Již někdy před rokem 1865 byl zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum) přepraven z oblasti svého původu (Japonsko, Čína) do Evropy a u nás byl poprvé vysazen v průhonickém parku v roce 1910. Wilsonova expedice přitom objevila v roce 1910 čínskou varietu zmarličníku a objevitelé tvrdili, že našli stromy vysoké více jak 40 metrů a s obvodem kmene až 16 metrů. Víceméně ve své domovině dorůstá zmarličník japonský obvykle výšky jen až 30 metrů, v Evropě pak nejvýše cca 15 metrů. Původní areál výskytu tohoto stromu najdeme v pevninské Číně od Himálaje východním směrem v provinciích An-chuej, Če-ťiang, Che-nan, Chu-pej, Kan-su, S’-čchuan, Šan-si, Šen-si a Ťiang-si, poté výskyt pokračuje přes východočínské moře na japonské ostrovy Hokkaidó, Honšú, Kjúšú a Šikoku, rozšířil se též (snad přirozeně) na Korejský poloostrov. Ovšem dnes je jako solitér vysazován v Evropě a Severní Americe, kde dokonce ve státech Massachusetts, New York, Ohio a Pensylvánie zplaněl a stal se součástí místní přírody. Jelikož však nejde o invazivní druh, nikomu to nevadí. V kontinentální části svého původního výskytu najdeme tento strom v nadmořských výškách od 600 do 2700 m, v Japonsku pak především v temperátních pobřežních lesích a nížinných údolních nivách. Bohužel tato dřevina nesnese ani krátkodobé sucho, reaguje na něj žloutnutím a opadáváním listů. Ovšem poté, co zase vydatně zaprší, se může ještě v daném roce stát, že se strom znova olistí. Zmarličník japonský dnes u nás najdeme například v Průhonicích, zámeckém parku v Hluboké nad Vltavou, v Doksech, Častolovicích a také třeba Hamzově arboretu v Luži pod Košumberkem. Pro svůj vzhled bývají tyto stromy vysazovány solitérně, případně na okrajích souvislejších porostů. Zmarličník japonský je monotypický druhem monotypického rodu zmarličník (Cercidiphyllum) z čeledi zmarličníkovitých (Cercidiphyllaceae), která je blízká čeledi vilínovitých (Hamamelidaceae). Patří do řádu vyšších dvouděložných rostlin lomikamenotvaré (Saxifragales). Slovo monotypický přitom znamená, že nejenže neexistuje žádný jiný druh, ale ani žádný jiný rod v konkrétní čeledi. A skutečně monotypických druhů a rodů v rostlinné říši nenajdeme mnoho.Jedinými dvěma zástupci rodu jsou zmarličník japonský (Cercidiphyllum japonicum) a zmarličník nádherný (Cercidiphyllum magnificum), endemit japonského ostrova Honšú. Ten se od prvního druhu liší drobnějším vzrůstem, listy hluboce srdčitými a oboustranně křídlatými semeny. Navíc je většinou jednokmenný.Pořídit si lze i variety 'Pendulum' s dlouhými a převislými větvemi a 'Rot Fuchs' s tmavě červenými výhony a listy při rašení, později jsou pak listy až do podzimu tmavě zelené. Zmarničník japonský byl vědecky popsán Filipem Franzem von Sibeoldem (německý lékař a botanik, který působil v Japonsku) a Josephem Gerhardem Zuccarinim (německý botanik). Spolu sepsali jedinečné dílko o japonské flóře, v němž zmarličník rozhodně nevynechali. Právě na podzim tento strom voní jako žádný jiný, totiž skutečně jako pekáč horkých buchet. Proto by bylo dobré strom přejmenovat na buchtovník. Této vůně se dočkáme obvykle v listopadu, někdy již v říjnu, kdy pozvolna opadávají zlatožluté podzimní listy a ty začínají zlehka tlít. Pokud v tu dobu kolem zmarličníku procházíte, zaručeně dostanete na čerstvé, horké buchty chuť. Takové ty se švestkovými povidly, kdy trochu povidel vyteče na pekáč, kde zkaramelizují. Prostě vůně k zbláznění a ještě k tomu právě do sychravého podzimu. Jak neobvyklá vůně hniloby! Zmarličník japonský je opadavý listnatý strom, dokonce prý nejvyšší z japonských opadavých listnáčů, kterému v Japonsku říkají katsura. Je jedním ze dvou druhů východoasijského rodu zmarličník. Opadavé a měkké listy zmarličníku japonského jsou okrouhle srdčité, dlouze řapíkaté a připomínají listy zmarliky rodu Cercis. Listy vyrůstají vstřícně, pouze na koncích větviček téměř střídavě. Když raší, mají barvu bronzově hnědou, poté zezelenají a před opadem červenají až zlátnou. Dlouze řapíkaté listy jsou dlouhé 5 až 8 cm a široké 3 až 5 cm. Na alespoň dvouletých větvičkách pak rostou na místech původních nodů brachyblasty, které nesou samčí a nebo samičí květy, případně i jeden list a nebo květy a list. Listy jsou postavené vždy vstřícně na mladých větvičkách, na starších jsou šikmo trochu posunuté. Osamocené listy najdeme i na starších větvích a na kmenech, kde vyrůstají z nahodilých, vytrvalých brachyblastů. Zajímavá je listová dvoutvárnost, kdy listy rostoucí z krátkých brachyblastů jsou srdčité a nebo ledvinovité a po obvodu vroubkované, zatímco listy na dlouhých větvích jsou eliptické a nebo široce oválné a po obvodu celistvé či téměř neznatelně pilovité. Drobné, jednopohlavné květy bez okvětí jsou uspořádány v hustých hlávkách. Samčí květy najdeme obvykle v počtu čtyř a více, přičemž jsou téměř přisedlé. Samičí květy jsou stopkaté a společně rostou dva i více. Stromy sice vykvétají ještě před olistěním, ale svým tvarem a velikostí květy splývají s okolními větvemi. Plodem je 1 až 2 cm dlouhý měchýřek, přičemž měchýřky rostou ve shlucích. Obsahují hnědá, plochá a cca 5 mm dlouhá, jednokřídlá semena, dozrávající v listopadu. Uvnitř nich je bohatý olejnatý endospermem. Kromě semen lze zmarličník japonský množit i řízky z nevyzrálého i polovyzrálého dřeva, hřížením a nebo oddělky kořenů. Tato dřevina má šedohnědou, hluboce rýhovanou kůru s nápadně se odchlipujícími konci u starších jedinců. Většina stromů má tendenci vytvářet vícekmennou rostlinu. A čím nepříznivější podmínky, tím více kmenů. Kmenů může být až mnoho, čímž se vytvoří strom keřovitého charakteru. Pozor však, zmarličník je dvoudomý a samčí stromy mají tendenci spíše štíhlého a kuželovitého růstu, zatímco samičí tvoří již brzy rozložité a rozkošatělé koruny. Zmarličník japonský vyžaduje hlubokou a dostatečně výživnou půdu, celoročně vlhkou a spíše těžší, čili hlinitou a nebo hlinito-jílovitou s pH mírně kyselým. Vyžaduje v mládí polostinné stanoviště, na přímém slunci může být v předjaří poškozována kůra a později mladé rašící listy ostrým sluníčkem. Středoevropské zimy snáší dobře, snese teplotu do -30 °C, nevyhovuje mu však vysazování okolo cest, jelikož nesnese zasolenou půdu. Chorobami a škůdci trpí minimálně a kvete ještě před vyrašením listů v dubnu a květnu. Dřevo zmarličníku japonského sice není příliš pevné a trvanlivé, je však jemně pórovité a dobře opracovatelné a leštitelné. Ve východní Asii je proto ceněné v nábytkářském průmyslu a pro výrobu zde oblíbených dřevěných interiérových obkladů.
