Tak trochu jsme si připadali jako v povídce Jaroslava Haška Aféra s křečkem, akorát jsme neměli k dispozici na lov potkana kromě koček a nás samých další živé tvory, kteří by se následně nastěhovali tamtéž (křeček se v povídce nastěhoval do pohovky, jež měla být svatebním darem a poté i jeho další lovci). Nakonec jsme to vzdali, uječená manželka majitele obchodu se zvířaty prostě nebyla k dispozici, a se vzpomínkou na knihu George Orwella 1984 jsem řekl ženě: „Taky jsi to četla, ne?“ A ona: „Nedočetla, pak jsem porodila Víťu a už jsem se k té knížce nikdy nevrátila.“ „No, to máš kliku,“ odpovídám, „na konci je právě pikantní mučení krysami v dosahu lidského obličeje.“ Potkana jsme prostě nechytli a doufali jsme, že se nenastěhoval, ale utekl. Jestli nám však někomu v noci proběhl po obličeji, to jsme netušili. Kousance žádné. Samotný lov byl velmi pikantní, obul jsem si těžké boty kvůli nakopnutí či zašlápnutí, oblékl rifle, na sebe hodil odolnou mikinu ze lnu, na ruce navlékl pevné rukavice a v jedné jsem třímal bodák na opékání špekáčků. Vzduchovka je bohužel delší dobu rozebraná a marně čeká na opravu. Navíc střílet po nově zrekonstruovaném bytě diabolky není zrovna nejlepší nápad. A je vůbec otázkou, jestli by na potkana zabraly. Jed jsme nastražit nemohli, protože by se mohly otrávit kočky, které po své hračce stále pátraly. Mělo to totiž jednu chybu, dobře živená kočka domácí si chce hrát se živou „myšinou“, nechce ji hned zabít a sežrat. Proto nám při lovu byly kočičky tak nějak k ničemu, když ho dostaly, pohrály si a potkan zase utekl. A to si dovolil půlmetrové výskoky, jedna ho měla dokonce opakovaně na zádech. Ale evidentně je to bavilo. Útočil, to prý potkani zahnaní do kouta dělají. A my můžeme jen potvrdit, je to naprostá pravda. I kdyby byl pronásledován tygrem, zaútočil by. Uplynuly další tři dny a zdálo se, že potkan utekl, že v bytě není. Jenže přišla sobotní noc a hladové a dehydrované zvíře ukryté v dutině kuchyňské linky, jak jsme nakonec zjistili, do které bychom se dostali jedině rozebráním spodní části linky s dřezem, sporákem a troubou, bylo nuceno ze skrýše vylézt. A hon se opakoval. Řeknu vám, já být na smrt vyhladovělý a dehydratovaný, okamžitě mě skolí i větší ještěrka. Potkan ne! Kočičky opět pomáhaly pouze hrou, i když jejich bojové slídivé šiky vypadaly úchvatně. Určitě pochopily jednu z pouček Komenského lépe než lidé. Škola hrou. I tu přišla spása z nebes, vzpomněl jsem si na něco, čím nás žena z bytu občas doslova vyčazuje, na zapálené jehlany různého složení, ideálně co nejsmradlavějšího. Něco na způsob vánočního františka. Došlo mi, že je kuchyňská pracovní deska okolo dlaždic opatřena silikonem, a že když takových voňavoučkých františků zapálíme více, nádobu s čadící hmotou zastrčíme pod linku až do rohu, pod místo, kde je ona pro potkana spásná dutina, mohli bychom ho vyčoudit. I vykonali jsme. Zavřeli jsme dveře do všech ostatních místností, otevřeli okenní ventilaci, abychom se v kuchyni nezadusili i my a kočky, zapálili jsme františky na kovové podmisce a spolu s našponovanými kočkami čekali. Do deseti minut se zpoza linky vypotácel dezorientovaný potkan a namířil si to přímo středem místnosti ke kočičí misce s vodou. Kočky za ním, my radši zůstali stát, abychom ještě neublížili kočičkám, jenže potkan se jim znova vysmekl a šup škvírou ve zdi do ložnice. Poslední nerekonstruovaná místnost je totiž ložnice a máme už do ní protažené nové elektrické a datové kabely. Katastrofa! Rychle jsme otevřeli, rozsvítili, vzal jsem do rukou smeták a potkana jím chtěl přimáčknout k podlaze, kočky a žena za mnou. Aféra s křečkem jako „vystřižená“! Teda s potkanem. A potkan se nám všem opět vysmekl, byť ve zbědovaném stavu, a opět zalezl do své skrýše. Dobře, řekli jsme si, vyčouzení zabralo, přidáme! Chtělo by to ještě přidat sušenou šalvěj, konopí a jalovec, dohadujeme se, františek ale nakonec stačil. Proces jsme opakovali a znova čekali. A finále bylo neuvěřitelné! Potkan už byl pro nás v tu chvíli noční můrou, nesmrtelnou obludou, zombíkem z amerického filmu. Přízrakem. Přeludem, který drze přežil dinosaury. Opět se blížila třetí hodina ráno, ale s vědomím, že nemusíme druhý den do práce a děti do školy, jsme tentokrát vydrželi. Posledně jsme kompletně celá rodina druhý den brutálně zaspali. Náhle se potkaní stvůra objevila na lince nad dřezem s namočeným nádobím. Kočičky v pozoru, ale vyčkávaly. My také, nikdo ani nedýchal. Špendlík by o betonovou dlažbu cinknul jako zvon. Teď by se mi hodila ta vzduchovka, říkám si pro sebe. Potkan se rychle nachlemstal špinavé jarové vody a pomaličku se přesouval po lince směrem k oknu. Až za chvíli nám došlo, proč. Nejvíc ho totiž trápil nedostatek čerstvého vzduchu. Šel za průvanem. A když se již přesunul na vnitřní okenní parapet, čičiny vystartovaly jako střely. Pak už to šlo ráz na ráz. Potkan se z posledních sil vymrštil do výšky, protáhl se mikroventilačním otvorem, dopadl na venkovní parapet a po pár vteřinách vyčkávání slezl po stěně do zahrady. Kočky naštvaně čučely za oknem a nechápaly, co se stalo, zatímco nám spadl kámen ze srdce. Úplně to žuchlo, jako když se zřítí skála.A víte, co vám povím? Vlastně je dobře, že utekl, ukázal se být natolik inteligentním zvířetem, že si svou spásu zasloužil. A že nám dal! A rada pro vás? Rovnou začněte vykouřením potkana jako nakonec i my. Funguje to.Zdroj: Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
