Jedovatá zahrada

Zahradu za svým domem obvykle chápeme jako prostor důvěrně známý, velkorysý, pohostinný. Po všech stránkách bezpečný. Přesto může být epicentrem rizik a nebezpečí. Ne nutně pro vás, ale třeba pro hrající si děti sousedů nebo pejska, kterého k vám vypustila proběhnout návštěva.

Než si zahrádku vyzdobíte další starou pneumatikou nebo aplikujete další postřik, zamyslete se. Co všechno si dobrovolně vpravujeme do zahrádek, do jejich půdy a potažmo i do ovoce a zeleniny, kterou na nich vypěstujeme?

Dnes tolik populární a turisty hojně navštěvované nejnebezpečnější zahrady světa většinou vznikly z rozmaru šlechty. Ve své podstatě kopírovaly jen to, co o staletí dříve nabízely záhonky léčivek u lékařských univerzit a na klášterních dvorech, pěstované k lidskému užitku.

Že zrovna šíření osvěty o nejjedovatějších rostlinách světa není vůbec snadné, o tom ví své v zahradě s příznačným jménem Poison Garden u hradu Alnwick ve Velké Británii. Každý rok se zde totiž přes veškeré výstražné cedule, varování průvodců a zákazy otráví desítky návštěvníků. „Co mi to může udělat, přece ochutnám jenom trochu, jenom přivoním, jenom se dotknu“ říkají si asi. Jenomže ona to opravdu není žádná legrace, fascinace jedovatými rostlinami dovede být pořádně sebevražedná.

Mýty o tak nebezpečných stromech, ke kterým se nesmíme ani přiblížit, jsou staré jako lidstvo samo. Většinou ale zabíjelo něco, co bylo na stromě či ve stromě ukryté, tedy nejčastěji něco živočišného. Jenže mancinela obecná, která roste při pobřeží tropické Ameriky, je opravdu extrémně nebezpečná. Proč?

Skočec obecný, celkem sympatické jméno velice pěkné „kytky“, která však dovede zaručeně zabít. Umírání je zdlouhavé a bolestivé. A skutečně se tato okrasná rostlina, která ve světě vede ligu smrtících květin, stala běžnou součástí českých zahrad a parků. A mnozí to o ní ani neví. To je již více známý ricinový olej, který se z prudce jedovatých semen skočce vyrábí.

Známe jej velmi dobře, často se s ním setkáváme. Již méně se však ví, že tis červený je prudce jedovatý a svou dlouhověkostí předčí většinu ostatních dřevin.

Je jen málo rostlin, které budí až takové kontroverze, jako právě durman, jinak též andělská trubka či andělská trumpeta. Nejenže jeho květy trubky připomínají, ale doslova andělské troubení můžeme slyšet i po jeho požití.

Na konci zimy patří lýkovce mezi první kvetoucí otužilce. Tyto keříky přitom rostou i v naší přírodě, ale pouze v počtu dvou druhů. A dlužno dodat, že jsou všechny lýkovce nebezpečně jedovaté. Obzvláště dětem hrozí velké nebezpečí v podobě lákavých červených bobulí.

Oměj podzimní kvete od konce léta až začátku podzimu a podívaná je to opravdu báječná. A když svážete tyto vytáhlé rostliny do trsu, aby se nepovalovaly v listopadu po jinak již téměř holém trvalkovém záhonu, vytvoří iluzi, že zima je opravdu ještě hodně daleko. Pozor však, právě oměje jsou prudce jedovaté a to všechny druhy.

Orsej jarní neboli babí pysk je bylina, která dříve léčila kurděje, bradavice a hemeroidy, později se však upustilo od její aplikace na pokožku, protože mohla způsobovat nepříjemné puchýřky. Nedoporučuje se dokonce ani trhat. Stejně tak se upustilo od konzumace, protože je prostě jedovatá. Od středověku se tato rostlina používal jako účinný prostředek pro zastavení krvácení, proto také fungovala pro svou svíravou schopnost právě na hemeroidy. V každém případě jde však o krásně kvetoucí bylinku s pohlednými vejčitými listy, ke které se ale musíme sklonit hodně nízko, stonky nemá vyšší jak 15 cm.

Konvalinky jsou krásné, nízké, půvabně kvetoucí, se zdobnými listy a rychle vytvoří díky oddenkům souvislý porost, který vytlačí plevele. Ovšem to je zároveň jejich stinná stránka, pokud vám totiž zaplevelí proti vaší vůli zahradu, bojuje se s nimi opravdu těžko.

Pryšec běložilný je vzpřímená rostlina se sukulentním čtyřhranným stonkem a podlouhlými listy, na kterých jsou patrné výrazné bílé žilky. Rozšířen je v našich domácnostech značně, ale měli bychom si na něj dávat pozor.

Pěstovat diefenbachií není vůbec bezpečné. Pokud máte doma malé děti a napadne je třeba olizovat listy, čeká vás neprodlený závod do nemocnice. Nebezpečné jsou však tyto pokojové rostliny i pro domácí živočichy, naopak však disponují schopností vázat na sebe škodliviny z ovzduší vašeho bytu. Diefenbachie = rozporné a nebezpečné romantičky krásného vzhledu.

Aby dospělý člověk pojídal plody rostlin, které nezná, lze jen těžko předpokládat. To jedině snad, že by umíral hlady a nebo se doslova „zbláznil“. Ovšem malé děti jsou nenechavé, zvědavé a často nevnímají možná rizika. A některé plody rostlin je velice lákají, byť jsou jedovaté, tedy nebezpečné. Na které rostliny si dát pozor, před kterými musíme své potomky ochránit a informovat je o hrozícím nebezpečí?

Pokud máte na okrasnou jablůňku v zahradě místo, určitě neprohloupíte, bude zdobit zahradu velmi dlouho a krásná malá okrasná jablíčka lze využít i do podzimních aranží. Málokdo se však pozastavuje nad tím, proč je vlastně nejíme. Jsou jedovatá? A nebo prostě jen tak malá, že nás ani nelákají? Vždyť by svým vzhledem a vůní lákat měla.

Meruňky, broskve, třešně, jablka, bezinky, brambory, fazole, baklažány či rebarbora. Věděli jste, že některé plody našich zahrádek mohou být toxické? Ale nebojte se, pokud si dáte pozor, neotrávíte se. A na co si tedy dát pozor?

Ano, některá zelenina může být i jedovatá, může nám způsobit zdravotní potíže. V žádném případě ale nechceme tímto článkem vyvolávat nějakou paniku. Abychom se zeleninou otrávili až smrtelně, museli bychom pozřít takové množství, že je to nereálné, navíc není zelenina ve své „jedovaté“ podobě vlastně ani konzumovatelná.

Strava bohatá na ovoce a zeleninu, to je základ správné životosprávy a dobrý předpoklad uchování zdraví. Jenže pozor, nemusí to platit pokaždé. Silně přešlechtěné druhy, hybridy, mohou být v určitých specifických případech silně závadné. Toxické. Jen pozor na poplašné zprávy a zbytečné senzace. Má to všechno docela rozumné vysvětlení.

Plesnivá jádra ořechů ve skořápkách představují v českých domácnostech jedno z nejvíce podceňovaných zdravotních rizik. Zatímco plesnivý krajíc chleba většina lidí bez váhání vyhodí do koše (přestože se stále najdou tací, kteří jej i sní), u ořechů přetrvává všeobecná benevolence. Lidé často špatnou část jednoduše odkrojí, napadená jádra zamíchají do těsta na bábovku nebo je použijí do vánočního cukroví v mylné víře, že trouba vše sterilizuje. Skutečnost je však alarmující. Plísně napadající ořechy totiž produkují vysoce toxické a chemicky odolné látky zvané mykotoxiny, které nelze zničit běžnou kuchyňskou úpravou ani omytím pod tekoucí vodou.

Nejsou to hezké počty. Devět z deseti domácích mazlíčků, kteří se kdy otrávili, se k téhle nemilé životní události propracovali v bezpečí domova. A byť žebříček původců otrav domácích mazlíčků vede úklidová chemie a léky, každá jedna ze čtyřech z těchto otrav souvisela s pozřením rostlinstva. Okrasných pokojových rostlin, které sice nádherně zdobí, ale umí být i pořádně jedovaté.

Je docela logické, že se s rostlinnými otravami setkáme u býložravých hospodářských zvířat. A asi by z logiky věci každý očekával, že jsou takové otravy časté, jenže tomu tak paradoxně není. Jde spíše o okrajové, výjimečné záležitosti. A často ani nejde o jedy, nýbrž problémy způsobuje třeba zapařená či jinak nekvalitní píce. Více nebezpečí číhá především na domácí mazlíčky, hlavně psy a kočky, ale i různé ještěrky, papoušky a další druhy chovatelsky oblíbeného zvířectva. Vždyť jsou to masožravci, řeknete o psech a kočkách, jenže oni rádi kousnou i do něčeho rostlinného původu. A pozřou to. Jaké rostliny jsou pro naše domácí mazlíčky nejrizikovější?

Hned od titulku to vypadá na nějakou boudu. Jenže není. I houby, které považujeme za běžně jedlé, chutné a často výtečné, totiž mohou být jedovaté. Abychom to shrnuli do formátu hodně krátké odpovědi a ušetřili vám čas, i jedlým hřibem se nejspíše můžete otrávit. Jestli vás to zaujalo, čtěte dál. Zrovna teď, když lidé naváží domů celé valníky sesbíraných hub, si to zaslouží určité vysvětlení.

Muchomůrka zelená čili hlíznatá, jedna z nejnebezpečnějších a nejjedovatějších hub na světě, rekordmanka v tomto směru především v Evropě, kde způsobuje každoročně nejvíce smrtelných otrav. Dovede přitom dosti mást svým vzhledem. Někdy si především začínající houbaři spletou mladé plodnice, jindy plodnice starší. Zákeřná je i v tom, že se často vyskytuje na místech, kde rostou jedlé druhy hub, se kterými si tuto „houbu smrtku“ snadno zaměníme. Blýská se však na lepší časy, i když i tak zůstane muchomůrka zelená zřejmě ještě dlouho častou příčinou úmrtí následkem otrav.

Areál rozšíření ne zrovna příjemných zvířecích spolubydlících se v Evropě rozšiřuje. I do Česka tak mohou (dříve či později) dorazit a zabydlet se jedovaté druhy pavouků. Co pak s nimi dál? Nepropadat panice.

Představte si našeho pravěkého předka. Kolem jeskyně mu běhali šavlozubí tygři, mamuti s náladou pod psa a jiná nebezpečná stvoření. Strach byl tehdy jeho nejlepší přítel – udržoval ho naživu a varoval před skutečnými predátory i jiným nebezpečím. Dnes ale panikaříme i z tvorů, kteří by nám mohli ublížit leda tak tím, že nám zaskočí v krku. Toxické housenky nočního motýla bourovčíka toulavého byste však nepozřeli. I jen pouhý kontakt vaší pokožky s jejich chloupky vám dovede pořádně zkazit náladu.