Velké věci, z nichž se časem stane uznávaná tradice, většinou začínají dočista nepatrně. Například na západě tolik slavná Jingle Bells (u nás známá jako Rolničky), bez nichž se tamní svátky neobejdou, se ve Spojených státech na post celonárodního vánočního songu propracovala ze startovní pozice zvučné pijácké písně. Což jejího autora, svátečně nenaladěného mrzouta Jamese Pierponta, jistě překvapilo. A s podobným překvapením se pak pojí i vznik tradičního vánočního kaktusu, sukulentu Schlumbergera x buckleyi. Pěstitele, který stojí za vznikem tohoto křížence sukulentů Schlumbergera truncata a Schlumbergera russelliana, britského kaktusáře Williama Buckleyho, totiž hybrid také překvapil. Křížení vůbec neměl v plánu, prostě k němu někdy kolem roku 1850 došlo. Úspěšný pěstitel Buckley z toho neměl pražádnou radost, protože na rozdíl od mateřských rostlin hybridní exempláře přestávaly, nebo spíše vůbec nezačínaly kvést. Byl to propadák, a zjevně proto tyto křížence odsoudil roku 1852 k vyhnanství a zániku v tmavém nevytápěném skleníku. A pak se stal zázrak, pro náruživého pěstitele přímo zázrak vánoční. Pokles okolní teploty totiž vyvolal u exemplářů Schlumbergera x buckleyi kvetení, a to přímo záplavou narůžověle fialových květů. Byla to senzace. Na kaktus, který rozkvétá v zimě, se tehdy přišel podívat kde kdo. A do osmi let se nová ornamentální rostlinka stala novou tradiční součástí vánoční výzdoby v širokém okolí Buckleyova skleníku, protože veselé kvítky dělaly za chmurné zimy každému radost. Kaktusovitá Schlumbergera x buckleyi od těch časů zažila mnoho vzestupů a pádů do zapomnění, a ve své podobě domácnostech zlidověla. Francouzi ji nazývají Ježíškovým kaktusem (cactus de Noël), Němci Weihnachtskaktus, Španělé cacto de Navidad a v Rusku zase dekabrist, protože kvete v prosinci. Aktuálně je trend popularity tohoto křížence znovu na vzestupu, a ročně je jí před Vánoci prodáno po celém světě kolem 30 milionů kusů. Což sice pořád nemůže konkurovat vánočním stromkům, holandským tulipánům nebo šťastnému bambusu, ale je to hodně. Oblíbená je totiž současně tam, kde jsou ozdobené jehličnany nezbytnou tradicí, ale i v místech, kde se Vánoce slaví bez stromečků nebo neslaví vůbec. Kaktus, někdy trochu opomíjený a přežívající jen díky své vlastní vytrvalosti, se občas umí připomenout. Třeba nejasnostmi okolo svého pěstění. Schlumbergera x buckleyi je totiž opravdu silně náchylná k hybridizaci, a hodně záleží na tom, jestli je ve vaší rostlince doma více z křížence x buckleyi anebo spíše z té původní S. russelliana či S. truncata. Ta má totiž tendence startovat do květu až před velikonoci (a proto se jí, snad kvůli zmatení nepřítele, přezdívá Velikonoční kaktus). Z takové je těžké vymáčknout květy na Vánoce. Navíc dost lidí je zaměňuje s podobně vypadající Hatiorou. Lehce matoucí je i to, že Schlumbergera není vůbec nadšená z toho, když se ji pokusíte pěstovat na tom samém substrátu, suchém a sypkém, který si ostatní sukulenty jinak pochvalují. Prapůvodním domovem Schlumbergery totiž nejsou aridní oblasti a polopouště, ale deštné pralesy Brazílie. Ideálním pěstebním substrátem je tedy rozvolněný humus, stabilní médium s nižším pH. Něco s dobrou drenážní schopností, propustností. V podstatě podobně, jako třeba zdobné orchideje. S nimi je tu ještě jedna shoda, a to v přání na sice menší, ale zato hlubší, polo-vysokou pěstební nádobu. Nevyjádřené jsou u ní i nároky na zálivku. Samozřejmě, že snese více sucha, než domácí pokojovky. Je to přeci kaktus. Ale kaktus z Brazílie, takže sucho ji položí mnohem snáze, než jiné sukulenty. Na přelévání je alergická, ale stabilní vlhkost ocení. Vyskytuje se v zónách, kam ještě dosahuje vlhkost oceánu. Denní světlo zbožňuje, a měla by se koupat (bez zbytečného přehřívání) v jeho záři 8-10 hodin denně. Takže vyloženě druh, který si říká o svou dávku světla. Že jí ho dáváte málo, poznáte podle toho, že jednotlivé větvičky začínají mít načervenalý nádech.Pěstitelé si pochvalují, že Schlumbergera až pozoruhodně odolává běžným škůdcům pokojových rostlin a kaktusů. Až na pár druhů mšic a hub a plísní se zdá být imunní, což jí přidává na oblibě mezi profíky i amatéry. Navíc je nejedovatá pro psy a kočky (kdyby náhodou), a dožívá se 20-30 let. Od časů pěstitele Buckleyho se metoda vyvolání záplavy květů nezměnila. Schlumbergeru je třeba týrat, aby ze sebe dostala to nejlepší. Zaříznout jí současně světlo i pokojovou teplotu, respektive zařídit pokles okolní teploty na 14-16°C a kvalitní tmu po dobu 12 hodin. To by mělo po týdnu působení zajistit, že nasadí pupeny v hojném množství. To, jakou teplotu zvolíte, by podle některých znalých pěstitelů mělo rozhodnout o tom, jakou barvu budou mít květy (do žluta, červenou, růžovou). Možná je to i pravda. K nasazení pupenů se přitom dobere i bez zvláštních opatření, ale kvetení je výrazně slabší. Protože většinu pupenů v nedostatečně kritických podmínkách shodí. V ideálních podmínkách vás ale tenhle vánoční kaktus nikdy nezklame, a s plně rozvitými květy si jej můžete bez obav přenést domů. Než nachystáte vánoční stromek, Schlumbergera už bude mít nazdobeno.
