Jste zahrádkář, zahrádkářka? Pak můžete bouchnout symbolické šampaňské. Nejenže žijete zdravěji než jiní, ale také patříte mezi nadpoloviční masu lidí v naší zemi, kteří se tímto bohulibým koníčkem zabývají. Čím větší zahrada a čím více pracovního času v ní trávíte (obojí se navzájem nepodmiňuje ani nevylučuje), tím lépe. Pro váš jídelníček, kondici i zdraví. Přitom to se zahrádkařením vypadalo v 90. letech 20. století opravdu špatně. Zahrádky a zahrádkářské kolonie byly považovány za nemoderní, navíc začal tlak developerů, kteří potřebovali publicitu ve svůj prospěch. Vedle toho se otevřely hranice a lidé našli jiný způsob vlastní realizace – cestování po světě. Mnozí politici a úředníci také určitě nepřemýšleli nad tím, že někomu boří jeho domov, útočiště, soukromý prostor. Přístup představitelů měst k zahrádkám se ale postupně měnil k lepšímu a zahrádkáři nadále zůstávají důležitou součástí života naší společnosti. Navíc se rozrostla výstavba rodinných domků včetně takzvaných satelitů. A i když jsou mnohé zahrádky kolem těchto staveb malé, přesto jsou a je možné se zde realizovat. S tím také vzrostl trend posunu od zahrádek především užitkových po zahrady okrasné. Okrasa, případně ještě bylinky, ale to je často vše. A proč ne, každý si doma nemusí pěstovat vlastní ovoce a zeleninu. Přesto to však dělá stále mnoho lidí. Zahrádkaření je prostě dlouhodobý fenomén a v naší zemi patrně není nikdo, kdo by alespoň jednou v životě nejedl domácí rajčata, okurky, jablka či ředkvičky. Buď si je sám vypěstoval, nebo je dostal právě od zahrádkáře. Trend postupné likvidace zahrádkaření se nepotvrdil, naopak podle sociologů si dnes více než polovina českých domácností pěstuje vlastní potraviny, zahrádkáři jsou proto méně ohroženi potravinovou chudobou, navíc jedí více čerstvé zeleniny a ovoce, jsou štíhlejší a prožívají více životní pohody. Jsou šťastnější. Vlastně nadále téměř platí, že co Čech, to zahrádkář. Zahrádkaření se totiž podle dat z posledního výzkumu věnuje 55 procent tuzemských rodin. Na druhou stranu se ale neprokázal přímý vztah mezi zahrádkařením a absencí konkrétních onemocnění. Alespoň to tvrdí sociolog Jan Vávra, který se spolu se svými kolegy věnuje zahrádkaření v Národním institutu SYRI a v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Uvažovat je ale nutné o všech formách zahrádkaření. Nejrozšířenějším jevem přitom zůstává, že rodina má záhony přímo u svého rodinného domu. Vedle toho se stále drží trend zahrádkaření v zahrádkářských koloniích, okolo rekreačních chat a chalup. Novinkou je též pěstování rostlin na balkónech, včetně zeleniny a bylinek. A pak jsou zde nové trendy, které k nám pomalu proudí ze zahraničí, například komunitní zahrady. Neexistují přitom důkazy ani dostatek dat, abychom mohli tvrdit, že by na tom některé kraje byly lépe či hůře. Docela logicky si asi každý řekne, že bude méně zahrádkářů v Praze než v jižních Čechách, i takový závěr je však sporný. Je totiž třeba brát v úvahu koncentraci obyvatel a všechny možné varianty zahrádkaření. Včetně právě zmíněných balkónů, prostor před bytovými domy a komunitních zahrad. Je ale logické, že na venkově se zahrádkaří více než ve městech. Navíc přinesl větší rozmach zahrádkaření covid-19, kdy jsme byli povinně zavřeni doma a na svých pozemcích. Možnosti trávení volného času se hodně zúžily, problematické bylo i cestování, dokonce i z okresu do okresu, lidé se proto, stejně jako za komunistů, zavřeli do svých zahrádek. A remcali, přitom však zahrádkařili a začali žít zdravěji. Zahrádkaření je vlastně kombinací práce a odpočinku, přitom práce smysluplné, která nese své plody. A to doslova. Při práci na zahradě si vyčistíme hlavu, často přitom jde o tradiční rodinné chování, mnoho lidé pracovalo poprvé na zahrádce v dětství. A i když to právě v té době často nenáviděli, v pozdějším věku tuto činnost objevili znova a nevoli pozorují nyní na svých dětech. Určitě je dobré nenakládat na jejich záda pracovní výkony, ale formou hry je seznamovat s tím, jak funguje příroda, jak rostou rostliny, jací živočichové v zahradě žijí. Nikdy nesmí jít jenom o práci, ale nikdy také nejde ani jen o odpočinek. Zahrady jsou místem multifunkčním. A zahrady čistě okrasné? Proč ne? I na rekreační zahradě se něco pěstuje. Zahrádkář má povědomí o základních principech pěstování rostlin. A kdyby přišla nějaká velká krize? Dokonce válka? Není problém rychle zvýšit produkci zeleniny a ovoce pro vlastní potřebu. Například v nedaleká Ukrajině o tom rozhodně ví své. Dobrou zprávou pro nás je, že s pádem socialismu neskončilo české zahrádkaření, i když trend stagnoval a klesal. O to paradoxněji pak vyznívá skutečnost, že zahrádkáři, tedy nadpoloviční většina českých domácností, nejsou cílovou skupinou pro žádnou politickou stranu, hnutí a uskupení, tedy až na drobné výjimky. Těžko dnes najdete v naší společnosti homogennější celek s širším demografickým záběrem. Nějaká obdoba dřívějších agrárních (zemědělských) politických stran by asi neuspěla, počet voličů je velmi omezen. Ovšem strana zahrádkářská? Za mne rozhodně lepší nápad než motoristická. Bohužel (a asi i bohudík) nejsem politik. Všimne si někdo této příležitosti? Potencionálních členů i voličů je dost.ZAHRÁDKÁŘI ČESKUZdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, seznamzpravy.cz
