Druhý život budov

Stavební průmysl prochází největší transformací za poslední půlstoletí. Éra velkolepých novostaveb na zelené louce a bezhlavého bourání starých objektů ustupuje novému globálnímu imperativu: adaptivnímu znovuvyužití (adaptive reuse) a cirkulární architektuře. Tento trend, který rezonuje od Londýna po Tokio, se naplno usadil i v České republice a mění způsob, jakým přemýšlíme o identitě a budoucnosti našich měst.

Nejrůznějších stodol je kolem amerických farem pořád víc než dost, ale většinou už dávno neslouží svému původnímu účelu. Jen chátrají a doplňují kulisu vadnoucího venkova. Ta, která se nacházela poblíž Ancramu ve státě New York, měla štěstí. Za cenu odvozu si ji odtud po částech odvezl nadšený kutil, který ji s pomocí designérských vychytávek místních architektů sestavil do nové podoby.

Desetitisícová Dobříš na mapě Česka úplně nezáří. Pro rodinu, která sem jezdila za babičkou, ale byla zásadním místem. Příležitostí k radosti, setkávání. Takže když se objevila příležitost přikoupit pozemek, který s babiččinou parcelou sousedil, dlouho neváhali. A nevadilo jim ani, že ten zašlý a zarostlý pozemek “hyzdila“ stará stodola.

Tak trochu přestavba, tak trochu rekonstrukce. A dost možná i něco docela jiného, protože původní objekt tu nebyl rehabilitován ve svém někdejším účelu, ani materiálu. Stará kamenná stodola, přístavba rodinné farmy, se tu totiž měnila na bydlení. Do plánů se pak propsalo, že objekt byl prve poškozen zemětřesením.

Pozemek o rozloze třiceti hektarů, to už je nějaká plocha. S něčím takovým se v Česku běžně nesetkáme, ale v Kansasu takové míry vlastně nějak nepřiměřeně nezní. Navíc sedmadvacet z těch třiceti hektarů je stále zemědělsky obdělávanou a oranou plochou, na ostatním jsou pastviny. A ten poslední zbytek, pár desítek metrů čtverečních? To už je prostor pro vzpomínky.

Stará budova bývalých stájí byla jen hospodářskou přístavbou domu. Architekti ji ale povýšili rekonstrukcí na působivé a moderní bydlení. Využili přitom zvýšených stropů a světlo dovnitř pustili velkými okny ze všech stran.

Spát tam, kde přežvykovaly píci krávy, vařit si v kuchyňce, kam přes rošty propadávaly produkty jejich přežvykování? Anebo složit hlavu tam, kde postávaly traktory? Islandský Drangar po přestavbě garantuje, že tyhle stopy minulosti se vám připomínat nebudou.

Zachovat venkovskou identitu rekonstruovaného domu, který stojí na malé vesnici? To je vcelku pochopitelné přání. Ale přání „umírněné“ přestavby naráží na realitu, když zjistíte, že ta nemovitost dříve sloužila jako bydlení pro vypasené vepříky. To už se architekti musí opravdu snažit.

Anglické hrabství Somerset známe spíše jako scénickou kulisu poněkud ospalého detektivního seriálu s komisařem Barnabym. Projekt londýnských kumštýřů ale názorně ukazuje, že se region umí proslavit jinak, než jenom scénáři s vraždami. Stylovou architekturou, která moderním způsobem navazuje na minulost.

Dvacet měsíců práce. A to se bavíme o „práci v terénu“, přímo na stavbě. Protože o tom, jak by měl projekt ve výsledku vypadat, se v ateliéru architektů Mattinson Associates rozhodlo docela rychle. Tou skutečnou dřinou ale bylo uvést onu hezkou myšlenku v život. Ze staré sýpky se totiž měl stát dům.

Najít v centru švýcarského Feldsbergu budovu, která by nebyla památkově chráněná, je docela kumšt. Na parcele, kterou si pořídil nový majitel, stály hned dvě takové. Jedna byla pozůstatkem už nevyužívaného hospodářského stavení. V její těsné blízkosti pak stála, druhá - hájenka. Ta byla sezónně využívána jako chata. Okolo obou byla krásně zdivočelá zahrada, v níž se obě stavby ztrácely.

Podpořit cestovní ruch tím, že otevřete nový hotel? To nutně nemusí znamenat, že hned budete vydávat stavební povolení pro novostavbu. Přestavět již existující objekt má větší smysl. Ekonomicky i z hlediska zachování krajinného rázu. Proč? Protože si dva miliony obyvatel Barcelony váží každého kousku zeleně a přírody kolem sebe.

Místo bylo pro nové bydlení vybráno skvěle. Je nedaleko historického centra Břeclavi u Mlýnského náhonu, který odbočuje z Dyje a po pár kilometrech se do ní zase vrací. Navíc šlo o skutečný původní historický mlýn, ze kterého to budou mít noví obyvatelé jen kousek do Lednicko-valtického areálu, břeclavského zámku a staré Břeclavi. Z místa jsou přitom nádherné výhledy právě na historickou Břeclav.

Projekt z okolí Trenčína je zajímavý už způsobem, jakým utváří dialog mezi starým a novým. Tu promluvu totiž nevedli architekti jen mezi budovami starého mlýna, k němuž přistavěli současné bydlení, ale vlastně i mezi generacemi, které tu žijí a žili dříve. Mlýn zůstal částečně zachován, ale hospodářské přístavby nahradilo něco nového, hodnotného.

Pardubické Automatické mlýny představují fascinující kapitolu české architektury. Abychom plně pochopili výjimečnost tohoto projektu, musíme se podívat hluboko pod povrch – od původního Gočárova urbanistického záměru až po extrémně složité detaily rekonstrukce, které dělají z mlýnů evropský unikát.

Ještě před několika lety byly všude a mnohde ještě stále jsou. Jak postupně končila jedna fabrika za druhou, stávaly se symboly zašlé slávy, královnami chátrání a připomínkou, že se u nás vyrábělo ve velkém všechno možné. Kdysi, vlastně ještě nedávno. Kořeny některých sahají hluboko před 20. století, jiné jsou typickým rysem právě 20. století. To vše ale skončilo po roce 1990 a staré manufaktury, továrny, mlýny a průmyslové areály se začaly propadat do nicoty. Mnoho jich dodnes funkčních není, začalo se však blýskat na lepší časy. Tyto staré areály se vrací díky novým majitelům do života, nikoli jako skanzeny minulosti, nýbrž jako moderní místa určená pro stylové bydlení, kulturu, podnikání a setkávání lidí.

Oblíbenou volbou bydlení v moderních městech jsou lofty, které představují jedinečný přístup k architektuře v rezidenční oblasti. Vznikají třeba i opětovným využitím průmyslových prostor a nabízejí otevřené, vzdušné uspořádání, které ostře kontrastuje s členěním tradičních bytů. Také loft, který jsme navštívili, vznikl přebudováním staré továrny na bytové jednotky a je krásným příkladem bravurně zvládnuté přeměny industriálního prostoru na velkolepý domov čtyřčlenné rodiny.

Opuštěné průmyslové budovy jsou všude kolem nás, a i když to tak často na první pohled nevypadá, můžou se pod rukama šikovného architekta proměnit v jedinečné luxusní bydlení. Jednu z takových zdařených proměn zrealizovalo architektonické studio Modijefsky v nizozemském Zaandamu.

Proměna opuštěných průmyslových budov na moderní byty je fenomén, který v posledních desetiletích získává na oblibě po celém světě. Staré sklady, továrny či mlýny často nabízejí jedinečné architektonické kvality – vysoké stropy, masivní konstrukce, velká okna a robustní materiály, které by se dnes stavěly jen těžko. Když se k těmto prvkům přidá citlivý přístup architektů a odvaha k současným zásahům, vznikají domovy, které se vymykají uniformitě novostaveb.

Krásné a originální bydlení často vzniká na neuvěřitelných místech: ve starých kontejnerech, polorozpadlých stodolách, nepoužívaných garážích a autodílnách, či vysloužilých továrnách. Byt, který jsme navštívili v Miláně, vyrostl na místě bývalého průmyslového skladu. A i když si na začátku bylo těžké představit, že na tomto místě může vyrůst plnohodnotné bydlení, byl vytvořen velice nekonvenční byt s jedinečnou atmosférou.

Řecké architektonické studio Point Supreme proměnilo bývalý sklad v polosuterénu typického athénského bytového domu v neobvyklý jednopokojový byt. Projekt pracuje se surovým betonem, tlumeným světlem a teplými materiály tak, aby podpořil atmosféru „magické jeskyně“, která reaguje nejen na charakter prostoru, ale i na klima a životní styl v Athénách.

Pro mladé lidi je získání samostatného bydlení čím dál složitější a často se bez pomoci rodičů neobejdou. Ceny nemovitostí jsou tak vysoké, že je ze začátečnického platu těžké našetřit i těch 10 % z ceny bytu, které většina bank pro poskytnutí hypotéky požaduje. A pak nového majitele nemovitosti ještě čeká třicet let splácení vysoké hypotéky.

Města jsou jako živý organismus. Rostou, vyvíjí se, stárnou, některá zanikají a jiná prosperují. O těch, která setrvávají na svém místě navzdory běhu staletí, pak platí, že se mění k nepoznání. Někdy i k lepšímu. Zrovna jako čtvrť Carabanchel v Madridu, kde se staré skladiště proměnilo na nové byty.

Když máte dostatek fantazie a dobrého architekta, dá se vybudovat krásné bydlení na místech, kde by to nikdo nečekal. Zajímavé interiéry vznikají ve starých stodolách, opuštěných továrnách či bývalých kravínech. Dnes pro vás máme ale perličku: luxusní byt, který vyrostl v prostorách bývalé autodílny.

Původně to byla jen jakási bouda, něco mezi dřevníkem-dílnou-skladem, vystavěnou kdysi dávno před u zdi, na okraji parcely. S novým majitelem ale měla potenciál změnit se na něco hodnotnějšího. Apartmán pro návštěvy, které se tu mohly zabydlet, hezky s výhledem do opečovávané zeleně zahrady. Jenže uvnitř pořád byla tma a vlhko. Co s tím?

Původní dílna malíře a lakýrníka Pípala je rodinným majetkem více jak 150 let, poslední roky však sloužila jako truhlářství a majitelé se to rozhodli změnit. Zvolili radikální rekonstrukci, která umožní nevyužívaný prostor proměnit a dát mu novou funkci. Zvenčí sice ctili barokní historii budovy, proto fasádu zdobí antracitové prvky a původní ornamenty, uvnitř je ale budova k nepoznání. Důležitou roli hraje také dvůr, který propojuje všechny části areálu, čímž tvoří netradiční přechod mezi veřejnou a soukromou budovou, ve které majitelé nadále žijí.

Říkejte si tomu trend nebo nová doba, ale ve velkých evropských městech se stávají auta stále častěji nadbytečnými. A spolu s tím ze seznamu nezbytností vypadávají u rezidenčních staveb i vestavěné garáže. K čemu by taky byly, když se lidé umí obejít bez auta?

Vzít něco nepotřebného, část z toho zbourat a zbytek poupravit tak, aby to posloužilo novému účelu. Zní to jednoduše. Ale pod dohledem přísných památkářů ani taková banální zakázka není prostá. Udělat z garáže obytný objekt může být docela fuška.

Nějaký drážní domek se v nabídkách tuzemských realitních kanceláří občas objeví, ale rovnou celé nádraží? I takové akvizice jsou ve světě známé. Bydlení na nádraží může být velmi romantické, ale také se může stát adrenalinovou záležitostí. Třeba když si před koupí vysněného objektu neověříte jeho historii a pak se vám před domem neustále fotí turisté, protože se kdysi objevil na obalu desky kapely Oasis. Nebo se nádraží může stát opět byznysem, i když bez projíždějících vlaků. Stylové bydlení v dobových vagonech může přilákat spoustu takzvaných šotoušů. Anebo se jednoduše uvelebíte na zápraží a vyspíte se v luxusně zařízeném historickém vagonu, který je jenom váš. Přinášíme zajímavé nádražně-realitní příběhy.

Se čtyřmi dórskými sloupy, schody a masivním průčelím je objekt dnes podobný spíše rodinné hrobce. Nebo snad poněkud rozmařilému sídlu trpasličího šlechtice? Těžko říct. Určitě se ale neblíží běžnému pojetí rezidenční nemovitosti. Budova stojící ve virginském Monroe byla totiž dříve městskou bankou, která ovšem prošla rekonstrukcí.

Že se před sto dvaceti lety stavělo jinak než dnes, to asi příliš nepřekvapí. A dá se rozumět i tomu, že v takovém věkovitém domě zatoužíte bydlet podle moderních standardů. Majitelé stavení z Dorsetu k tomu ale přidali ještě jedno přání. Chtěli rekonstrukcí dosáhnout současné kvality, ale nechtěli se vzdát původního kouzla.

Ne každému je dopřáno, aby bydlel na zámku. Ale pokud vás srdce táhne někam do Anglie, můžete se tomuto ne zrovna skromnému snu alespoň trochu přiblížit. Jak? To názorně ukazuje přestavba domu zvaného Guildford Lodge. Zámek to sice úplně není, ale nemá k němu vůbec daleko.

Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska vyhlásilo rekonstrukci tvrze v Bělé nad Radbuzou Památkou roku 2024 za Plzeňský kraj. A ocenění je to více než příznačné a zasloužené, jelikož „nová tvrz“ byla vybudována doslova z ruiny s propadlou střechou. Samozřejmě šlo o vítězství v kategorii velkých investic nad 2 miliony korun, celkem rekonstrukce přišla na více jak 75 milionů korun.

Hned na druhé fotografii článku vidíte jeden z mnoha možných pohledů na původní stavbu z 80. let 20. století, která už dávno dosloužila. Někoho by napadlo budovu úplně zbourat, investor se ale rozhodl pro jiné řešení. Zachoval v maximální možné míře půdorys původního hotelu i sloh a některé konstrukční prvky. Původních 32 hotelových pokojů však nechal proměnit na 11 apartmánů a 6 hotelových pokojů s vlastní kuchyňkou. Apartmány přitom disponují obytnými plochami od 113 do 155 metrů čtverečních. Na obyvatele také čeká široké zázemí včetně krytého bazénu. Objekt byl navíc nominován do finálového kola soutěže Stavba roku 2025. Líbí se vám?

Na okraji pražského Hloubětína stál několik let železobetonový skelet supermarketu, který nikdo nedostavěl. Vydavatelství deskových her Czech Games Edition v něm místo problému uvidělo příležitost: skelet zachovalo, obalilo ho úspornou obálkou, pod podlahu zavrtalo tepelná čerpadla a na místo plánovaného asfaltového parkoviště vysadilo stromy, keře a jedlou zahradu. Vzniklo sídlo, které se v létě nepřehřívá a déšť si nechává pro sebe.

Když se před lety začal pražský Karlín proměňovat ze záplavami zkoušené a industriální čtvrti v magnet pro mladé profesionály a mezinárodní firmy, mnozí to vnímali jako neopakovatelný fenomén. Dnes se však velmi podobný urbanistický posun odehrává jen o pár kilometrů jižněji. Vršovice, tradiční pražská čtvrť se silným průmyslovým odkazem, zažívají razantní transformaci. Z kdysi nepřístupných areálů a brownfieldů se stávají moderní rezidenční celky citlivě provázané s historickou zástavbou, přičemž klíčovým katalyzátorem proměny je nejen nová výstavba, ale i unikátní rekultivace bývalé dopravní infrastruktury.