Pokud dáme na učená geologická pojednání Theofrastose z Eresu, tak ten nápad vznikl poprvé nejspíš už ve 4. století před naším letopočtem, v Řecku. Kdy se k výrobě pigmentů pro keramiku začalo používat solí uhličitanu olovnatého. Stačilo je z velkého minerálního bločku nastrouhat do směsi olejů, rozmíchat – a výsledná barva se pak pro svou jasnost, saténovou hladkost a světlost nedala popsat jinak než bíle-bílá nebo čistá bílá. Prostě ultimátní běloba, s bezkonkurenční hustotou, rychlým zasycháním, leskem a vysokou krycí schopností. Proto se do ní také zamilovali všichni klasičtí malíři, v jejich oblibě zůstala až do 19. století. Říkáte si - přes dvě tisíciletí v užívání - to už je hodně slušná reputace na obyčejnou bílou barvu, ne? Inu, když se začtete do životopisů právě takových slavných malířů, a uvidíte přehled jejich nekončících zdravotních potíží a nejrůznějších neduhů, pochopíte, že tahle bílá měla k tuctovosti a obyčejnosti daleko. Způsobovala totiž chronické otravy, mohla vyvolat slepotu, neurologické obtíže. Připravovat si pravidelně tuhle barvu, roztírat jí na plátno, to byl hodně toxický koníček. Teprve v 70. letech minulého století, po rozpoznání škodlivosti, byla funkčně nahrazena titanovou bělobou, která už umělce nehubila. Olovnatá běloba měla mimochodem ještě jeden celospolečenský neduh. Jistě jste už slyšeli o tom, že současné obrázky neuvěřitelně hubených modelek a osvalených modelů v módních katalozích vytváří falešně líbivé zdání, jen obtížně dosažitelný ideál lidské krásy. Chceme se jim podobat, proto se mučíme v posilovnách a dietami. A podobně, ještě pár století nazpět, chtěly dobové celebrity vypadat - mít tak krásně světlou a bezvadnou pleť - jako tváře z portrétů na obrazech vymalovaných jedovatou bílou. Zvrhlo se to v módu bílých pudrů a líčení tváří, bělících pleťových mýdel a zesvětlujících olejíčků, jejichž základem byla stejná toxická olovnatá směs. Za napudrované nosíky platily dámičky stejně, jako mistři-malíři. Svým trvale podlomeným zdravím. Velká móda, tentokrát ovšem v designu a barevném ladění interiérů, stála také za přeslavným nástupem tzv. Scheeleho (nebo též Zámecké) zeleně. A také jejím brzkým neslavným koncem. Jako první její výrobu popsal švédský chemik Carl Wilhelm Scheele, a jeho klienti byli z této barvy naprosto nadšení. Žlutozelený pigment – přesněji tedy temně zelený se zesvětlujícím nádechem žluté – byl totiž přesně tou exkluzivní barvou, kterou hledali. Jestli jste chtěli mít na svém šlechtickém sídle tapety nebo barvu na omítkách, Scheeleho zeleň byla tehdy jednoznačně hit. Brzy se také rozšířila ze severu na západ Evropy, do Anglie. A také k nám. Háček byl pochopitelně v jejím chemickém složení. Šlo totiž o hydrogenarsenit měďnatý. A arsen v jakékoliv podobě skutečně není prvek, který byste si měli ve vlastním zájmu jakkoliv pouštět k tělu. Ještě dříve, než se podařilo prokázat toxicitu téhle zelené, ukázaly se její jiné, funkční vady. Nízká barevná stálost a postupné tmavnutí. Proto byla – jen asi po padesáti letech od Scheeleho objevu - představena „lepší“ verze, zeleň pařížská (u nás se pro ni zažil název zeleň svinibrodská). Pro lidské zdraví to ale bylo jako z bláta do louže, z deště pod okap. Pařížská zeleň totiž byla složena z octanu měďnatého a oxidu arsenitého. Měla krásně smaragdovou barvu, byla trvanlivá. Ale ještě jedovatější. Přesto se stala ideálem „barvy pro zámožné“ a vytváření zdání movitosti.Malovaly se jí, v uklidňujících tónech, obývací i dětské pokoje, kuchyně. Stala se oblíbenou barvou dámských plesových šatů, přidávala se i do vánočních svíček. Na konci 19. století jsou tyhle zelené krystalické prášky, používané k výrobě barev, konečně zavrženy. Jak pro design, módu i umění. Dál se budou používat jen k tomu, v čem opravdu vynikaly – k hubení hmyzu a hlodavců. Protože byly opravdu smrtící. Na oltář umění je třeba přinášet oběti. Své o tom věděli staří Římané, kteří podlehli kráse sytě červené barvy. Hovořili o ní – s až poetickým zaujetím – jako o vermilionu. Tento červený práškový pigment, kterému dnes říkáme pro jeho typickou barvu rumělka, vyvažovali div ne zlatem. Používali ho pro zvýraznění tradičních fresek, dekorace soch a keramiky. Jen při tom pozapomněli, že ještě před nimi tu samou barvu využívali už Řekové (a Indové). Jako velmi efektivní prostředek na hubení hlodavců. Právě k tomu se totiž cinabarit, sulfid rtuťnatý – jinak vynikající rtuťná ruda - hodila asi nejlépe. Velmi zajímavou aplikaci pro tuto vysoce toxickou barvu vymysleli i Mayové. Chránili s její pomocí hroby panovníků. V majestátní hrobce z Palenque byl například sarkofág tzv. Červené královny, spolu s nejrůznějšími ozdobami a klenoty, ponořen do bazénku naplněného rumělkou. Pokud by nějaký nenechavec do místa věčného odpočinku panovnice pronikl s úmyslem krást, zažil by nemilé překvapení. A hned dvě. Jednak by jeho ruce po krádeži zčervenaly barvou – identifikovaly by tím zloděje – a brzy na to by jej postihla i kletba znesvěceného hrobu. Umřel by na akutní otravu. O tom, že rumělka je smrtící, se později už samozřejmě vědělo. Vypovídá o tom třeba i název jednoho z ložisek cinabaritu v Čechách, a to Jedové hory u Hořovic. Umělci, a nejen oni, proto hledali nějakou efektivní a ne až tak vražednou stejnobarevnou náhražku. Nakonec ji nalezli v hutných barevných tónech krvavé červeně, kterou pro ně připravil německý chemik Friedrich Stromeyer. Do téhle opravdu syté a výrazné barvy se zamiloval Henry Matisse, Claude Monet, Paul Gaugin i Max Ernst. Barva si navíc zachovávala jas a nebledla ani na denním světle.V čem byl zádrhel? Že účinnou složkou této barvy bylo kadmium. Vystavení se tomuto toxickému prvku vede například k posunům v růstu buněk, devastuje játra a ledviny. Vdechování prášku pro výrobu barvy doslova rozkládá plíce. Naštěstí byla tahle barva příliš nákladná, a tak se mimo ateliéry slavných a movitých malířů dál do světa nerozšířila. Dalo by se čekat, že po takových jedovatých epizodách z pradávné i nedávné historie budeme ke speciálním barvám a jejich nezvyklým odstínům zachovávat trochu rezervovanější a opatrnější postoj. Jenže to je mýlka.Ve 30. letech poprvé spatřila světlo světa jasně červenooranžová nátěrová barva, která se používala pro glazování spotřební keramiky. Talíře, misky, hrníčky i tácky, především americké značky Fiesta, si díky ní vydobyly nesmírnou popularitu. Byla to uklidňující, milá, hřejivě pohostinná barva, svěží jako uzrálý pomeranč. Která díky glazování neztrácela lesk ani po letech. Prostě ideál do každé domácnosti. O tři dekády později už byla touto naoranžovělou glazurou opatřována většina kuchyňské keramiky vyrobené na západní polokouli. Zádrhel byl v tom, že tato barva/glazura byla radioaktivní. Ne moc, jen trochu. V zásadě by lidé neměli mít problém s tím, že tu a tam takové nádobí použijí. Jenže Fiesta a její produktové klony „zářily“ z kuchyní a jídelen – sice jen trochu, ale zato vytrvale - po celé generace. Jeden takový talířek glazovaný mohl obsahovat až okolo 4,5 gramu uranu. Pokud byste z takového radioaktivního nádobí jedli denně, dalo se očekávat, že do sebe ročně přijmete přibližně 0,21 gramu vysoce radioaktivního uranu.Pro zdraví nebezpečné se stávaly hlavně tehdy, když došlo k jejich poškození, rozbití. Prach ze střepů, obsahující oxid uraničitý, se totiž dal snadno vdechnout. A pak rozhodně nikomu neprospíval. I když se musí nechat, že začínat den kávou z radioaktivního šálku vás jistě nabilo energií.Zdroj: ThoughtCo.com, LAtimes.com, ColorNavigator.com, Rachel.org, NaturalPigments.com, PetroleumCS.com, AtlasObscura.com, Telegraph.co.uk, ArqueologiaMexicana.org, tsofa.com
