Žížaly znají masožraví a všežraví opeřenci stejně jako rybáři a ryby. Nechutné dětské sázky o překousnutí či snědení žížaly jsou také notoricky známou realitou. A „pod parou“ jsou toho schopni i dospělí. Cizokrajným ještěrkám se prý žížaly dávat nesmí, ale předražení červi v krabičkách z prodejen chovatelských potřeb ano. Za deště vylézají z půdy především ty obrovské žížaly, kterým říkáme rousnice a nebo je to běžný jev napříč generacemi a velikostmi žížal? Žížaly, žížaly, žížaly. To slovo nezní vůbec špatně, i když pro nás představuje něco, co nám není příliš sympatické. Kroutí se (vykrucuje) jako žížala, je slizký jako žížala… Znáte však rčení „je užitečný jako žížala“? „Je nenahraditelný jako žížala“? Taková rčení neexistují a právě to je obrovská škoda, nic užitečnějšího než žížaly nedrží naše zahrady tolik v dobré kondici. A dokonce lze říci, že žížaly formovaly a formují živý svět. Bez nich bychom tu nebyli. Pro začátek vyvraťme první mýtus. Za prudkých a dlouhotrvajících dešťů vylézají na povrch půdy všechny žížaly. Dýchají totiž celým povrchem těla a utopily by se. Právě jejich chodbičkami má voda nesnadnější cestu. Ty velké, dlouhé, tlusté žížaly, co po dešti spatříte v zahradách na povrchu, jsou pouze největší, proto je vidíte. Vylézají však i ty malé. Prostě všechny, pokud se brání uhynutí. Žížaly vůbec nejsou jen tak obyčejnými živočichy, mají 5 párů srdcí a žádné plíce. Jde o kroužkovce, kteří dovedou přežít, pokud přijdou o zadní část svého těla a některé druhy žížal se dokonce dožívají až dvanácti let. Cévní soustava žížal je uzavřená, složená z jedné cévy na hřbetní a druhé na břišní straně těla. V přední části těla žížal pak najdeme právě pět párů postranních, svalovinou vybavených cév. Právě ty se stahují a pumpují hemolymfu do celého těla každé žížaly. Nejde sice o pravá srdce, ale přeneseně můžeme o pěti párech srdcí hovořit, byť nejde o orgány srovnatelné stavbou se srdci obratlovců. Na jednom metru krychlovém běžné orné půdy přitom najdeme až 400 žížal (ale i méně stejně jako mnohdy i více). Kypří zde půdu a zlepšují její kvalitu. Žížaly jsou největšími máloštětinatci a spolu s pijavicemi jde o nejznámější kroužkovce. Ve světe je známo více jak 5500 druhů žížal, nenajdeme je pouze v pouštích a polárních oblastech. Nejmenší druhy žížal měří jen jeden centimetr, ty největší pak mohou být dlouhé až 3 metry (australská žížala Megascolides australis).Pravděpodobně nejdelším doloženým nálezem je pak africká žížala Microchaetus rappi, která běžně dorůstá délky do 1,5 m. Ve 30. letech 20. století však byl v Transvaalu nalezen a zdokumentován jedinec dlouhý 6,7 metru a vážící více jak 1,5 kg.Existuje dokonce druh pojmenovaný žížala svítivá. Ta vylučuje sliz, který na vzduchu světélkuje. Nejdelším druhem je na našem území hlubinná žížala Allolobophora hrabei, která dorůstá délky až půl metru. Daří se jí ve sprašových půdách teplých oblastí (např. na Pálavě). V mírných zeměpisných šířkách narazíme nejčastěji na druhy z čeledi žížalovití (Lumbricinae), na našem území je pak nejčastější žížala obecná a žížala hnojní. A pokud někdo nadává, že se musí stále lopotit s rytím, opak je pravdou. Nemusí. Žížala je zahradní zázrak, který půdu hnojí, kypří a nic od nás nechce. Pracuje přitom po celý rok, tedy pokud to žížalám umožníme. A platí, že čím zdravější je půda, tím více v ní najdeme žížal a naopak. Význam žížal pro ekosystém je prostě nezastupitelný téměř po celém světě. Půdu žížaly provzdušňují malými kanálky, které tvoří, vstřebají přitom za 24 hodin tolik potravy, kolik samy váží. Ve střevu každé žížaly zároveň žije a množí se obrovské množství mikroorganismů, díky kterým mají výměšky žížal mnohem větší mikrobiální aktivitu než zemina, kterou polykají. Vytváří tak humus, který se váže na jíl. Čili tvoří strukturní úrodnou půdu. Zajímavostí též je, že výzkumu významu žížal při tvorbě humusu se dlouhodobě věnoval již Charles Darwin. A již on došel k překvapivě vysokému číslu 2,5 kg metamorfovaného humusu na m3 půdy ročně!Žížaly přitom dokonale zpracovávají organický odpad. Jejich trávicí systém zabírá téměř celé tělo, do kterého přední částí neustále soukají vše, nač v půdě narazí (včetně půdy samé). Druhým koncem pak ze žížal neustále vychází jemný a výživný humus. Svými svaly žížaly neustále ovládají každý tělní článek, s přispěním štětinek a slizu se pak dovedou pohybovat neuvěřitelně čiperně. Tvoří tak permanentně chodbičky, kterými půdu provzdušňují a zlepšují její schopnost absorpce nejen vzduchu, ale i vody. Díky žížalám dokonce nemusíme ani rýt, pokud nechceme. Stačí záhony nastlat kompostem a mulčem a vše ostatní již necháme právě na žížalách. S velmi těžkou jílovitou půdou si žížaly poradí hůře, již v průměrné půdě ale budou vládnout. S kompostem nám pak pomáhají především žížaly hnojní. Jejich žravost je neskutečná a bez nich bychom kompostu dosáhli jen těžko, mnohem pomaleji a ne v takové kvalitě. Proto se také kompost zakládá na volné půdě bez podložky. Aby k němu měly žížaly z půdy přístup. V půdě pak pro změnu vládnou žížaly obecné. A jak žížalám pomoci? Hnojte pouze organicky a mulčujte. V létě žížalám mulč pomáhá před horkem a vysycháním půdy, v zimě před mrazem. A zase tolik práce to není, stačí materiál ukládat na povrch, nemusíme jej zarýpávat. Za mrazů se sice žížaly stěhují hlouběji, ovšem fungují jako dokonalé teploměry. Jakmile se jen trochu oteplí, přibližují se povrchu půdy co nejblíže to jen jde. Určitě též nepoužívejte pesticidy a minerální průmyslová hnojiva. Pokud minerální hnojiva používáte, nechte je jen na povrchu, nezarývejte je. Voda z nich živiny postupně splaví do půdy.Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, wikipedia.org, shutterstock.com, pixabay.com
