Dohledat původce dobrého nápadu je často nesnadné, v tomhle případě ale tápat dlouze nemusíme. Jako první se s vytvořením pařezové zahrádky zapsal do historie jistý Bidulf Grange, majitel panství kdesi ve venkovském Staffordshire. Doplňujeme, že pan Grange platil za pořádného podivína. Byť byl váženým mužem a měl velmi společensky respektovaného koníčka – zahradničil – vůbec nechtěl jít s dobou. Trendy tehdy předepisovaly, jak má vypadat řádná anglická zahrada, vedená ve viktoriánském stylu. Kde má být místo k piknikům, jak dlouhý má být chodník k procházkám, kolik má být stínu na paloučku a přesně jaké růže musíte vysadit kolem čajové terasy. Pana Grange na tohle neužilo, jeho zahrada byla spíše divokým lesem. Samé houští, balvany, úzké klikaté pěšinky. A taky pořádně vlhko.Místo okrasných a všeobecně doporučovaných rostlin se totiž zabýval pěstováním kapradin. Nebyl v tom zpočátku kdovíjak úspěšný. Do jeho plánů navíc zasáhla katastrofa. Někdy kolem roku 1852 celou tu jeho zdivočelou zahradu spláchla povodeň. Zůstalo po ní 150 vyvrácených stromů, les prakticky zmizel. Místo aby ho politovali, se mu lidé vysmáli. S tím, že teď už si snad konečně zařídí normální slušnou zahradu a ne tu divokou džungli. Dřevo si už pěstovat za domem nemusí, po té spoušti ho má beztak nazbyt. A nejspíš by to tak i dopadlo, kdyby Grange nezjistil, že v těch vývratech se jeho kapradinám vlastně skvěle daří.Větvení odlámaných kořenů a pařezů vytvářelo ideální členitost terénu, rozmanitost pěstebních podmínek, příhodné mikroklima. Pokroucené dřevo vystupující z hromad a vršků dodávalo i na relativně malém prostoru zplanýrované zahrady dojem velikosti. K efektu pochopitelně přispívaly kaskády zpeřeného listoví, široké vějíře kapradin. Bidulf Grange to pochopitelně scénicky ladil a vylepšoval, nebyla to volně rostoucí divočina, ale účelně vedená pařezová zahrada s kapradinami. A když ji v roce 1856 osobně navštívil král Edward VII. – to bylo nějaké slávy. Král navíc tu kapradinovou zahradu s pařezy nadšeně pochválil. Do anglických slovníků se tak chvalně zapsal i termín stumpery. Dříve označoval tu typickou spoušť plnou zpřelámaných stromů a pařezů, pařezinu. Nyní bylo slůvko poprvé užito pro popis přírodně vypadající a exkluzivní zahrady s kapradinami. Dál už to bylo rychlé. Jakmile to jednou pochválil král, chtěli to mít všichni. U pana Grange se vrátka od zahrádky netrhly. Pro inspiraci si k němu jezdili zahradníci z celé Anglie. A na ostrovech vznikaly desítky pařezových zahrádek.Členové královské rodiny se jimi pyšní dodnes. Trend se záhy rozšířil i do zbytku Evropy. Nabýval na popularitě a pak se zase vytrácel, podle toho, jak se zrovna měnila móda. Teď jsou ony stumpery, pařezové zahrádky, zase v trendu. Proč?Protože i když jde o koncept historický, je velmi funkční. A dá se velmi snadno aplikovat i na moderní zahradu. Je příkladem fúze mezi krajinářskými postupy, přírodním zahradničením, udržitelností. Nabízí unikátní design a je fascinující v tom, jak efektivně dokáže vytvářet podmínky pro růst stínomilných rostlin.Mimo průvodní pořizovací fázi je to systém s nízkými nároky na údržbu. Je to lákavé, když do zahrady chcete přilákat život a vytvořit zázemí pro nejrůznější organismy. Loupání kůry poskytne stanoviště hmyzu, ten naláká ptáky. Uchýlí se sem drobní savci, ještěrky a žáby. Nerostou tu plevele, spíš sem pronikají planě rostoucí lesní druhy. A barvu tomu mohou dodat i houby. Ano, přírodu tu trochu obcházíte záměrností. Nemusíte na své zahradě nechat vyrůst a následně zplanýrovat celý les. Cíleně můžete nechat zakopat pařezy – a vystupovat je nad terén – tam kde potřebujete. Je tu příjemné vlhko, mírný chlad, stín. V horkém létě je to naprostá oáza.Biologický rozklad dřeva dodává živiny, tahle zahrada nepotřebuje mulč, protože je sama vlastně mulčem. Zahrada s pařezy není statická, v průběhu let se trochu mění, dotváří. I to se cení, protože se nikdy neokouká.Součástí kouzla pařezin, které objevil i Grange je, že kapsy ve stromech a zákoutí kolem nich poskytují rostlinám rozmanitá prostředí. Například rostliny, které potřebují suchou půdu, mohou být zasazeny do štěrbin na vrcholu pařezu, zatímco rostliny vyžadující vlhkost a hluboký prostor pro zakořenění, mohou být zasazeny do úkrytu kořenové hmoty.Kdybychom to chtěli hodně zjednodušit, dá se říct, že pro pařezové zahrádky jsou z hlediska pěstování stínomilných rostlin ekvivalentem skalek, které zpravidla cílí na druhy suchomilné a světlomilné. Pařezové zahrádky jsou ale univerzální v tom, že neslouží jen kapradinám (kterým se tu ale daří famózně). Můžete na nich klidně pěstovat i cibuloviny. Pařezové zahrady a zahrádky jsou fascinující v tom, jak místu dodávají charakter. Když se dřevo pokryje mechem, skutečně vypadají jako pohádkový hvozd. Počítají se taky k těm z mála zahrad, které vyžadují vlastně jen minimum péče – protože čas tu pracuje za vás/pro vás. Když vytvoříte základní krajinný rámec, už se to bude „nějak“ samo tvořit dál.Zrovna tak si ale pařezové zahrady zamilují takoví ti hračičkáři, kteří pořád potřebují něco tvořit, ladit, upravovat a doplňovat. Protože když chcete, můžete na nich realizovat, co vás jen napadne. Navíc jsou nenáročné na prostor. I když mohou nabývat hektarových rozměrů, vytvořit je můžete i ve stinném koutu jinak malé zahrady. S prostorem totiž pracují trochu jinak, díky tomu, že sahají trochu do výšek. Je to zkrátka hodně univerzální záležitost, která dobře funguje v malých i velkých měřítcích, se skromnými i většími náklady, v režimu pečlivé pravidelné péče i formální ne-péče. A protože jsou svým uspořádáním volným napodobením přírody, jsou dnes, když je o přírodu za domem nouze, znovu velmi populární.Materiály: FineGardening.com, CountryLiving.com, PSU.edu, GardenMyths.com
