Startovní otázka, a hned za milion. „Musíme venkovní rostliny opravdu zazimovat?“ Těžko říct, zní přiměřeně vyhýbavá odpověď. Její správnost totiž záleží hlavně na tom, co jste pěstovali a chcete pěstovat dál. Pokud na vaší zahradě zůstaly na začátku října jen prázdné záhonky, zimovat nejspíš není co. A to ostatní? Některé stromy budou potřebovat trochu pomoci, křoviny exotičtější provenience si zaslouží vyvázání a zakrytí, část nádhery z květináčů přesun do „tepla“ a jiné exempláře v květnících postačí zateplit/zaizolovat. Teď jen, jak se v tom vyznat. Úplně nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby hned po sklizni přišel sníh. To je ta nejlepší přírodní izolace před mrazem, protože právě pokles venkovní teploty pod nulu nám i rostlinám dělá největší starosti. Na relativně čerstvě vysazené ovocné dřeviny, malé semenáčky i půlkmeny, opadavé keře, které se ještě plně nerozrostly a neadaptovaly na rozmarné zimy v České kotlině, platí pytel. Ovšem ne igelitový, to by byl hodně špatný nápad. Ideálem je prodyšný pytel jutový, anebo speciální zahradnický vak z netkané textilie. Jeho nasunutím na nadzemní část, hlavně koruny, zabráníme případnému popraskání větviček mrazem. Podobně se vyplatí kmeny stromků ovázat lýkem, nebo zábalem ze slámy, rohoží, jutovým motouzem. Obal z kartonu příliš nedoporučujeme, natáhne totiž vlhkost a může namrznout. Před zapytlováním se vyplatí korunu vyvázat, spojit nepříliš silně v jeden celek. Ne vždy to pochopitelně možné je, a nevyplatí se to dělat za cenu lámání větví. I tak je to spousta sukování, které se může ukázat zbytečným, pokud zima nedorazí, anebo naopak o sobě dá vědět dvacetistupňovými sibiřskými mrazy. Těm totiž nic neodolá bez nehody. Jako pojistka na „běžnou“ zimu (v průměru kolem -5°C) by to ale stačit mohlo. Pytel by měl zakrývat nadzemní část, ale přitom by neměl znemožňovat občasnou zálivku. Česká ne-zima je totiž plná paradoxních situací, a jednou z nich je i to, že stromy nemusí trápit jen mráz, ale i žízeň daná nedostupností vody. Takže zalévat je třeba pořád, byť méně. Další nejistota se pojí s promrzáním půdy. To jde – někdy – do hloubky 5, a jindy třeba 50 centimetrů. Kořeny mladých dřevin a křovin s tím mohou krutě zápasit a snadno prohrát. Proto se vyplatí dodat jim ochrannou vrstvu navíc. Mulč, listovou peřinu, příhrab hlíny. Samozřejmě se s tím pojí spousta pravidel a výjimek. Například listí pro zásyp se nevyplatí brát z ovocných dřevin, protože to je nejspíš plné hmyzích potvůrek, jejich vajíček a zárodků různých rostlinných chorob. Platí ale, že s centimetry příhrabu, hlíny přihrnuté nad úrovní terénu, zvyšujete kořenům šanci na existenci v nepromrzlé půdě. A to se počítá. Záleží ale také na konkrétních dispozicích dřeviny. Něco jiného je jižní pozice, vystavená sluníčku, a něco větrem vyfoukávaný mrazivě stinný kout na severu zahrady. Jinou péči si bude žádat solitér, a něco odlišného hustě zapojený, víceúrovňový a kompaktní porost. Choulostivější exempláře se vyplatí zakrýt chvojím, anebo obehnat natěsno ovinutou netkanou textilií. Překrytí je vhodné i u některých stálezelených krasavic, případně přihrnutí hlíny blíže ke středu jejich trsu, k srdci rostliny. Tedy štětka a kbelík vápna. Bělení kmenů stromů - jmenovitě odrostlejších ovocnáčů s hladkou kůrou - není jen na efekt, ale je chytře propočítanou tradicí sadařů. Jednak vápno dezinfikuje kůru od přespávajících škůdců, a současně bílá barva odráží dopadající sluneční paprsky. Za jasného zimního dne tak nedojde k přehřívání kmene (v němž by se „rozproudil“ život v tkáňových pletivech, které by zase se s nočním mrazem popraskaly a potrhaly se). U dřevin v sadech se také na podzim vyplatí investovat do ochrany kmenů před okusem. Narušení soudržnosti kůry po ohlodání by totiž mohlo způsobit zkázu celého stromu, jeho vymrznutí a vyhnití otevřenou ránou. To, jak dobře vaše ovocné stromy snesou zimu, je jinak jasně dáno jejich odrůdou. Šťavnaté Velkopavlovické bychom samozřejmě chtěli mít na zahradě všichni, ale pokud počítáte se zimními mrazy v extrémech až kolem -25°C, nic moc jiného než odrůdy Melitopol, Velká červená nebo Kyjevská se vám neudrží. S tím už ale jistě počítáte v době, než si strom do sadu pořídíte. Péči si zaslouží i jinak veskrze odolné túje a další stálezelený materiál živých plotů. Podsypáním vyzrálého humusu ochráníte kořeny a postaráte se i o pohnojení pro jarní růst. Jinak s jehličnany a jejich zazimováním trápení navíc nebývá, sněhová nadílka u nás nebývá taková, aby se pod její vahou v zimě lámaly. Epicky zdobné trsy sloních trav jsou dnes jednoznačně v trendu, ale jejich správnému zazimování jsme na chuť ještě úplně nepřišli. První chybou je snaha je na podzim sestříhat. To, co je v zimě udrží při životě, je totiž jejich masa, objem. Lepším řešením je tedy jejich vyvázání do snopu, stočeného k zemi, a případně překrytí netkanou folií nebo vakem. Pokud jde o budoucí kondici trávníku či louky, je k diskuzi otázka hrabání listí. Má to své pro a proti, protože peřina spadaných listů se zimováním a izolací půdy pomáhá (ale taky přidělává práci na jaře). Je to tedy na vás. Komplikované rozhodování vás bude čekat ještě u skalky. Zvlášť ty tmavé totiž budou přitahovat světlo a akumulovat teplo, což nemusí být vždy k užitku pěstovaným rostlinám. Pokuste se jim aspoň přihrnout kořínky, a postarejte se o to, aby při tání „nestály ve vodě“. Půda je vlastně tepelný výměník, který pomalu akumuluje teplo i chlad. Na změny vnějších podmínek reaguje se zpožděním, takže jednorázový/krátkodobý/náhlý skok teplot se do života v ní až tak tragicky nepromítne. Horší je, že rostliny v květináčích mají kolem sebe téhle půdní izolace pomálu. Jen pár centimetrů na každou stranu, což není mnoho. Proto mohou dřeviny, křoviny i okrasné rostliny ve venkovních květináčích snadno promrzat „odspodu a ze stran“, ať už jsou v pytli či nikoliv. Co s tím? Přidat jednu nebo dvě izolační vrstvy. Tam, kde je dostatečně velký květináč, můžete jej podél stěn a dna vypolstrovat geotextílii (to většinou nestačí) a/nebo polystyrenovou deskou. Centimetrová tloušťka obvykle postačí. A když k tomu přidáte ještě drenáž z keramzitu, měl by takto vybavený květináč zimu ustát bez obtíží. Zdaleka ne vždy ale máte k dispozici tak optimisticky disponovaný květináč, případně jsou kořeny rostliny v něm tak napěchované, že už se žádná vložka dovnitř nevejde. Pak můžete izolovat zvenčí, polystyrenovými deskami (tady už raději v šířce 2+ centimetrů). Důležité je tu ovšem umístění květináče. Něco jiného je na okně, na sluncem prohřátém místě nebo u zdi domu (v němž se topí), a něco jiného pak chladné a mrazivé lokace, kterých je na každé zahradě spousta. Zazimování, tedy zaizolování, je užitečnou fintou, s níž můžete z jednoletých letniček udělat víceletky. Jinak u vytrvalých venkovních rostlin je to klasika. Úplnou jistotu tu ale získáte jen, když je přenesete „do tepla“. Tedy do prostoru vaší domácnosti, kde budou splněny určité podmínky. Tou nejzásadnější je pochopitelně teplota, která nebude nikdy klesat pod nulu, a bude se držet ve stabilním (nepříjemně komplikující, ale důležité) teplotním rozmezí 2-8°C. Proč ne víc? Inu, nechceme příliš vlídnými teplotami stimulovat růst, zimní odpočinek je zimujícím venkovním rostlinám zapotřebí. Místo, které pro ně hledáme, je tedy ideálně nějakou zimní zahradou, nevytápěnou součástí domácnosti. Možná chodbou, předsíní, proskleným balkonem. Úspěchy zahradníci slaví i s nevymrzajícími skleníky. Další požadavek se váže ke světlu a jeho dostupnosti. Místo by nemělo být šeré nebo tmavé. Tedy – může být – ale pak se budete muset zbavit větší části listů zazimovávaných rostlin. Nejméně polovinu, což může být i fatální. A přehánět bychom to neměli ani se vzdušnou vlhkostí, klima by mělo být spíš sušší. Takové ideální místo je třeba dlouho hledat a zkoušet, než jej naleznete ke své i rostlin spokojenosti. Kdy sem ale rostliny přenést? Nejlepším pomocníkem vám bude teploměr a předpověď počasí. Jde totiž o to, že zimované vytrvalé rostliny budou prosperovat, když je venku ponecháte co nejdéle a nazpět ven na jaře vytáhnete co nejdříve. Jenže ani jednou se při tom nesmí setkat s mrazem. Zimování by – teoreticky – nemělo být pro rostliny náhlým šokem. Pokud se na to cítíte, měli byste je teď nanášet do jejich zimoviště jen na chladnou noc, a přes slunný den je zase vynášet ven. Aby se na vnitřní klima postupně aklimatizovaly. Je to pracné, a proto to dělá jen málokdo. Co byste ale určitě neměli podcenit, je prohlídka zdravotního stavu zimovaných rostlin. Dovnitř by měly rozhodně jít bez hmyzu, škůdců, vajíček, mšic. A také bez suchých listů, hnijících částí. Tím, že „do tepla“ nanesete desítky různých květin, si totiž s dobrým úmyslem můžete pozvat i katastrofu. Zimovat si „nezaslouží“ úplně každá vytrvalá rostlina, ale jen ty, které disponují mimořádnou kondicí. Z prostorových a časových důvodů je většinou nenaplněným ideálem „karanténa“. Zhruba dvoutýdenní období, kdy takovou zimovanou rostlinu ponecháte o samotě, bez kontaktu s dalšími zimovanými exempláři. Získáte tak jistotu, že se spolu s ní nic neveze. Že je to spousta práce navíc? Ano, jako s celým zimováním. Které, když opravdu nechcete, dělat nemusíte. Na druhé straně – získáte jím náskok, a zajistíte své zahradě kontinuitu. Krása totiž potřebuje čas a péči, a obojí si vaše rostliny, od stromů přes keře až po kvetoucí zeleň v květináčích jistě zaslouží.
