedá. Pokud je navíc ocel kombinována s dalšími materiály, ať už jde o průmyslová lepidla, vrstvené nátěry a barvy, může být z procesu recyklace vyřazena. Obecně je taky výroba oceli do extrémů energeticky náročná, a významně přispívá k emisím skleníkových plynů. V budoucnu se počítá s mnohem větším důrazem na klasifikaci a výrobu jen té oceli, která dle svého užití recyklovatelná bude. Takže v ocelárnách by v klidu být neměli. A poslední velká očekávaná změna? Budoucnost by nás prý měla odučit závislosti na betonu. Toho dnes nejčastěji používaného – až nad-užívaného a zneužívaného – staviva. Je sice skvělý, ale zrovna tak je špatný pro životní prostředí. V rejstříku jeho prohřešků (jejichž spolupachatelem je cement) jsou náklady energie spojené s jeho výrobou, emisemi, spotřebou vody a surovin, obtížná recyklovatelnost. Budoucnost se bez betonu asi neobejde zcela, ale skoro jistě se bude pracovat s betonem, který bude „nějak“ udržitelnější. Jak? Může to zahrnovat zvýšení jeho odolnosti nebo změnu některých jeho složek, aby se zlepšila jeho ekologická stopa. Když píšeme o podivuhodných inovacích, třeba o betonu s přídavkem banánových nebo rýžových slupek, o silnicích z recyklovaných plastů, transparentním dřevu nebo konopných izolacích, vyvolává to často úsměv a pobavení. Aby ne. Protože k čemu nám tyhle inovace vlastně jsou, když tu máme fungující standard, že? Jenže právě o tom to je. Hledání alternativ vychází z potřeby nahradit to staré. I když to není snadné, protože jak chcete nahradit třetí nejužívanější plast na světě, potažmo beton. To už je pořádně odvážná vize.Budoucnost není jen o procesu objevování nových a zajímavých stavebních materiálů, ale o tom, že se vědomě budeme vzdávat i těch zažitých starých. Protože i když se třeba náramně osvědčily, pojí se s nimi neduhy, které s sebou do budoucnosti dál nést nechceme.Zdroj: ArchDaily.com, Wikipedia.org, GoCodes.com
