Nejprve to nejtěžší. Budete muset vybrat. Omezené metry čtvereční dostupné plochy totiž nenarostou, a vaše malá zahrádka proto nebude nikdy moci být současně vzhledná a přitom univerzální. Když na skromnou plochu zahrady současně vsadíte něco pro užitek (pár záhonů kořenové zeleniny do kuchyně), něco pro potěchu oka (překrásný keř s bohatými květy a vedle něj jezírko s napajedlem pro ptáky) a k tomu přihodíte ještě zahradní gril s udírnou a posezením, výsledkem bude na malém prostoru velký paskvil. Prvním a nejtěžším krokem je tedy volba, čím má malý prostor vlastně nakonec být, a tohohle programového zadání se pak musíte držet. Čistota stylu a nepřeplácanost se totiž cení. Druhým a také ne zrovna lehkým krokem je volba priorit, plánování. Povětšinou se při něm krotit a omezovat. Pokud jste chtěli posezení kolem venkovního krbu pro 12 osob, nejspíš budete muset ze svých požadavků ubrat. Nestačily by nakonec křesílka jenom čtyři? Opravdu počítáte s tak velkým počtem pravidelných hostů? A pokud ano, možná zjistíte, že spíš než zahradu byste raději terasu. Jste fandové zahradního grilování? Možná bude lepší než ten nejvýkonnější a největší BBQ-set něco skromnějšího. A pokud má estetická leč malá zahrada odrážet nějaký konkrétní styl, řekněme orientální duchovní, možná to bude bez mandal a stylizovaných pagod. Je třeba si vybrat, čeho chcete dosáhnout, a jaké prostředky jsou k tomu skutečně nezbytné. Považujete za nezbytný element vody? Budiž, ale možná to nebude původně zamýšlené jezírko, ale třeba jen fontánka. A stinné větve stromů vyčarujete s menšími nároky na prostor s pomocí převislých křovin. Je chybou chtít všechno a v původních dimenzích. Ale pozor: miniaturizace má své meze, a nehodí se všude. Třeba proporce květináčů se na rozdíl od zahradního stolku hodí ponechat v původním měřítku. Vytvářet ze zahradu scenérii bonsajové miniatury (malé kytičky, malé stromečky, malé květináčky a ještě menší chodníčky) by vedlo jen k přehuštění, a vy byste se tu cítili jako Alenka v Říši divů. Zjednodušené schéma je pro „vizuální zvětšení“ malé zahrady nezbytností. Hodně přitom pomůže rozvržení pěšinek a cestiček. Ne, nemají být vyložené miniaturními dlaždicemi, velké naopak dodají zdání prostoru. Pomůže, když cesta zahradou bude zacyklená, povede ze startu „dokola“ znovu na začátek. Ale ne přímo podle stěn. A není vůbec špatný nápad, pokud budou jednotlivé úseky takového chodníku skryté. Abyste je snadno nepřehlédli z jednoho místa. Takže ať vedou za vyvýšeným záhonkem, skalkou. Zdá se paradoxní zabíjet nedostatkový prostor chodníkem, ale delší cestou vytváříte zdání rozměrnosti, rozlehlosti. Co funguje? V případě cestiček nespoléhat na křivky, ale spíše ostré linie. Tvary křivek a nestejnocenné hranice se hodí spíše pro vymezení záhonku a míst pro vegetaci. Těm hrany zase nesvědčí. Podstatnou fintou tu je, aby nikde pozemek zahrady nekončil zdí, ale zdánlivě neohraničenou zelení. Dosáhnete toho postupným, kaskádovitým růstem a patrovitostí. Tedy nízce-kořenící vegetace u chodníku, za ní něco drobet vyššího a tak až postupně dál ke stěně, která by měla být zarostlá komplet. Třeba břečťanem. Vzor téhle kompozice pak působí dojmem, že se díváte do lesa, do dále se rozšiřující neprostupné zeleně. Základem je tu práce s měřítkem a s různými dimenzemi, výškovými úrovněmi. Nad terén vyzvednuté záhonky, snížený a přehlédnutelný chodník, pod terén zanořený potůček nebo nádržka s vodou. Platí, že každý takový optický schod by měl mít od další výškové úrovně rozdíl kolem 15 centimetrů. Je to malá a efektivní finta, protože lidské oko automaticky vnímá takový rozdíl spíš jako dvaceticentimetrový, a vy tím vlastně o čtvrtinu nafukujete to, co jde vidět. Zahrada se pak zdá větší, než skutečně je. Vizuální podněty by měly přicházet z různých úrovní. Nestačí jen zavěšené květníky, přisedlé trsy a něco mezi. Výškový profil malé zahrady by se měl rozpadat do pěti a více takových pater, a v každém by měl být alespoň jeden dominantní prvek, na kterém oko zálibně spočine. A s patrovitostí vegetace souvisí ještě jedna věc – přesahy. I když to vypadá složitě jako na diagram, není vůbec špatné, když na malé zahradě začleníte několik vegetačních prvků přesahujících několik takových pomyslných pater. Rostlin vysokých a štíhlých, nabízejících na pohled několik textur (povrchů). Typicky třeba bambus, rákos: štíhlé stvoly, bujná a svěží zeleň listoví, přes několik pater zahrady. A přitom minimální nároky na prostor. Přesah nemusí být veden jen ze země. Takový trubač kořenující vyrobí seshora sestupující záplavu květů a listů. Jako celý strom. Platí, že méně je více, ale určitě se nevyplatí zmenšovat profil květináčů. Naopak jejich masivnost podpoří dojem, že tu je místa víc než dost. Malé prvky tříští prostor a dodávají mu chaotický a přesycený dojem. Navíc takové velké květináče mohou velmi prakticky maskovat bednění vyvýšených záhonků a vykrývat mrtvé kouty. Podobně jako při zařizování interiéru jsou v malé zahradě důležité barvy. Světlejší a pastelové tóny jsou pochopitelně lepší. Tmavé barvy zahradního nábytku jsou jako černé díry, pohlcující prostor a čas. Nepatří sem. Pokud vám ale sedí zahradní nábytek ve světlých barvách a záhonky plné levandule, je pro vás malá zahrada štěstím. Že už jsme pevně zakotvili u zahrad okrasných a těm užitkovým se vyhýbáme? Platí tu vlastně ta samá doporučení, která ještě můžete rozvinout o multifunkční přístup. Představte si třeba kompostér, vsazený do staré truhlice nebo lodního kufru. Vypadá do stylové a uzavíratelný objem můžete využít jako pracovní plochu nebo místo pro další květináče. Ostatně, kůlnu na nářadí může snadno zastoupit uzavíratelný box, skrytý pod nášlapným kamenem chodníku. Chytře sestavená kontejnerová zahrada je pro malý prostor velmi dobrým řešením. A když zapojíte vertikální rozměr, ani nepoznáte /na množství práce a množství výpěstků/ že je vaše zahrada menší, než byste chtěli.
