Projekty přístaveb většinou nepatří k těm, které nějak zásadně překvapí nebo nadchnou. Zhusta totiž jen rozvíjí už jednou nastavený motiv původní stavby, k níž se snaží přisednout. Architekti z Malajsie do tohoto usedlého pojetí architektury hodili vidle. Jejich řešení bylo hodně originální, rázné a dost nečekané. Až do extrému.
Na počátku tu byl mladý pár, který byl víc než spokojen s životem v moderní terasovité vilce, s celkovou obytnou plochou 270 metrů čtverečních. Prostor tohoto domu, koncipovaný pro dva obyvatele (z nichž jeden pracuje z domu) a jejich dvě auta, členěný klasicky na část společenskou a soukromou, však po pár letech od dokončení přestal postačovat. Z páru se totiž stala rodina, se dvěma dětmi takříkajíc na cestě. Což kladlo odlišné nároky na dispozice obydlí. Navíc se i žena rozhodla, že začne pracovat z pohodlí domova. Chyběl tu tedy dětský pokoj, pracovna, jídelna pro celou rodinu, a obývák kapacitně postačující. Část z toho mohla vyřešit (a vyřešila) reorganizace a přestavba, ale požadavek na rozšíření zůstal.
Přidáme přízemí i patro
V plánu byla přístavba o 70 metrů čtverečních, rozšiřující ve svém napojení nového na staré jídelnu, pracovna situovaná do patra přístavby a obývací pokoj, situovaný do přízemí. S tím, že tento vložený objekt měl mnohem šířeji komunikovat se zahradou u domu. Tak, aby kočárek s dvojčaty, a později i dovádějící ratolesti, mohly řádit venku, zatímco znavení rodiče budou odpočívat uvnitř (a přitom budou mít děti tak nějak pod kontrolou). Až potud v tom není mimořádného nebo nečekaného. I plánovaný materiál pro přístavbu, beton, byl zvolen s ohledem na rychlost realizace a jeho stabilitu v klimatu tropického velkoměsta. Čím ale přístavba překvapuje, je svým tvarovým pojetím.
Kontrast je cílený
K pravidelné geometrii terasovité vilky bychom nejspíš přisoudili podobně dimenzovaný liniový útvar. Jenže architekti se rozhodli (pochopitelně, ve shodě s klienty) trochu nečekaně přidat oblouk a křivku. Navíc přístavbu „nepřilepili“ k původnímu objektu, ale nechali ji ve vyosení vyběhnout z jejího rámce. Že to zní podivně? Však také přístavba, zvenku připomínající spíše tunel nebo vjezd do železničního depa, hodně zvláštně vypadá. Není to ale jediná stavební podivnost v Kuala Lumpur, takže se tento silně netradiční koncept vcelku ztratí. I vizuálně, protože přes vysoký plot tento „tunel“ vystupuje proti horizontu stavby jen svým obloukem.
Nebát se originality
Když prvotní úlek z obřích načernalých vrat a nezvyklého tvaru přístavby opadne, je čas zhodnotit klady. A není jich zrovna málo. Klenutí vysokého stropu betonového bunkru je ideálem z hlediska vnitřní teploty (a střídání teplotních kontrastů). Objekt z jiného materiálu by měl totiž problém ustát proměny při otevřeném a uzavřeném stavu. S tím, že přístavba se může otevřít do strany zahrady celou svou boční stěnou, stejně tak jako veřejemi do dvora. Optimálně prosvětlená, vzdušná. Nabízející vzájemný kontakt spolu s izolací. Sedět v pracovně v patře znamená mít svůj klid, a přitom nepřicházet o dění na zahradě ani v přízemí.
Přístavba je sice atypická a kontrastní, ale přináší změnu s originálním nábojem. Trojúhelníkový „zlom“ mezi starou a novou funguje jako klimatizační zóna. Oblouková střecha se táhne směrem ven a vytváří klenutý zastíněný přístavek, který tvoří osu vlastní obytné prostory. Prostor se jeví souvislý, a nabízí nepřerušovanou perspektivu zevnitř ven, spojuje interiér s přírodou. Je to vlastně velmi chytré řešení.
Těžký beton klenby přitom v patře zjemňují výřezy obloukových oken. V důsledku toho pak rytmická hra linek v těžké struktuře propůjčuje příjemnou atmosféru střídání světel a stínů. Připomíná prý cestu jeskyní, na jejímž konci je světlo.
Materiály: Fabian Tan Architect
Foto-kredit: Ceavs Chua
