Byl to recept, který na uchování duševního zdraví předepisovali odborníci bez rozdílu: neutápějte se v sociální izolaci, najděte si nějakou zábavu, činnost, projekt. Pro mladý manželský pár ze Španělska se pak tímto projektem stala kamenná chatrč, která se nacházela na okraji pozemku jejich rozlehlé farmy. Motivem pro záměr její přestavby a rekonstrukce tedy nebyla nutnost řekněme životní, ale spíše zdravý rozum uchovávající přístup. Podobných kamenných chatrčí, bud a domků je v Portugalsku na tisíce. Jsou rozesety po krajině v místech, kde dříve stávala pole či sady, u pastvin. Byly to ryze sezónní přístřešky, budované jako skrýše před deštěm, útočiště, sklady nářadí a zásob, které využívali zemědělci a pastevci během celodenní práce. Jejich architektonická skladba tomu odpovídala definicí naprosté jednoduchosti. A jejich materiálové řešení odpovídalo místu. Tam, kde bylo zapotřebí zbavit ornou půdu balvanů, vznikaly tyto domky z kamení. Většinou jen hrubě přitesaného, skládaného většinou na sucho. Povaha přírodního materiálu na druhé straně garantovala vysokou životnost těchto objektů, které zůstaly v místě dlouho poté, co se pole, louka nebo sad přestaly využívat k původnímu účelu. A takový byl i osud kamenné chatrče z Mangualde. Současní majitelé netušili, k čemu kdy mohla sloužit. Ale protože se nechtěli doma nudit, rozhodli se, že ji opraví. Kdo ví, třeba jim jednou poslouží jako letní byt. Nebo objekt pro turisty, který budou pronajímat? Ona nejistota a snaha nějak se zabavit pak vycházela i návrhu rozpočtu. Neplánovali do objektu vkládat příliš velké investice, chtěli vycházet z toho, co se nabízelo. Jaký byl plán práce? Objekt z původních 15 metrů čtverečních se rozhodli rozšířit na 25. Bylo třeba vyměnit kompletně střechu, dodat nové rámy oken a dveří. Hlinitou/kamennou podlahu se rozhodli „zarovnat“ betonem do rovné podlážky. Když už se rozebírala střecha, rozšířili „dílo“ o stropní překlad. A to je vlastně všechno. Interiér byl cele ponechán v naprosto otevřené podobě, tedy bez výplní v oknech nebo dveří, bez nábytku. Tedy, kromě toho, s nímž nikdo neuteče. Třeba do kamenné stěny vsazené dubové palandy, vestavěného (a při malých rozměrech překvapivě povedeného) krbu, vestavěného umyvadla. Objekt je tedy ve své podobě holou kostrou a vyprázdněnou strukturou. Kterou ale není problém zabydlet. Jak? Majitelé to sem nemají daleko, takže dopravit sem po příjezdové cestě třeba stůl, židle, matrace a plynový vařič, skutečně není problém. Do bytelných kamenných rámů oken se bez obtíží dají zasadit sítě proti hmyzu, a rázem je uvnitř zabydleno. Když tu ale majitelé nejsou, není tu co vandalizovat, ukrást ani rozbít. Kámen a beton něco vydrží. A to je zrovna tak hezká jako praktická myšlenka. Místo nelichotivé ruiny rozkládající se kamenné boudy na vlastním pozemku tu vzniklo něco s potenciálem pro další využití. To, jaké nakonec bude, není až tak podstatné. Majitelé jsou rádi, že se tu během pandemie nějak zabavili, něco nového se naučili a přitom vytvořili něco s přidanou hodnotou. Tenhle kutilský rozměr vlastně ukazuje, jak blízko z sobě Češi nebo Portugalci mají. Materiály: José Lobo AlmeidaFoto-kredit: José Campos
