Byť se to v příběhu vyčteném současnými archeology z vykopávek nehemží hrdiny, děj má víc než zajímavý. A s velkým přesahem do současnosti. Vypráví totiž o tom, jak se do kolapsu maloasijského starověkého města promítly environmentální tlaky. Tedy poškozování životního prostředí, přetížení únosné kapacity ekosystémů. Což je, samo o sobě, docela zvláštní.Když se totiž dnes řekne poškozování životního prostředí, vybavíme si spíš něco jako tučňáky plácající se v ropné skvrně; krajinu zdevastovanou těžbou lithia nebo uhlí; nekonečné haldy skládkovaných odpadů anebo siluetu čmoudící rafinerie, tepelné elektrárny. Jenže i ve starověku uměli, bez všech těchto vymožeností, s životním prostředím pořádně zacloumat. Na vykopávkách z Tróje je to víc než patrné. A není přitom bez zajímavosti, že se toho dalekosáhlého poškození ekosystému dobrali vlastně stejně ušlechtilou cestou, jako my dnes. Protože ropu, lithium, uhlí netěžíme proto, abychom se měli hůř. Ale abychom se měli lépe. A zrovna tak odpadky neprodukujeme proto, že bychom se měli špatně. Je to jen nepříjemný vedlejší produkt ekonomického pokroku.Takže? Hurá do rané Doby bronzové, tedy přibližně někam do 2500 až 2300 let před náš letopočet. Kdy se na severozápadním pomezí turecké Anatolie „vyloupnul“ nový mocenský kolos, ono trojské městské království.Že to město skutečně nebylo přehlédnutelné, dokládá i jeho počet obyvatel. Archeologové odhadují, že v opevněné metropoli tehdy mohlo žít víc než deset tisíc lidí. Z někdejší rybářské vesnice na pobřeží to k městu s pravidelnou sítí ulic, majestátními chrámy a neméně majestátnými hradbami přitom netrvalo zase tak dlouho. Jádrem té proměny se stal technický pokrok. Přesněji řečeno, objev hrnčířského kruhu. Kde přesně Trójané tuhle novinku vyhrabali, jisté není. Nejspíš se inspirovali v Mezopotámii. Jisté ale je, že ji začali ve velkém používat při výrobě keramiky.Ve formátu, který si s časy tak dávnými zpravidla nespojujeme, dokázali v Tróji to, co se dá nazvat masovou výrobou. Kdo někdy něco patlal na hrnčířském kruhu, dá archeologům z Tübingenu jistě za pravdu. Jen si představte: bez hrnčířského kruhu musíte nejprve něco vymačkat z hroudy, nebo navíjet postupně umotané „hady“ jílové hmoty. Případně ji můžete vyplácat do formy proutěného koše. Malou mističku takhle vyrábíte hodinu, džbán půl dne a amforu byste tímto způsobem ladili skoro dva dny.A keramika vyráběná na nohama poháněném hrnčířském kruhu? Ta se v porovnání s těmi primitivními metodami dělá skoro sama. Vytvarovat mističku zvládne zručný hrnčíř asi za dvě minuty, nádobu o střední velikosti pak asi za deset-patnáct minut. Výstup předchozího srovnání je jasný. Zatímco jinde na pobřeží Egejského a Marmarského moře se ještě plácali hrnčíři s hlínou postaru, vyráběli jednotky keramických produktů denně, v Tróji jich dokázali vyrábět stovky za den. Výroba na hrnčířském kruhu je pětkrát až dvacetkrát rychlejší. Trójané velmi rychle pochopili princip nadvýroby, a začali se svou keramikou expandovat po celém Středomoří.Postupně dokázali rozvinout rychlejší a jednotnější velkovýrobu. Která je dnes, v archeologickém záznamu a na vykopávkách v celém tom širokém regionu, dobře patrná. Trójané to totiž nepřeháněli se zdobením – dělali jen povrchové rýhování – protože upřednostňovali efektivitu před uměleckým zpracováním. Dodávali typizované produkty, o které byl velký zájem. A rozhodně na tom netratili. Trójané už také před těmi 2500 lety před naším letopočtem nahlédli do výhod „manufaktur“, respektive do dělby práce. Hlínu si už takový hrnčíř nešel nakopat za město sám, ale měl své dodavatele. A jiná sorta řemeslníků se starala o provoz vypalovacích pecí. Kterým zase sháněla dřevo jiná parta nádeníků.S rostoucí produkcí (a rostoucími příjmy) rostla i potřeba strukturovanější, koordinovanější a specializovanější pracovní síly. Řemesla se přesunula z domovů do dílen, práce se stále více specializovala a segmentovala. Někdy v té době se – z potřeby vážit a měřit – vynořily první měrné systémy a standardizovaná závaží. Protože bylo třeba, aby všichni výrobci dávali materiálu stejně. Vzrostla i poptávka po jednotné měně, protože tou se daly poměřovat výdaje. A hlavně zisky. Keramika z Tróje se stala středobodem úspěchu, hlavní hnací silou ekonomiky. Která, tenkrát jako dnes, byla chápána ve smyslu trvalého růstu. Jenže právě v tomhle tolik se současností podobném aspektu to začalo drhnout. Pokrok – to, že se všichni měli lépe - tehdy stejně jako dnes měl svou cenu. A právě ty chvályhodné inovace, které poháněly vzestup mocné Tróje, daly do pohybu síly, které se ukázalo být obtížné nějak zadržet.Bohatství města totiž bylo postaveno na neúnavné těžbě. Okolní lesy byly vyklučeny kvůli palivovému dříví, protože „pece hnaly pokrok kupředu“. Základní surovina, mazlavá hlína, se už dávno nesbírala do košů na březích řek, ale kopala se přímo z náplav. V místech, kde dříve byla úrodná pole. Zemědělství neneslo tolik, aby bylo nějak respektované hrnčířským průmyslem. A proto se muselo potýkat s následky. Jednak zemědělci museli přesunout svá pole do vyšších poloh, z říčních údolí a nížin na svahy kopců. A taky museli, aby vyrovnali výpadek produkce a zvýšení poptávky, přidat na výkonu. Začleněním monokultur. Polí s větší osevní plochou, osazenou ovšem jediným druhem plodiny.Mezi dominantní hospodářské plodiny tehdy, soudě podle výzkumů, patřila jednozrnka. Dávná odrůda pšenice, vhodná pro pěstování na chudých půdách, navíc s celkově nižším obsahem bílkovin a celkově nižším výnosem. Chleba upečený v Tróji nevoněl o nic méně, ale zrna na jeho výrobu bylo třeba víc. A půda na polích ve vyšších polohách přitom byla chudší, neoživovaná a ne-regerovaná sezónními záplavami. Do strmých kopců byli odsunuti i pastevci, kteří se o pozemky přeli se zemědělci. Hospodářská zvířata, stáda koz a ovcí, pak přepásala vegetaci na odlesněných svazích. A to pak vedlo k erozi půdy, která decimovala zemědělství, ničila vegetaci a zhutňovala půdu. Výsledkem bylo snížené zadržování vody – sucho - a úbytek ornice. Postupně se začala rozpadat ekologická rovnováha, která byla základem prosperity Tróje.Nastřádané saze bouchly někdy kolem roku 2300 před naším letopočtem. Město, o jehož keramice se pěla po celém Středomoří chvála, prodělalo dramatický požár. Archeologové usuzují, že zpustošení bylo pravděpodobně důsledkem nějaké vzpoury, vnitřního konfliktu. Můžeme si zatím jen domýšlet, jaký konflikt to byl.Představit si jistě dokážeme nespokojenost nádeníků z hrnčířských dílen; stížnosti „dodavatelů“, kteří se museli za hlínou a palivovým dřevem – za ty samé peníze – vydávat stále dál.Anebo obecnou nespokojenost veřejnosti se zvyšující se cenou a kvalitou potravin. Jisté bylo, že Trója prodělala masivní kolaps. Tento kolaps byl pravděpodobně způsoben kombinací faktorů: politickým napětím, vnějšími hrozbami a sociálními nepokoji. Zátěž pro životní prostředí však nelze ignorovat. Vyčerpání půdy, odlesňování a eroze by vedly k nedostatku vody, nedostatku zdrojů a možná i k hladomoru. Každý faktor narušil základy stability Tróje. Ta však úplně nezanikla.Z archeologického záznamu jen vyčteme, že ony monumentální vápencové stavby byly v následujících dekádách opuštěny, nahrazeny mnohem menšími obydlími a skromnými usedlostmi. Zemědělci diverzifikovali své plodiny, odklonili se od vysoce výnosných monokultur k pestřejším a odolnějším strategiím. Také sestoupili zpět do nížin. Kde už se netěžily jíly a hlína pro „průmyslovou“ výrobu keramiky. Trója bude existovat dalších přibližně tisíc let, než si dost možná projde tím dějem, který sepsal básník Homér. Jisté ale je, že po onom environmentálním kolapsu, který popisují archeologové, už znovu nikdy nebyla „tím velkým městem“, jako kdysi. To, co způsobilo, že zakolísala, byla touha po neomezeném růstu, na úkor životního prostředí.Dnes už figuruje Trója jen coby adresa ze starých řeckých bájí a pověstí. Pro archeology je ale v mnohém zrcadlem nastaveným současné společnosti. Stavu, kdy ekonomické ambice překonají ekologické limity.Zdroj: TheConversation.com, Academia.eu, uni-tubingen.de
