Štědřenec (Laburnum) je rostliný rod z čeledi bobovité (Fabaceae), někdy také luštinaté (Leguminosae) či vikvovité (Viciaceae). Rod štědřenec zahrnuje pouze dva druhy, keře a stromy s trojčetnými listy a nápadnými převislými květenstvími žlutých květů, právě těch květů, kvůli který saháme po výrazu zlatý déšť. A dlužno říci, že v případě štědřenců oprávněné, jelikož hrozny žlutých květů jsou převislé a doslova prší směrem k zemi. Prvním druhem je štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides), který najdeme v přírodě na jihu Evropy od Francie přes jižní úbočí Alp a severní část Apenin až po Balkánský poloostrov. A tím druhým štědřenec alpský (Laburnum alpinum), který roste přirozeně v jižní části Alp, v severních Apeninách a horách západní části Balkánského poloostrova. Nejblíže roste štědřenec alpský na Slovensku v Malých Karpatech a Slovenském krasu, je však sporné, zda je zde původním druhem. Jako okrasný druh je pak pěstován také kříženec štědřence odvislého a alpského, štědřenec Watererův (Laburnum x watereri). Přirozeným teritoriem výskytu štědřenců jsou sice především jižní části Evropy, jelikož však snesou i větší chlad (až do -29 °C), jsou u nás běžně pěstovány jako okrasné keře a místy dokonce i zplaňují (štědřenec odvislý). Pokud se ale pro štědřenec ve své zahradě rozhodnete, natolik vám zaimponoval třeba na fotografiích, v parku či u souseda, vězte, že je třeba dobře rozvažovat. Semena, která se tvoří v luscích, jsou smrtelně jedovatá a jedovaté jsou i květy a listy, i když méně. Pokud to ale přesto risknete, po letech od výsadby váš štědřenec doslova zasype vaši zahradu záplavou květů. Ideální solitér na zatravněné plochy, ale i všude tam, kde se může po něčem pnout, a kde vyžaduje stín. Navíc jde o rostlinu naprosto nenáročnou, vhodnou i pro půdy chudé na živiny. Štědřence jsou opadavé keře a nevelké stromy, které dorůstají výšky až 7 metrů (obvykle 5 m). Borku mají zelenou (štědřenec alpský žlutozelenou), větve vzpřímené anebo převislé. U starších rostlin spatříme výše až velmi spletitou změť navzájem se křižujících větví. V době květu jsou štědřence velmi podobné popínavým vistáriím (Wisteria), byť většina kultivarů těchto lián nekvete zrovna žlutě. Štědřence mají rozložitou korunu a tmavě zelené a lesklé listy, které se podobají jeteli. Listy štědřenců jsou trojčetné, dlouze řapíkaté a bez palistů. Tři oválné lístky jsou téměř přisedlé. Převislé hrozny žlutých květů jsou dlouhé až 30 cm a na keřích se objevují od května do června. Květy štědřenců jsou zlatožluté a motýlovité, což je pro bobovité rostliny typické stejně jako květenství hrozen. A že jsou převislé hrozny štědřenců na květy opravdu bohaté! Jde doslova o záplavu! Plodem je podlouhlý, zploštělý a dlouze stopkatý lusk. Na svých švech je až úzce křídlatý a mezi semeny zaškrcovaný. Každý lusk obsahuje několik ledvinovitých a prudce jedovatých semen podobných fazolím. Štědřence jsou jedovaté celé, především v semenech obsahují silně jedovatý chinolizidinový alkaloid cytisin (laburnin), dále laburnamin a derivát stilbenu hydroxyresveratol. Cytisinu obsahují semena přibližně 1,5 až 3 %, sušené listy cca 0,3 % a květy cca 0,2 %. Při otravě dochází k dlouhotrvajícímu zvracení, zemdlelosti, srdečním problémům a později k průjmům. Při velké dávce tohoto alkaloidu může nastat smrt již do hodiny. Otravy se však projevují i po požití květů a listů. V případě dětí by měla stačit 2 semena, případně 5 květů. Zvířata s výjimkou koní se štědřencům dokonce vyhýbají, nějakým způsobem jed poznají. Masožravci pak mají jednoduchou ochranu, okamžitě se po požití štědřence dostaví silné zvracení, které odstraní většinu jedu ze žaludku. A pozor, semena štědřenců připomínají fazole, o to jsou pro nás lidi nebezpečnější! S výjimkou občasného, ale neinvazního zplaňování jsou u nás štědřence pěstovány výhradně jako dřeviny okrasné. Nejčastěji jde o štědřenec odvislý, méně často alpský a kříženec obou druhů. Vyšlechtěna však byla i řada kultivarů, z nichž mezi nejkrásnější patří Laburnum x watereri 'Vossii', který zdobí až 50 cm dlouhé hrozny květů. Další rarita sahá až do roku 1825, kdy byl ve Francii naroubován na štědřenec odvislý čilimník nachový (Chamaecytisus purpureus). Vznikla tak chiméra s různobarevnými květenstvími, která byla nazvána štědřencovec Adamův (+Laburnocytisus adamii). Velmi dobře štědřence působí v kombinaci s jinými kvetoucími keři, ale i jehličnany, stejně jako v podobě solitérních rostlin uprostřed větší plochy. Nároky na půdu mají tyto dřeviny minimální, nejlépe však prosperují na slunném stanovišti až v polostínu. A pozor, štědřenec odvislý je vápnomilný, zato štědřenec alpský vyžaduje kyselejší pH. Štědřence nesnáší hlubší řez, proto dobře přemýšlejte, kde vám nebudou vadit, že vám doslova přerostou přes hlavu. Množit lze štědřence semeny, která je třeba před výsevem krátce spařit. Možné je též letní očkování na štědřenec odvislý a roubování. Štědřenec Watererův však můžeme množit i dřevitými řízky získanými v létě či zhruba v první polovině října. Na podnože štědřence odvislého a alpského přitom můžeme roubovat i jiné dřeviny (například čilimník, hlodáš a jehlici). Štědřence jsou mrazuvzdorné až do -29 °C a obejdou se bez řezu, provádět jej však můžeme (v zimě či brzy na jaře). Čím lépe jsou štědřence zakořeněné, tím bohatěji kvetou. Čím jsou tedy rostliny starší, tím bohatšího kvetení se od nich dočkáme. Dřevo štědřence odvislého je silně dekorativní. Přitom je tvrdé, pevné, pružné a snadno opracovatelné. Jde o jedno z nejtěžších a nejtvrdších evropských dřev. Jeho běl je žlutohnědá a jádrové dřevo tmavě hnědé. Ideální materiál pro soustružení, různé díly hudebních nástrojů a intarzie, ale i násady nářadí.Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org
