Ne. Každý kaktus je sukulent, ale ne každý sukulent je kaktus. Za sukulenty počítáme velmi širokou skupinu rostlin, s listy přizpůsobenými ukládání vody do listů, stonků a kořenů. Kaktusy jsou jakousi podmnožinou sukulentů. Kaktusy mají tzv. areoly. Zakončení cévních svazků, polštářků, z nich obvykle rostou trny a ostny. Pokud sukulent nemá areoly, není to kaktus, i když má ostny. Sukulenty rostou po celém světě, ovšem kaktusy se přirozeně vyskytují jen v Jižní a Severní Americe. Je to past! I když jsme před vteřinkou psali něco jiného, kaktusové pravidlo o výskytu na amerických kontinentech má jednu velmi konkrétní výjimku. Zpravidla se o ní nikdo nezmiňuje. Ale může být, že se třeba vyskytnete v nějaké vědomostní soutěži, a na tomhle chytáku by vás někdo chtěl připravit o výhru. To si nemůžeme vzít na svědomí. Existuje jeden druh kaktusu, který přirozeně roste v Africe. Latinsky se jmenuje Rhipsalis baccifera, česky se mu říká věšák. Jde o epifytický kaktus, kterého do Afriky z Ameriky přenesli ptáci. Kdepak. Kaktusy si pravda povětšinou spojujeme s vyprahlými oblastmi pouští, jenže některé druhy si vedou velmi slušně ve vysokohorském klimatu (a tedy nikoliv horku, ale v pořádné zimě). Domovem kaktusů umí být kamenité pláně, pustiny, stepi, říční údolí a nížiny. Ale některé druhy se vyskytují i tam, kde bychom je vážně nečekali. Třeba v extrémním vlhku a tropických deštných lesech. Nejsevernější výskyt kaktusů v Americe zasahuje až do Kanady, ten nejjižnější až za Patagonii. To je ovšem mýlka. Jsou to rostliny, kterým by se bez vody vedlo špatně. Ano, svými požadavky na zálivku umí být velmi skromné, zvlášť v porovnání s jinými rostlinami. Ale úplně bez vody to zkrátka neumí. Ty opravdu nejodolnější druhy vydrží žíznivět dvě léta, a i pak jim stačí jen pár kapek. Většina z 1750 popsaných druhů si ale zálivku žádá mnohem častěji. Kaktusy si legendu o nepotřebnosti zálivky vysloužily hlavně tím, že nepříznivá období tráví dormancí. Spánkem - dormancí. A když spí, pijí jen velmi, velmi málo.A jaké další zajímavosti o kaktusech tu máme? Už jen název – kaktusy - vyvolává rozpaky. To proto, že už na první pohled jde o slovo řeckého, přesněji starořeckého původu. Což je záhada, protože v antickém Řecku kaktusy určitě nerostly. Ono originální pojmenování, káktos, totiž v řeckém podání označovalo dočista jinou rostlinu. Jakou? Cynara cardunculus tedy artyčok kardový. Termín káktos se ale postupně zažil pro všechny pichlavé a bodláky připomínající rostliny. Takže když první evropští botanikové vyrazili zkoumat tajemnou flóru Nového světa, a narazili na něco pichlavého, hned věděli, jak to pojmenovat. A když říkáme prastaré, myslíme to vážně. Vývojové linie těch vůbec nejstarších druhů sahají obtížně představitelných 110 milionů let nazpátek, do období rané Křídy. Takže jsou skutečně starší, než třeba dinosauři, kteří už to mají taky nějaký pátek za sebou. Velmi pravděpodobně se vyvinuly krátce poté, co se superkontinent Gondwana rozdělil na o něco menší kontinenty. Jejich prapůvodní domovinou je tedy dnešní jih Jižní Ameriky. Z jakých druhů se přesně vyvinuly? To je stále předmětem akademických debat. Hlavními podezřelými jsou rody Portulaca a Talinum, tedy šruchy a ženšeny. Do vlajek států se zatím propsaly všemožné části rostlin. Jedním z velmi hojných motivů jsou například olivové ratolesti anebo vavřínové věnce. Překvapivé nejsou ani květy rostlin, které jdou do tuctů. Za výjimečné se nedají považovat ani stromy nebo listy. Ale kaktus? V tom je státní vlajka Mexika světovým unikátem. Legenda vypráví o proroctví, které Aztékům seslal bůh Huitzilopochtli. Své hlavní město založit tam, kde uvidí na kaktusu sedícího orla jíst hada. A volba následně padla na chřestýši zamořené bažinaté ostrůvky Tenochtitlánu. Odlišná stavba „těla“ kaktusů se výrazně promítla do jejich životního stylu. Protože většina z kaktusů nemá listy, funkci fotosyntézy, která je vlastní všem rostlinám, na sebe u nich vzaly stonky. U jedné podivnosti nezůstalo. Vzhledem k tomu, že se povětšinou vyskytují v suchých oblastech, kaktusy si chytře přizpůsobily způsob výroby energie tak, aby při něm neztrácely omezeně dostupnou vodu. Na rozdíl od jiných rostlin, které během dne absorbují oxid uhličitý svými póry a využívají světelnou energii k jeho přeměně na potravu, kaktusy shromažďují CO2 v noci. Tehdy je teplota nižší a výpar menší. Pro uchování CO2 využívají enzym PEPC, a jakmile ráno vyjde slunce, ten naskladněný CO2 přeměňují na energii. Kaktusy jsou považovány za velmi pozvolna přirůstající rostliny spíše kapesních rozměrů. Ale naleznou se mezi nimi i skuteční obři. Například Pachycereus pringlei, přezdívaný Sloní kaktus – jinak blízký příbuzný neméně mohutné Carnegiea gigantea – je schopný dorovnat svou výškou osmipatrový dům. Takový rekordní kousek, s výškou 23,8 metrů, vyrostl v pouštích na severozápadě Mexika. Dnes už tam na něj bohužel nenarazíte, v roce 1986 jej smetla vichřice. V rodu Pachycereus napočítáme dobře dvacítku druhů, jimž je růst do proporcí stromů blízký a očekává se, který další z nich rekord překoná.Zdroj: EarthDate.org, Wikipedia.org, BirminghamBotanicalGarden.co.uk, GardenMyths.com, region.rozhlas.cz
