Architekti připouští, že se jejich inspirací stal už poněkud zašlý koncept utopistického architekta Étienna Cabeta. Ten chtěl svými vizemi narovnat vztahy mezi venkovem a městy, a vytvořit zcela nový typ zástavby. Něco jako městské vesnice nebo vesnického města. Místa, kde by se prostory k bydlení prolínaly s přírodní výplní zahrad, náměstíčky a místy setkávání. Cabetův sen nikdy nedošel praktického naplnění, ale španělští architekti se jím nastíněného modelu při projektu Villa Icaria přidrželi. Vpravdě luxusní rezidenci, jež nabízí obyvatelům 450 metrů čtverečních užitné plochy, nepojali jako jednu obří stavbu, ale spíše shluk několika volně vystavěných domků, vzájemně propojených uličkami. Stavba je to do značné míry originální, protože se cíleně zbavuje řady prvků, jež považujeme u podobných realizací za skoro nezbytné. Není tu například plot, který by objekt ohraničoval v prostoru. Není tu ani pěstěná vnější zahrada, jež by dům obstupovala. Objekt, tedy spíše areál o pěti samostatných stavbách, je formálně volně přístupný a kolem něj leží jen louky. Obyvatelé tak naplno těží z nepřerušeného výhledu na řeku Tagus, na jejímž úbočí stojí. Jako malá osada, španělská vesnice. Uvnitř které nechybí ani malebná náměstíčka a ulice. Byť tedy ono náměstí má podobu dlážděného dvora, chráněného zástavbou. A ony ulice napojují jednotlivé pokoje. Silnou stránkou je přirozenost celého komplexu, protože architekti užili jen stavebních materiálů, typických pro venkov. Stavební pískovec, dlažbu vyskládaného kamene. A spolu s těmito materiály dokázali emulovat i atmosféru: stinná zákoutí synchronního prostoru, otevřenou komunikaci, ač vedenou třeba jen z okna do okna. Místy si vypomohli tlumícím efektem sítí, které brání přílišnému přehřívání povrchu, jinde organicky vpravili zeleň okrasných dřevin. Ale na profilu zdánlivé malé osady vytvářeli jediný dům, jednu vilku. Jež má silně propracovanou permeabilitu-propustnost, prostorovou kontinuitu a intimní úseky jednotlivých místností. Interiér se už od rustikálního ideálu trochu vzdaluje, a sází na průmyslové a pokročile opracované materiály. Leštěné podlahy, betonové stěrky, mramorové dláždění. Prostor má přitom dvojí logiku: místnosti, jež jsou nějak napojeny na vnější prostředí a okolní přírodu pořád hru na vesnici hrají, pokoje izolované od krajiny pak připomínají svou okázalostí spíše palác. Skladba portálů, vyvýšených prostranství, stupňů schodišť přitom vytváří hezky spletitou mozaiku, v níž je snadné se ztratit a příliš výrazné části se tak na první pohled nejeví patrné. Podle architektů měl klient řadu požadavků, týkajících se umístění a pojetí stavby. „Měla by být útočištěm přirozenosti v dnešní přetechnizované době,“ uvádí projektanti. Silně akcentovány byly i výhledy na řeku, zachování existujících stromů v místě stavby, udržitelnost, a soběstačnost. A realizace v bodech vše naplňuje. Potěšující přitom je, že jeden ze španělských kopců nad řekou Tagus dnes nehyzdí zbohatlická vila: stojí tu totiž něco, co připomíná malou členitou vesničku. A takový obraz působí v krajině víc než přirozeně.Materiály: Arquitectura al descubiertoFoto-kredit: Imagen Subliminal
