Jenže tenhle model, v němž pytlačení slonů, nosorožců, korálů, luskounů a třeba goril nížinných vede k decimaci celých populací, se neomezuje jen na živočichy. Týká se i planě/volně rostoucích rostlin. Není náhodou, že Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin), známá pod zkratkou CITES, vede v patrnosti na 40 900 druhů – z nichž ale jen 6610 patří k živočichům. Hned 34 310 jsou druhy rostlinné. Nikdo samozřejmě neříká, že rostliny jsou na tom hůř, než třeba ti sloni. Ale ten rozdíl je dost relativní a rozhodně na tom nejsou lépe. I ony jsou vystaveny nezměrnému plundrování, pytlačení ze svých domovských lokalit. Sice při tom většinou neteče krev a nezaznívají rány z kulovnic, ale následky „rostlinného pytláctví“ se ve výsledku moc neliší. Tam, kde byly rostliny daného druhu ve volné přírodě hojné, rázem mizí. Protože je někdo vyhrabává, vykopává, krade. A posílá někam za hranice, kde je zase někdo jiný ze svého rozmaru - chuti vlastnit sběratelský kousek nebo něco k pochlubení - za drahé peníze koupí.Nelegální byznys kolem kšeftování s chráněnými druhy rostlin dopadá zrovna tak neblaze na životní prostředí, na místní komunity, ohrožuje přírodní zdroje a vede k likvidaci předlouhé řady necílových druhů, které se k tomu plundrování připletou. A protože jde o byznys velmi výnosný – rostlinní pytláci si z přírody berou něco zadarmo a dostávají za to někdy i docela velké peníze – má obrat z něj potenciál korumpovat a rozvracet společnost, navazovat se na kriminální struktury. Peníze, které se točí v nelegálních obchodech s chráněnými živočichy a rostlinami, se špatně počítají. Koneckonců, je to byznys nelegální, účetní uzávěrky si nepodává. Odhad je okolo nižších stovek miliard dolarů ročně. Ono rostlinné pytláctví se přitom může zdát méně závadné – za kaktus nebo orchidej nedostanete tolik peněz, jako za roh nosorožce – ale na světě existuje násobně víc exotiky chtivých zahradníků, než těch, co si strouhají nosorožčí rohy do pití. Takže je to masovější záležitost. Hodně dělá i to, že kšeftování s chráněnými rostlinami pro sbírkové a pěstitelské účely, je považováno za společensky neškodné. Kaktusář prostě nemá ruce od krve. A může se hájit tím, že do jeho skleníku ten převzácný kousek doputoval v jednom exempláři, zatímco jich kdesi v domovině na jejich původní lokalitě rostou tisíce. Pravda to samozřejmě není, protože když si tohle řekne každý, nezůstane tam ani jeden jediný kousek.Jinak si výdělky „pytláků“ netřeba zázračně idealizovat. Za z mokřadu vyloupnutou malinkou masožravku dostane dvě koruny. Na tom, že se její cena cestou k zahradníkovi přes překupníky a dodavatele vyšplhá na stonásobek, profitovat nebude. Proto taky z toho mokřadu nevyloupne jedinou, ale tolik, kolik unese. Stovky, tisíce. Aby se mu zaplatilo. Klidně je nabere všechny, jen aby měl na jejich prodej monopol. To, že tu už žádné masožravky nikdy neporostou, ho netrápí… A je tu ještě jeden rozdíl: oproti tomu živočišnému je rostlinné pytláctví momentálně silně na vzestupu. Ohromný boom přitom zažívá už od 50. let minulého století. Jak to? V Evropě a Americe se tehdy začalo žít lépe. V důsledku zvýšení disponibilních příjmů, kvůli rozšířenému vytápění domácností – a možností vytápět skleníky – přestalo být pěstování exotiky záležitostí botanických zahrad, a stalo se koníčkem soukromníků. A každý správný sběratel chce mít sbírku kompletní. Nelegálnímu byznysu taky dost intenzivně pomáhá internet. Už to není o podloudném kšeftování na burzách, ale o tom, že si z pohodlí domova můžete objednat, co si jen smyslíte. A ono vám to přijede až k zápraží, úhledně zabalené. Celé je to díky internetovým burzám dynamičtější, rychlejší, anonymnější. Hůř se s tím bojuje.Problém tu nastává i s úpadkem kdysi slovutné zahradnické trpělivosti. Abyste nějakou palmu, cykas nebo pryšec dopěstovali do plné krásy, trvá to desítky let. Teď si ale teoreticky můžete „objednat“ takový veteránský kousek, a mít ho hned. Bez námahy. Ale tam, kde kdysi tenhle velikán desetiletí skutečně rostl, zůstala jen zablácená díra. Za rostlinným pytláctvím už taky stojí předlouhá řádka mrtvých, respektive ve volné přírodě vyhynulých druhů. Ariocarpy, mexické kaktusy, jsou už od 70. let minulého století fakticky neexistující. Ostatně, kaktusy to schytávají naplno. Není divu – jejich areál rozšíření je poměrně skrovný – a pěstovat je chtějí po celém světě. Proto je dnes taky 1480 druhů kaktusů (třetina z celkového počtu jejich druhů) ohrožena vyhynutím. V polovině případů za to může pytlačení. Kaktusy přirůstají pomalu dlouhá léta, a zmizet mohou za minuty. Orchideje, cykasy, masožravky patří k dalším silně ohroženým skupinám. Setrvalá poptávka po nich gumuje z mapy světa poslední lokality jejich výskytu. Zkrátka, není to maličkost. Velká květinová loupež je v plném proudu, a pokud proti ní nechcete sami bojovat, je lepší se na ní aspoň nepodílet. I když to někdy bude znamenat utlumit své sběratelské vášně a nechat kolekci ve skleníku neúplnou. Netýká se to jen „exotiky“. Na úbytě kvůli pytlačení u nás zachází střevíčníky, bramboříky, vachty, hořce, medvědice, plavuně, vranečky…Roh, ze kterého ještě odkapává krev, byste si nikdy nevzali, pytláctví vedoucí k hynutí celých živočišných druhů se vám bytostně hnusí, přírodu máte rádi. To je naprosto v pořádku. Jen si pohlídejte, aby stejně neposkvrněný a poctivý zůstal i váš skleník a zahrada. Zdroj: CITES.org, wikipedia.org, NWF.org, livingdesert.org, TheWorld.org, VOX.com, European Journal on Criminal Policy and Research
