Kdo by řekl, že Tiffany technika se stane masově oblíbenou až více jak 100 let od svého vynálezu? Tvůrci starodávných vitráží ve vysokých oknech, které prolamovaly stěny gotických katedrál, moc dobře věděli, že nádhera a krásné dojmy z barevného skla mohou vyniknout už jen v pouhé součinnosti se světlem. Kousky skla však vkládali do velmi silných olověných profilů, což vyžadovalo značnou míru řemeslnné zdatnosti a tedy fortele. Tiffany však tuto metodu zjednodušil a přiblížil běžnému zájemci s trochou výtvarného cítění. Namalovaná předloha Začneme tím, že si nejprve namalujeme předlohu. Postačí nám pouhé obrysové linky. Tuto předlohu následně přesně po linkách rozstřiháme na jednotlivé díly, které na kousky skla obkreslíme lihovým fixem. Následně takto označené tvary nahrubo vyřízneme řezátkem. Řezání a broušení skla Základem techniky je řezání a broušení kousků skla. Této titěrné práce se nesmíme bát. Pokud pak budeme dodržovat základní bezpečnostní předpisy, vyhneme se zbytečným poraněním. I když nás, obzvláště začátečníky, nějaké to říznutí určitě čeká. O to víc musíme dát pozor při dělení velkých skleněných tabulí. Na místě pak je použít pevné rukavice. Jednotlivé kousky řežeme podle předmalovaného vzoru a následně brousíme. Je nutné řezat jednotlivé díly s určitou rezervou, protože je ´budeme právě i brousit.´ Sklíčka nakonec brousíme zásadně na vodou chlazené brusce. Po zabroušení všech opracovaných kousků skla různých barev si motiv sestavíme na rovné podložce. Drobných nerovností není třeba se bát, jelikož ty překryjí cínové spoje. Pokud se nám však objeví větší nerovnosti, musíme opět brousit, a to až do ideálního tvaru. Ochranná měděná páska Následně všechna sklíčka ošetříme ochrannou měděnou samolepící páskou. V prstech okraje pásky opatrně přehneme a obvod každého skleněného dílu nakonec pečlivě vyhladíme plastovým hladítkem. Následně budoucí vitráž opět sestavíme, tentokrát na tabulce z polystyrénu a jednotlivé díly zafixujeme špendlíkem. Poté všechny budoucí letované spáry potřeme speciální letovací vodou. Pájení Sklíčka spojujeme cínem tak, že nejprve pájíme jednu stranu budoucí vitrážky. U složitějších prostorových objektů (třeba stínidla lampy) pak pájíme každý plošný díl, složený z jednotlivých sklíček, zvlášť a nakonec až jednotlivé díly spojíme v prostorový celek. Máme-li již jednu stranu vitrážky cínem spájenou, obrátíme ji, spáry otřeme speciálním olejem a opět zalijeme cínem. Olej užíváme proto, že letovací voda při pájení druhé strany ´prská,´ což olej eliminuje. Používáme buďto elektrickou pájku (ta má konstantní teplotu hrotu 380 oC), nebo pájku s možnou regulací teploty. Za tu ale zaplatíme víc. Pozor však, nelze používat klempířské pájky. Ty mají teplotu mnohem vyšší a díky tomu jsou pro Tiffany metodu nevhodné. Musíme dát pozor, aby cínové spáry nebyly trhané a propadlé, musí být rovnoměrně vypouklé. Naopak však spáry můžeme pravidelně vroubkovat a docílíme tak ještě krásnější výzdoby. Barevné sklo místo keramických obkladů Dalším možným využitím Tiffany techniky je aplikace skleněných dílů místo dlaždic. Skleněná mozaika zde vynikne pestrostí svých barev a nápaditostí navržených tvarů. Navíc dosáhneme vynikající hloubky obrazu, jelikož mozaika bude působit plasticky. Zde však použijeme metodu takzvaného spékaného skla (fusing). Přitom musíme dbát na jakost vybíraného skla. Použít můžeme pouze materiály s podobnou teplotou tání a stejnou teplotní roztažností. Sklo musíme v peci téměř roztavit, teprve pak se spojí. Touto technikou můžeme vyzdobit i konkrétní stěny v bytě, aniž bychom uvažovali o jejich celém obložení. Přece jen je tato technika velmi drahá a v porovnání s cenou metru čtverečního běžných dlaždic se určitě nerozhodneme pro obklady mnoha čtverečních metrů plochy. Neobejdeme se bez pece Nevýhodou této techniky je, že musíme najít způsob, kde (u koho) pec najdeme. Pořídit si ji kvůli zkrášlení koupelny by bylo extrémně drahé. Službu pece tedy musíme platit. Metr čtvereční takto vzniklých skleněných obkladaček nás vyjde na cca 3.500,-Kč. Vypalování zabere celý den a šablony s mozaikami se vypalují při teplotách od 600 do 900oC. Zapékání je však již jen finální technologickou úpravou. Nejnáročnější je příprava, čili výběr skla, řezání a opracování jednotlivých kousků. Nakonec získáme dlaždice z jednolitého materiálu, na kterém vůbec nepoznáme, že byl původně skleněnými díly, poskládanými na vodorovné podložce. Podstatné je, že vycházíme ze stejných dílů čirého skla, na které až pokládáme mozaiku z barevných dílů. Šablony s mozaikou nakonec můžeme aplikovat jak místo dlaždic, na konkrétní celou plochu stěny koupelny, tak přímo do hotových obkladů, kde se ale nevyhneme sekání. Nahrazované dlaždice prostě musí pryč. Šablony se skleněným prachem Možnou variantou takových obkladů je i výroba ze skleněného prachu. Jako podklad vždy použijeme čirou tabulku skla, kterou potřeme lepidlem a až poté nasypeme sklo drcené. Lepidlo nám v peci nakonec při teplotách 600 až 900 oC vyhoří. Dbát musíme i na vhodné kombinace barev jednotlivých dílů mozaiky, abychom z pece nakonec nevytáhli ošklivé artefakty neurčitých odstínů. I platba za služby pece by nás pak velmi bolela, byla by zbytečná a výrobky by skončily ve tříděném odpadu. Finální příprava před pokládkou Před pokládkou hotových dílů do již položených obkladů musíme nepotřebné dlaždice vysekat. Poté musíme zadní stranu každé šablony nastříkat sprejem, aby barevný motiv vynikl. Ideální je pokládka do bílých dlaždic a bílý nástřik zadní strany šablon. Skleněný obklad pak krásně naváže na bílé obkladačky kolem. Použít však můžeme i spreje jiných barev, s tím je však nutné počítat už předem a barvy skla tomu přizpůsobit. V každém případě můžeme tuto techniku použít především v koupelnách s jednobarevnými obklady. Jednotlivé šablony s mozaikou nakonec na stěnu položíme pomocí speciálního tmele, jako se pokládají běžné keramické dlaždice.
