Nedá se rovnou říct, že by zahradníkům chyběla představivost, to určitě ne. Ale že jim dost často nedostává nějakých základních horizontů, týkající se jejich možné úspěšné produkce, už pravdou většinou je. Představte si třeba naši nejpěstovanější luskovinu, fazol. Kolik asi tak fazolí vyroste na jednom keříčku? Budou jich desítky? Spíše stovky (200-450, v závislosti na odrůdě). I proto je fazol fascinující rostlinou, protože z mála dělá mnoho. Kolik kilo oranžové nebo žluté radosti vám udělá jedna dobře rostoucí a poctivě zalévaná dýně? Jak velké množství okurků salátovek získáte z jednoho popínavého keře? A v návaznosti na to je třeba hledat odpověď, co s tím budete dělat, když se opravdu zadaří. „To se sní, to se rozdá, to se prodá!“, řekne si každý nevěřícně kroutící hlavou. Jistě, debata o budoucí úrodě, když se teprve lopotíte s motyčkou nad záhonky, trochu připomíná porcování dosud neuloveného medvěda. Ještě není vypěstováno, tak proč řešit, co s tím bude dál? Jenže v tomhle je právě bída plánování našich zahradníků. Mají jen chabý přehled o tom, kolik by mohla činit jejich úroda, a jestli tedy pěstují málo, anebo dost. Skuteční hospodáři a zkušení zahradníci to vědí už před jarním setím. Vědí, že s metrákem salátovek nebudou mít co dělat, i kdyby je házeli k sousedům přes plot. A nezakládají zbytečně třeba fazolové a dýňové plantáže, byť jim dobře vzchází. Mají jasnější představu o tom, kolik toho na konci (když bude dobrý rok) bude. A tak nemusí řešit přebytky nadprodukce. V tom je základní rozdíl mezi nimi a nadšenci, kteří pro radost a potěšení zkouší pěstovat všechno, leč v nepřiměřeném množství. Střípek viny na tom nesou i producenti osiv. Ti pochopitelně chtějí prodávat semínka a osiva, je to jejich práce. Ale jen málokdy prozradí, kolik by toho mohlo na konci být. Údaje přepočítané na hektar vyčtené z internetu nám v tom moc nepomohou. Pestrost a soběstačnost produkce je pochopitelně moc důležitá, ale stejně tak i cit pro hospodaření. A většina diskuzí o tom, jak zachovat úrodu déle čerstvou, vychází ex-post z reakcí na to, že jsme netrefili správné množství. To se dobrým zahradníkům nestává, a z jejich zkušeností proto musíme vycházet a hledat u nich inspiraci. Další takovou totiž je, že dobrý hospodář je na úrodu připraven dřív, než mu takříkajíc přeroste přes hlavu. Sklep, krecht nebo spíž má už dávno připravené. Nehledá pracně přepravky a bedničky, košíky. Ví, kde je má nachystané. Nehledá marně zavařovačky, těsnění a víčka. Ani recepty na konzervační roztoky a výrobu moštů, sirupů či marmelád. Tohle všechno už v předstihu učinil. A znovu, množství zavařovaček, přepravek i kapacita skladovacích prostor jeho sklepa rámcově odpovídá očekávanému objemu úrody. Protože nezačíná každý rok nanovo, ale zkušenosti z minulé sezóny si přenáší dál a pracuje s nimi. Je si vědom toho, že zbytečná nadprodukce mimo plán je svým způsobem špatná podobně, jako neúroda (jen o trochu příjemnější). Znamená totiž, že vyzaléval více vody, než bylo nakonec třeba. Vody, kterou mohl použít na zálivku jinde. Spotřeboval více hnojiv a postřiků (čímž přírodě zrovna nepomohl), vyčerpal nadbytečným pěstěním půdu. Mohl pěstovat jiné druhy či odrůdy, místo své monokulturní záplavy. A v konečném důsledku by se nečekanou nadúrodou mohl dopracovat jen k větší produkci organických odpadů, shnilé zeleniny, protože ji všechnu nedokázal včas zužitkovat. Když se začínající domácký zahradník nechá vyfotit na sociálních sítích s dvěma stovkami cuket, je z jeho tváře většinou patrná hrdá spokojenost. Aby ne, je to moc hezký výkon. Ale k čemu vlastně? Ve svém nadšení nejspíš pozapomněl, že 200 cuket stěží sám sní. A jestli chtěl jen něco užitečného vypěstovat, už asi neplánoval dopolední postávání na farmářských trzích. Rodina ho a celé zahradničení prokleje, jestli jí bude domácí kuchyně půl roku servírovat smažené cukety, cuketové pyré, zapečené cukety, cuketové buchty a kompoty. Soběstačnost jde ruku v ruce s umírněností. Stejně jako si dobrý houbař nenanosí domů za sezónu metrák hub, ani dobrý zahradník – hospodář nežene produkci do půltunových nadbytečných dimenzí. Ne nadarmo se říká, že čím hloupější sedlák, tím větší cibule… Zahradník, který nechce být zaskočen nebo rozesmutněn, si vede (alespoň v hlubinách své paměti, raději však na papíře) rámcový přehled „Kolik toho letos bylo“. Má plán. Ví, co a na jak velkou plochu (a kam, aby to za rok nedal znovu na to samé místo) zasel. Čím to vylepšil (kolik koleček kompostu, nebo lopat NPK), kolik hektolitrů vody do toho za sezónu vpravil. Jestli zeleninu nějak speciálně ošetřoval. A samozřejmě, jaká byla dohromady úroda. Bez těchto jednoduchých počtů a záznamu to dobře nejde, protože se pak každý rok opakují stále znova ty samé chyby. Takhle má v kapse odpověď na to, jestli bude zapotřebí pořídit novou nádrž na vodu, kolik rajčat mu snědla sousedka a kolik slimáci, jestli je to celé „bio“, i kolik korun nakonec stálo kilo jeho nakladaček. V krátkosti řečeno, jestli se to celé, nad rámec zábavy, vyplatilo, anebo jestli svůj koníček těžce dotuje. Nebo dělá víc škody, než užitku. Dobrý zahradník nevypěstuje méně/více než 20 % toho, co čekal, když sel. Bez ohledu na to, jaký je rok. Proto většinou nemá problém úrodu pohotově zpracovat a uskladnit. A jak správně přiměřenou úrodu skladovat? To je další krok umění zahradníků-hospodářů.Zdroj použitých fotografií: Shutterstock
