Ano, čtete správně, na ploše 1 221 037 kilometrů čtverečních, kde žije cca 64,5 milionů lidí (JAR je 24. nejlidnatější země světa), roste desetina rostlinných druhů planety. Ne nadarmo se proto celé zemi říká Botanická zahrada světa. A pás (biom) fynbos? Ten převládá na většině území JAR, navíc je členěn ještě na čtyři dílčí biomy: sukulentní a namské karoo, lesy a houštiny. Slovo fynbos vlastně obohatilo celosvětový botanický slovník. Pochází z jazyka prvních jihoafrických kolonistů evropského původu, Holanďanů (holandština, resp. tzv. afrikaans, což je jazyk od holandštiny odvozený, který je dodnes jednou z úředních řečí moderní Jihoafrické republiky). V překladu znamená slovo fynbos doslova „jemné křoví“. Používáno je od cca 17. století, kdy holandští kolonisté hledali kolem mysu Dobré naděje stavební dřevo, jenže ono tam žádné nebylo. Rostly zde pouze keře s drobnými listy, kterým začali říkat fijnbosch neboli „jemné keře“, až se slovo zkomolilo na FYNBOS. Pro fynbos je typický společný výskyt rostlin tří hlavních čeledí: nenápadné, ale významné čeledi Restionaceae zahrnující rostliny podobné travinám, čeledi vřesovcovité (Ericaceae), a čeledi proteje (Proteaceae). Proteje mají často velké a nádherně zbarvené květy, proto jsou i jistými „erbovními“ rostlinami Jižní Afriky. Vyskytují se zde ale i další čeledi: hvězdnicovité, bobovité, vrabečnicovité, řešetlákovité apod. V biomu fynbos rozlišujeme deset různých vegetačních typů, z nichž 5 patří k fynbosu v užším slova smyslu, dalších pět pak ke společenstvu, kterému se říká renosterveld. Fynbos je vlastně jakousi jihoafrickou obdobou středozemní macchie, kalifornského chaparralu nebo chilského matorralu. Jinak také hovoříme o takzvané etésiové vegetaci, což jsou nízké křovinaté porosty tvořené stálezelenými druhy. Tyto porosty se vytvořily na územích s horkými a velice suchými léty a mírnými deštivými zimami. Pro rostliny je v takovém prostředí kritické přežití letního propadu srážek, v zimě se však naopak musí přizpůsobit dešťům, jelikož mají příležitost růst. V zimě proto rostliny neodpočívají, ale silně asimilují. Ve finbosu je prostě vše naopak a i přes extrémní podmínky je zde rostlinná biodiverzita neuvěřitelná. Na prvním místě zdejších extrémů, které paradoxně vedly k obrovské rostlinné biodiverzitě, je katastrofální nedostatek živin. A to právě v Kapsku, v jiných oblastech s etésiovou vegetací není obvyklý. Nedostatek živin je způsoben geologickým podkladem, převládají staré a nepřeměněné horniny sedimentárního původu (pískovce, břidlice a křemence), které přečkaly v téměř nezměněné podobě dělení prakontinentu Gondwany a jsou natolik tvrdé, že minimálně erodují. Na pověstné Stolové hoře nad Kapským městem dokonce převládají extrémně tvrdé křemence složené z téměř čistého oxidu křemičitého. Na skalním podloží je proto pouze tenoučká vrstva půdy bez živin. Katastrofální je především téměř naprostá absence fosforu, kvůli které nemůže být řádně metabolizován dusík, který je nejdůležitější pro růst biomasy. V tenoučké vrstvě půdy sice přítomen je, ale nemůže být rostlinami využíván. Rostliny proto doslova trpí hladem a nemohou pořádně růst. Musely se proto přizpůsobit. A jak? Zůstávají zakrslé (keříky a menší keře), nemají velké listy a listy zásadně neshazují, jsou stálezelené, neměly by totiž z čeho tvořit nové. Listy si šetří i mnoho let. Ale hlavně rostliny přežívají díky soužití s houbami (mykorhiza). Bez hub by zde byla poušť. A lepší to není ani na třetihorních a čtvrtohorních vápencích, kde je relativní dostatek živin. I zde je takzvaná fosforová poušť, na vápencích totiž vzniká nerozpustný fosforečnan vápenatý, který rostliny nedovedou metabolizovat. Fosfor prostě rostliny nemají v kapské oblasti nikde a i na kapských vápencích proto vládne fynbos. Nejúživnější jsou v této oblasti kupodivu jílovité břidlice, žuly a nezpevněné podklady (štěrkopísky a písky), zde je však minimum srážek a tedy nedostatek vody. Pokud se však stane, že zde spadne více srážek, je fynbos nahrazen mnohem produkčnější vegetací a naprosto odlišnou druhovou skladbou, které říkáme renosterveld. Proměnlivé klima na krátké vzdálenosti je dalším extrémem, který ovlivňuje místní rostlinstvo. Navíc se zde setkávají dva oceány s naprosto odlišnými vlastnostmi vody. Voda Atlantiku je chladná kvůli Benguelskému proudu proudícímu podél pobřeží. Proud přináší chladné vody z antarktického prostoru. Indickým oceánem při pobřeží naopak proudí teplá voda Agulhaského proudu, který proudí od severu. Oba oceány pak zásadně ovlivňují klima, kdy zmírňují extrémy. Hned za pobřežními nížinami se však tyčí rovnoběžné horské hřbety, mezi kterými jsou kotliny ležící ve srážkovém stínu. V každé z kotlin a na každém z hřbetů se přitom projevuje vliv obou oceánů odlišně. Proto též taková rostlinná rozmanitost. A do toho všeho ještě vstupuje management ohně. Ten totiž v prostoru fynbosu řádí přibližně v patnáctiletém cyklu, kterému se rostliny také musely přizpůsobit. Oheň sice poškodí, ale ve skutečnosti je jediným zdrojem životadárného fosforu právě popel ze spálených rostlin. Mnoho druhů geofytů proto vykvétá výhradně po požárech a jiné mohou vyklíčit pouze po ohni, protože popel zpřístupní živiny. Oheň navíc zahubí či odežene hlodavce. Oheň je navíc jedním z hlavních důvodů, proč zde nerostou jednoleté rostliny, fynbos je výhradně prostředím pro trvalky. Rostlinám přitom pomáhají i netradiční opylovači, ve fynbosu běžně opylují i ptáci a hlodavci, mnohé druhy jsou teritoriem šířeny mravenci. Šíření rostlin je velmi pomalé a vzdálenější populace jsou na svých teritoriích vlastně izolovány. A právě díky tomu vzniká mnoho nových druhů. Na rozsáhlých plochách fynbosu zcela chybí stromy, nejvyššími dřevinami jsou zde mohutné keřovité proteoidy (čeleď Proteaceae) a keřovité erikoidy (čeledi Erica, Fabaceae, Polygalaceae, Rhamnaceae, Thymelaeaceae a další). Místním specifikem jsou také restioidy prapodivného vzhledu (čeleď Restionaceae), které jsou příbuzné s travinami a mají vytrvalé bezlisté asimilující stonky. Mnohé z nich vlastně připomínají naše sítiny. Na druhou stranu ale skutečné traviny ve fynbosu téměř chybí, vůbec zde nerostou hlavně lipnicovité (Poaceae). Častými druhy jsou naopak geofyty s cibulemi a podzemními hlízami, naopak se zde téměř nevyskytují rostliny jednoleté (terofyty).Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia, botany.cz
