Zásady výstavby pasivních domů

Po většinu roku si vystačí s tepelnými zisky od osob, spotřebičů, z dopadajícího slunečního záření, s teplem z odpadního vzduchu a podobně. Přitom nejde o žádné ´kosmické´ technologie, ale pouze o použití známých konstrukčních postupů a technologií, dovedených však důsledně až do naprostého detailu.

Pasivní dům by měl mít tyto základní znaky: kompaktní tvar bez zbytečných výčnělků, vysoce kvalitní tepelné izolace, prosklené plochy orientované na jih, špičkové zasklení, důsledné řešení tepelných mostů, strojní větrání s rekuperací tepla, vysokou akumulační schopnost svých konstrukcí, klasický topný systém může zcela chybět a spotřeba tepla na vytápění je zde maximálně 15 kWh/m² ročně.

Aby dům mohl využívat sluneční energii (tzv. pasivní solární zisky), měla by většina prosklených ploch být orientovaná na jih. Pozemek by tedy na této straně měl poskytovat dostatečné soukromí a zároveň nesmí být stíněn (lesem, okolní zástavbou, …). Pokud takový pozemek nemáme k dispozici, je možné sluneční energii využívat jinak, například pomocí teplovzdušných nebo teplovodních solárních kolektorů.

Orientovat větší prosklené plochy na východ či západ není příliš vhodné. Letní slunce má i nízko nad obzorem dost síly, takže by i ráno a večer dům přehřívalo. Jižní zasklení však lze před vysokým sluncem snáze zastínit (např. markýzou) a paprsky dopadající pod ostrým úhlem se pak z větší části odrážejí ven. Podobně nejsou příliš vhodná šikmá střešní okna, která lze jen obtížně zastínit a jimiž proniká vlivem sklonu víc slunečního záření. V létě pak totiž hrozí přehřívání interiéru.

Naopak orientace oken na sever významně zvyšuje ztráty tepla. Vhodná je i poloha domu chráněná před větrem. Vítr nejen intenzivně ochlazuje stěny, ale může proniknout i dovnitř konstrukce. Při použití vláknitých izolací z nich ´vyfoukne´ vrstvu teplého vzduchu, čímž se izolační efekt podstatně snižuje. Pokud není stavba provedena opravdu kvalitně, je toto riziko velké.

Pasivní dům by měl mít pokud možno kompaktní tvar. Jednoduchý tvar je výhodný i z hlediska eliminace tepelných mostů, kterými z domu teplo odchází. Kvůli statice domu vzniká u složitějších tvarů více detailů, které tvoří tepelné mosty a jejichž řešení je často velmi obtížné. Nevytápěné prostory (garáž, sklad, komora aj.) se někdy umisťují na severní stranu domu, aby vytvářely jakousi nárazníkovou zónu. Příčky k těmto prostorám však musí být izolované skoro stejně dobře jako venkovní stěny; efekt je tedy nevelký.

Někdy je součástí domu také třeba zimní zahrada, která při správném návrhu a užívání funguje jako solární kolektor. Pokud se ale používá nevhodně (třeba se vytápí), může působit jako chladič a zvyšovat tak spotřebu domu.

Má-li stěna dostatečně izolovat a přitom nebýt silnější než obvykle, zhruba do půl metru, nemůže být pouze z cihel či tvárnic (byť třeba termo-izolačních). Taková zeď bez další izolace snad může vyhovět požadavkům normy, pro pasivní dům to ale v žádném případě nestačí. Rozumné je naopak použít stěnu s kontaktním zateplením, která je tvořena vnitřní nosnou a teploakumulující vrstvou a vnější tepelně-izolační vrstvou. Výhodou stěny s kontaktním zateplením je, že vrstva akumulující teplo je rovnoměrně prohřátá a  teplotní spád je až v izolační vrstvě. Velkou výhodou je také snadnější eliminace tepelných mostů, které mohou výrazně zhoršovat tepelně-izolační vlastnosti konstrukce.

Pro zasklení se používají trojskla nebo systém, kde je prostřední sklo nahrazeno fólií. Součinitel prostupu tepla je zde 0,5 až 0,8 W/m². To je až dvakrát lepší než u nejkvalitnějších oken s izolačním dvojsklem. Běžný okenní rám také izoluje hůř než trojsklo, proto se používají dřevěné i plastové rámy doplněné izolací (obvykle polyuretanovou). Vzhledem k tomu, že jedním ze základních požadavků je těsnost domu, a také kvůli využití nuceného (strojního) větrání, nemusí být všechna okna otevíravá. To jednak sníží jejich cenu a jednak zvětší plochu prosklení (pevný rám je pak užší). Z psychologických důvodů se v místnosti nechává jedno okno otevíravé.

Větrání

Pasivní dům se bez řízeného větrání neobejde. Stěnami a okny zde uniká už jen velmi málo tepla, většina spotřeby tak připadá na ohřev větracího vzduchu. Snížit tuto spotřebu pomáhá tzv. rekuperace tepla, kdy teplý odváděný vzduch předá ve výměníku teplo chladnému přiváděnému vzduchu. Využít tak lze až 80 % tepla odpadního vzduchu.

Pro větrání rodinných domů a bytů dosud neexistují závazné předpisy. Obvykle se větrání navrhuje tak, aby se buď splnil požadavek intenzity výměny vzduchu 0,3 až 0,5 objemu obytných místností za hodinu, respektive aby přívod čerstvého vzduchu byl 30 až 50 m³/h na osobu. V době, kdy v domě nikdo není, by měla být intenzita větrání cca 0,1 objemu za hodinu kvůli odvodu vlhkosti a případných škodlivin (například těkavé látky uvolňující se z nábytku).

Aby pasivní dům fungoval jak má, je nezbytné zajistit potřebnou vzduchotěsnost obálky domu. Pokud do domu „táhne“ skulinami kolem oken nebo dokonce ve stěnách (což je velká slabina například dřevostaveb), jsou vzduchotechnika a rekuperační výměník téměř k ničemu. Teplo nám totiž nekontrolovaně utíká. Netěsnosti jsou současně místem, kudy se do konstrukce dostává vlhkost z vnitřního vzduchu. Zkondenzovaná vlhkost stavbě škodí a nejvíc ohrožuje dřevo, které může být napadené houbami.

Těsnost budovy se proto kontroluje tzv. Blower-door testem, kdy se všechny otvory uzavřou a dům se ´napumpuje´ pomocí ventilátoru osazeného obvykle ve vstupních dveřích. Podle toho, kolik vzduchu musí ventilátor dodat za určitého tlakového rozdílu, se zjistí těsnost. Požadavkem pro pasivní domy je, že za rozdílu tlaků 50 Pa (hodnota odpovídá zhruba stavu, kdy na dům fouká vítr rychlostí 30 km/h) se veškerý vzduch v budově vymění za 0,6 hodiny.

Nízká spotřeba domu je určitou pojistkou vůči růstu cen energií. Obyvatelé pasivního domu snáze zaplatí i velmi drahou energii, neboť jí spotřebují málo. Pokud tedy stavíme dům na celý život, je pro nás náš pasivní dům tím nejlepším důchodovým spořením.

Zpracováno s využitím textů z www.ekowatt.cz, autor: Ing. David Vilmek