Na současnou (moderní) českou architekturu panuje více názorů, ale v jedné věci se vesměs shodnou všichni. Jde o pojem obecný, který dnes zahrnuje mnoho více či méně samostatných architektonických stylů. Nelze tedy hovořit o stylu, ale směsici stylů, která má kořeny někde na začátku 20. století. Od té doby bylo zprvu revolučním jevem a později už běžnou, až průmyslovou praxí, zjednodušování forem a eliminace nadbytečných ornamentů. Nově vzniklé Československo procházelo po roce 1918 velkorysým růstem a s tím souvisely i architektonické experimenty. Art deco a kubismus, konstruktivismus, funkcionalismus. Obzvláště Praha se stala významnou evropskou stavební metropolí, ovšem jedno z nejslavnějších děl tehdejší doby bylo postaveno v Brně. Vila Tugendhat navržená architektem Josipem Plečnikem, zapsaná na Seznamu UNESCO, je neustále skloňována. Jako by nebylo ničeho jiného. Ano, její autor posunul myšlenku o vztahu krásy a funkce na novou úroveň, jeho dílo tehdy porušovalo všechny dobové architektonické i společenské konvence. Jenže jedna vila v Brně, to přece není to hlavní z moderní české architektury. Natož architektury současné. Po téměř sto letech. Jaká je ale právě současná architektura? Když si člověk položí tuto otázku a začne hledat odpověď, po čase zjistí, že svým způsobem žádná. Totiž v tom smyslu, že neexistuje žádný všeobecně uznávaný styl, natož revoluční, žádná hmota valící se ze školních lavic a přednáškových sálů až do našich měst a obcí, do krajiny. Prostě nic nového pod sluncem a nic hlavního, žádný hlavní proud. Něco se ale přesto děje a je toho dost. Současná architektura, to je funkcionalismus zároveň s brutalismem, ne náhodou jsou brutalistní stavby éry socialistického realismu dnes oprašovány, do polévky přidáme kubismus a art deco (rondokubismus), výše jsme je nevzpomněli náhodou, zapomenout nesmíme na konstruktivismus a bruselský styl. No a pak jsou zde různé odnože a přívlastky k těmto stylům. Polévka ale ještě stále nemá příliš chuti. Proto přidáme všechny možné inspirace dovezené ze všech možných koutů světa. A často jde o inspirace přírodou, nikoli přímo architekturou. Pak je zde jedna ohromná masa, která si říká typová výstavba především rodinných domů. Nepopsatelné, nedešifrovatelné, najdete tam všechno i nic. Hlavní členění je na dřevostavby a domky zděné a nejdůležitější je většinou cena. Tomu odpovídá jednoduchý, kompaktní tvar, jednoduché dispozice, úspora užitné plochy i materiálů. A také úspora na plochách pozemků, které jsou nesmírně drahé. Odsud radši pryč, to většinou není současná architektura, ale řešení problémů s bydlením. Novodobé králíkárny na satelitech měst a domky vtěsnané na malé pozemky jako kůlny, v lepším případě chaty či zahradní domky. Další ohromnou skupinou jsou rekonstrukce budov, především těch historicky cenných. Ty mnohdy přináší skvělé nápady a citlivá řešení, o přelomovou architekturu však nejde a ani nemůže jít. O to více se však autoři často vyřádí v interiérech. Jenom škoda, že u nás neplatí například portugalské pravidlo památkové péče, kdy musíte při rekonstrukcích a přístavbách buďto pečlivě dodržet všechna tvarová i materiálová specifika lokální architektury, nebo se musíte naopak vydat cestou přísného kontrastu. A máte volné ruce! Velmi citlivé především vůči mladým lidem, kteří požadují změny. Současná česká architektura, to je vlastně reflexe globálních trendů včetně politického a úředního diktátu klimatické změny. Hovoří se o udržitelnosti, ekologii, minimalistickém designu, funkčnosti, čistých liniích, velkých prosklených plochách a využití obnovitelných zdrojů. Od postkomunistické transformace jsme se posunuli k něčemu, co se dá nazvat inovativními projekty. Odborně se hovoří o kombinaci tradic s nejnovějšími trendy, ale nemohu si pomoci, stále mi to zní hodně socialisticky. I tomu se však někteří architekti svým způsobem vymykají. Například dnes uznávaní architekti Eva Jiřičná, Jan Kaplický, Josef Pleskot a Martin Rajniš. Když si posvítíme na tato jména blíže, Eva Jiřičná je považována za průkopnici skleněné architektury známou svými inovativními návrhy schodišť a interiérů, Jan Kaplický pro změnu založil Future Systems a je autor futuristických návrhů inspirovaných přírodou, bohužel však byl do své smrti v Čechách uznáván spíše teoreticky a jeho Blob ani Rejnok nespatřili světlo světa. Vlastně v Česku nepostavil skoro nic. Proč? Na to se dá odpovědět jenom těžko. Ovšem v říjnu 2008 Kaplický odmítl přijmout cenu od ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury „za mimořádné architektonické dílo, kterým proslavil českou architekturu doma i v zahraničí“. V dopise tehdejšímu ministru Jehličkovi uvedl: „ ... vaše ministerstvo i vláda znemožňují prosadit můj příspěvek k české kultuře a architektuře...“ A pak je zde Josef Pleskot, který je známý citlivými rekonstrukcemi historických budov a Martin Rajniš, specialista na současnou bytovou architekturu. Tito čtyři významní a stále skloňovaní autoři (včetně Wikipedie) nemohou spolu vytvořit jeden architektonický proud. A víte co? Ono je to vlastně dobře. Žádnou obdobu řeky Nil nepotřebujeme. Česká architektura, tedy ta současná, je především o zdařilých ojedinělostech, jako celek je velmi vitální, tvořivá a snaživá, ale žádné světoborné výstřelky nečekejte. Tedy až na výjimky. I ty jsou však již často historičtějšího charakteru. Když se někde píše o architektuře a vile Tugendhat, píše se obvykle i o pražském Tančícím domě, ale to již byl rok dokončení 1996 (29 let). Z hlediska člověka, který právě slaví třicítku, jiná generace. Současná moderní česká architektura se vlastně hodně zaměřuje na materiály a technologie. A snaží se dohromady spojovat a navzájem doplňovat logické protiklady: sklo a transparentnost (hlavně skleněné fasády), konstrukční ocel a beton spolu s přírodními materiály (dřevo, kámen a hlína). Takto je to v módě a vlastně to má logiku.A když se začnete zabývat tím, kam vlastně současná česká architektura směřuje, narazíte na pojmy Smart buildings (chytré domy – technologie), adaptace na klimatické změny (opět z velké části především technologie) a městské regenerace s důrazem na obnovu brownfieldů a revitalizaci zanedbaných městských oblastí. A ano, přesně u třetího bodu je prostor pro neobvyklou architekturu. Nikdo se tam příliš nedívá, je to stranou dění a proto je možné se odvázat, rozvázat si ruce a vzlétnout. Hlavně to ale nepřehánět s technologiemi. Dlouhodobě funkční a jednoduše geniální věci stojí na základní myšlence, nadčasové konstrukci a dlouhodobě trvalých řešeních. Přitom ale mohou vzniknout perly, když se odváže i investor. Pak je zde ještě architektura související s dopravní infrastrukturou, kde je však architekt spíše projektantem. Dostanete k dispozici obrovskou plochu a prostor pod širým nebem a hlavním cílem je dokonalá funkčnost a zároveň maximální životnost. Vyřádit se pak mohou architekti především na mostech a vjezdech do tunelů. Výsledné dílo mají ocenit především řidiči všeho možného. Budoucnost české architektury vlastně nemusí být vůbec špatná, nesmíme ale čekat, že bude někdo za každou cenu objevovat již objevené, psát již napsané a kreslit nakreslené. Naštěstí však máme daleko od toho, abychom si po vzoru Číňanů stavěli třeba repliku Hongkongu nebo Zakázaného města. Především jde o současnou „mladou“ českou architekturu (architekty), která se neslévá do mohutných proudů, která může jen obtížně najít zaběhlé obchodní cesty a penězovody, a která hledá své uplatnění především za dveřmi menších investorů. Mladá architektura nikoli jen ve smyslu věku autora, ale i myšlení. Šedesátiletý mladík může vždy konkurovat třicetiletému starci. Ona třeba taková malá kaplička uprostřed polí ukrývající Matku Boží s Ježíškem může mít větší duchovní rozměr než Sagrada Família. A loď opírající se o bytový komplex může vypadat lépe než kaskádovitá jehla Burdž Chalífy. Od české architektury bychom neměli čekat světové megalomanství, ale naopak pokoru a zádumčivost místní krajiny a lidí. Mladá současná architektura je roztříštěná, různorodá, originální i tradiční. Dovede si k řešení dojít zkratkou i dlouhými výpravami po světě, je přemýšlivá, nebojí se materiálů ani kontrastů, nebojí se výtvarného umění, musí však oproti světu obvykle počítat s menšími rozpočty. Určitě bych se nebál, i když současnou českou architekturu nejvíc ocení až další generace. Největším problémem jsou úřední a politické překážky spolu s přízemností české lidové masy. Masaryk měl ve své dlouho utajované zprávě rozhodně pravdu. Hádat se je třeba! Jak si ale například vedla česká architektonická díla v nejvýznamnější evropské architektonické anketě Mies van der Rohe Award? Ceny uděluje každé 2 roky Evropská komise společně s barcelonskou Nadací Mies van der Rohe, první ročník proběhl už v roce 1988. Budete se divit, ale do finálové pětice se české architektonické dílo dosud nikdy nedostalo, celkem 7 staveb se ale probojovalo na shortlist třiceti až čtyřiceti nejvýznamnějších staveb ze stovek nominovaných. Jaké stavby to jsou? Připomeneme si je v kvízu pod článkem.Zdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, EARCH, Wikipedia, ceskatelevize.cz, Archiweb, czechdesign.cz, STAVBA ROKU, Česká cena za architekturu, Mies van der Rohe Award, eumiesawards.com
