Karel Čapek - Zahradníkův rok

Zahrádky je možno zakládati několikerým způsobem; nejlepší je ten, že se na to vezme zahradník.

Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami

„Ani leden není pro zahradníka dobou nečinnosti,“ říkají zahradnické příručky. Zajisté nikoliv; neboť v lednu zahradník hlavně pěstuje počasí.

Příprava půdy pro semínka je veliké tajemství a čarodějský obřad.

Zahradník v únoru pokračuje v lednových pracích, zejména potud, že pěstuje hlavně počasí.

Pokud jsem byl jenom vzdáleným a roztržitým divákem na hotové dílo zahrádek, považoval jsem zahradníky za osoby ducha zvláště poetického a jemného, které pěstují vůni květin, naslouchajíce zpěvu ptačímu. Nyní, když se dívám na věc z větší blízkosti, shledávám, že pravý zahrádkář není člověk, který pěstuje květiny; je to muž, který pěstuje hlínu.

Dnes, 30. března, o desáté hodině dopoledne se za mými zády rozevřel první kvítek forsythie. Zítra už budou pruty forsythii posety zlatými hvězdami.

Duben, to je ten pravý a požehnaný měsíc zahradníkův. Ať si jdou do háje milenci se svým velebením máje; v máji stromy a květiny jenom kvetou, ale v dubnu vyrážejí.

… Ale já naschvál nebudu opěvat svátek práce, nýbrž svátek soukromého vlastnictví; a nebude-li zrovna pršet, tu jej jistě budu oslavovat sedě na bobku a říkaje: „Počkej, já ti přisypu drobet rašeliny, a tuhle ten výhonek ti uříznu; a ty bys chtěla hlouběji do země, viď?“

Hle, pro samé starosti s kypřením a rytím, výsadbou a řezem, jsme se dosud nedostali k největší radosti a intimní pýše zahradníkově, k jeho skalce čili alpinu.

Nejspíš má každý z nás v sobě nějaký zděděný kousek hospodáře, i když nám neroste ani pelargónie nebo mořská cibule v okně; jak na nás týden svítí slunce, začnem se starostlivě dívat k nebi a říkáme si na potkání: „Mělo by zapršet.“

Červen je hlavní doba senoseče; ale pokud jde o nás, městské zahrádkáře, nepředstavujte si, prosím, že jednoho rosného jitra naklepeme kosu a pak s rozhalenou košilí, mohutnými rozmachy kosíme jiskřící trávu, až to sviští, zpívajíce přitom lidové písně.

Jsou zajisté lidé, kteří čtouce tyto poučné úvahy rozhořčeně řeknou: Jakže, o každém chřástu nejedlém tu ten chlap mluví, ale ani slovem se nezmiňuje o mrkvi, okurce, kedlubně ani kapustě, květáku a cibuli, póru a ředkvičce, ba ani o celeru, pažitce a petrželi, neřkuli o pěkné zelné hlávce!

Podle kanonického práva zahradníků se v červenci očkují růže. Dělá se to obyčejně takto: připraví se šípek, pláně neboli podložka, na kterou se má očkovat; dále veliké množství lýka a posléze zahradnický nůž neboli žabka.

Jak známo, rozlišuje se flóra glaciální a stepní, arktická, pontická, středomořská, subtropická, bahenní a všelijaká jiná, a to jednak podle původu, jednak podle místa, kde se vyskytuje a bují.

Srpen je obyčejně doba, kdy domácí zahradník opouští svou zahradu divů a jede na dovolenou. Po celý rok sice důrazně hlásal, že letos nepojede nikam, že taková zahrádka je nad každý letní byt a že on, zahradník, není takový blázen a trumbera, aby se někde plahočil ve vlaku a po všech čertech; nicméně když uhodí letní doba, prchá i on z města, buď že v něm propukl stěhovavý pud, nebo kvůli sousedům, aby se neřeklo.

Nazývám-li je sektáři, není to proto, že s velikou náruživostí pěstují kaktusy; tento skutkový stav lze nazvat vášní, podivínstvím nebo mánií. Tak píše o kaktusářích Karel Čapek,

Svým způsobem — z hlediska zahradnického — je září vděčný a znamenitý měsíc; nejenom proto, že v něm kvete zlatobýl, aster podzimní a indické chrysanthemum, nejenom pro vás, těžké a ohromující jiřiny; vězte, nevěřící lidé, že září je vyvolený měsíc všeho, co kvete podruhé: měsíc druhého květu; měsíc zrající révy.

Když si nebožka maminka zamlada vykládávala karty, šeptala vždycky nad jednou hromádkou: „Po čem šlapu.“ Tehdy jsem nemohl pochopit, proč ji tak zajímá, po čem šlape. Teprve po hodně mnoha letech mne to začalo také zajímat. Objevil jsem totiž, že šlapu po zemi.

Ono se řekne říjen; ono se řekne, že příroda se ukládá k spánku; zahradník to ví líp a poví vám, že říjen je stejně dobrý měsíc jako duben. Abyste věděli, říjen je první jarní měsíc, měsíc podzemního rašení a klíčení, skrytého rozpuku.

Mohl bych psát o hýřících barvách jeseně, o tesklivých mlhách, o duších zemřelých a o úkazech na nebi, o posledních astrách a červené růžičce, která se ještě snaží rozkvést; nebo o světélkách v soumraku, vůni hřbitovních svíček, suchém listí a jiných náladových věcech. Ale rád bych vydal svědectví a chválu jiné kráse našeho českého podzimu. Je to prostě řepa.

Já vím, že je mnoho krásných povolání, na příklad psát do novin, hlasovat v parlamentě, sedět ve správní radě nebo podpisovat úřední lejstra; ale jakkoliv to všechno je pěkné a záslužné, člověk při tom nedělá tu figuru a nemá tak monumentální, plastický a přímo sochařský postoj jako muž s rýčem.

Jaképak řeči: už jsou tu všechny příznaky, že se příroda, jak se říká, ukládá k zimnímu spánku. List po listu kane z mých břízek pohybem krásným a smutným zároveň; co kvetlo, zatahuje se do země; z toho, co bujelo, zůstává holé košťátko či mokvavý košťál, scvrklý chrást nebo suchý stonek; a sama půda trouchnivě voní tlením.

Ba že, teď už je všechno hotovo. Až do této doby ryl, kopal a kypřil, převracel, sázel, přesazoval, dělil, kropil a proléval, sekl trávu, plel; a teprve teď, když mu zahrádka zapadla sněhem, si vzpomíná, že na něco zapomněl: podívat se na ni.

Říká se, že čas přináší růže; je to sice pravda - obyčejně se musí čekat na růže do června nebo do července; a pokud se vzrůstu týče, tu stačí tři roky, aby vám růže udělala už docela slušnou korunku.

Zahradníkův rok je sympatické dílko zapáleného zahrádkáře, typologicky hromaditele rostlinných druhů, sběratele, který si byl vědom, že všechno, co by chtěl, se do jeho zahrady nevejde, byť by byla sebevětší.