Věrným předobrazem jim byly zahrady babylónské, tedy ty ze starověké Mezopotámie. Zásadou assyřanských zahradníků tehdy bylo, že cíleně pěstovat by se nemělo nic, co nepřináší lidem užitek. Jejich záhonky se v časech kolem 18. století před naším letopočtem tedy skvěly léčivkami, bylinkami a kořením pro kuchyň anebo přímo hospodářskými plodinami. Jestli se Babylóňanům ale musí něco nechat, tak že dokázaly tento produkční model obdařit nevšední estetikou. Produktivita a krása tu šla ruku v ruce. Alespoň podle toho, co můžeme odvozovat z nejrůznějších paleobotanických a archeologických nálezů. Z pojetí zahrad v Mezopotámii se pak stala předloha idealizovaných zahrad biblických - rajských. Kde je všechno krásné, načančané, voňavé. A taky bezpečné a jedlé, doslova k nakousnutí. Tedy, až na ta jablka, ale to je trochu jiná kapitola. Idea to byla nepochybně svůdná, proto se znovu vracela. Připomínali si ji staří Římané, pohrávali si s ní kněží a mniši z klášterů, dopustit na ni nedali ani renesanční odborníci. A v historii docela novodobé ji pak v poněkud odlišné souvislosti vzkřísili například Britové, svými Zahradami vítězství, za II. světové války. Anglii se totiž izolace, umocněná blokádami německých ponorek, přestala vyplácet. A hrozil hlad. Konzervativní Britové si ale věděli rady, a se značným sebezapřením začali měnit své zahrady okrasné na jedlé. Rozorali i část svých pověstných trávníků a golfových hřišť, aby na nich mohli pěstovat brambory, kapustu a tuříny. A když došlo na bombardovací blitz, přímo do od suti vyčištěných kráterů po explozích sadili v centrech měst zeleninu. Jednak tím lepili rány v infrastruktuře, podporovali celonárodní morálku a bojového ducha, a zajišťovali přísun čerstvých poživatin. Vžil se model, že pěstování pro krásu je nebezpečným luxusem podrývajícím úspěchy vojáků na bojišti, a v době nedostatku potravin musí být každá píď britské půdy připravena k podpoře válečného úsilí. Neznamenalo to, že by tyhle zahrady měly snad vypadat nevzhledně. Naopak, šikovné zahradnice se postaraly o to, že kromě užitečnosti vypadaly hezky. Idea esteticky hodnotné jedlé zahrady je od té doby s námi. Nenutí vás totiž k výběru buď/anebo, tedy zda zvolit krásu nebo užitek, radost z pokoukání nebo nadšení z bohaté úrody. Můžete mít obojí, na jednom místě, současně. Pochopitelně, že dnes se to balí do hávu módních trendů, domácí ekologie a řečí o udržitelnosti. Padají kolem toho termíny jako foodscaping (tedy kříženec mezi krajinářstvím – landscaping a farmařením). Ale není to zase tak složité. Jen musíte vědět, jak na to, a mít trochu fantazii. Pro efekt a výsledek je totiž důležité vědět, jak to bude celé vypadat, až to všechno vyroste. Preferovány jsou druhy plodin, které jsou nejen jedlé a chutné, ale kromě toho i vypadají na pohled hezky. Hodně se tu pracuje s barevně atypickými varietami a kříženci, které vynikají nějakým vizuálně zajímavým rysem. Například místo fádní zelené jsou třeba fialové nebo červené, mají třeba výrazně kadeřavé listy. Schopní zahradníci jsou jedlou zahradu naplánovat tak, aby pořád – i mezi sklizněmi – hrála barvami a nepůsobila dojmem pouště. Poradí si i se suchem nebo lokálními odchylkami v podnebí. Prakticky se tu nevyskytují druhy rostlin, z nichž nekouká nějaký užitek, a nedají se ozobávat. I když na milost jsou brány květiny lákající opylovače.Takže zapomeňte na pivoňky, saďte angrešt. Odsuňte stranou magnolie, jděte do třešní a višní. Jedlá zahrada je obvykle pestrým mixem trvalek a jednoletek, hodně sází na doplňkové výsadby a důsledný zahradníkův pěstební kalendář. Od raných odrůd až po ty pozdní, aby se prostor maximálně využil. I u jedlých zahrad platí, že je můžete brát jako volnou inspiraci, nebo vnímat jako ortodoxní přikázání. Takže narazíte na vzhledné a chutné zahrádky, jež jsou v záhoncích naplněny rostlinami řekněme jedlými, ale ten kdo je pěstuje, nemá v plánu je konzumovat. Prostě se mu líbí záplava barevných česneků, ale nestojí o to, aby se mu vyhýbali upíři. Najdou se takové zahrádky, kde je doslova jedlý i trávník. A pravidelně končí v salátu. Pár „trendy stylů“ zahrad jsme už článcích zmínili, a většinou jsme u nich zdůrazňovali jejich nenáročnost. To u jedlých zahrad neplatí. Jsou hodně, hodně pracné a náročné. Každý metr čtvereční plochy si tu žádá vaši péči, protože každý kousek je zárodkem budoucí úrody. Je to intenzivní v termínech výkonu a investované energie, žádá si to spoustu zkušeností. Není to model pro začátečníky. Na druhé straně, dá se tu mnoho odkoukat. Nemusí (ale mohou být) organické a bio, většinou jsou ale organizované, geometricky řazené a čitelné. Komplikovat si tu práci chaosem, to by tak ještě scházelo. Navíc je zahrada, která je na každém coulu své rozlohy jedlá, přirozeným magnetem pro všemožné škůdce a patogeny. S nimiž se bojuje prakticky neustále. Je to tedy zahrada, která vás zaměstná naplno.Zdroj: Treehugger.com, GardenIllustrated.com
