Když si dva lidé pořizují psa a chtějí si ho vychovat od útlého, tedy štěněcího věku, měli by si předem vyjasnit, do čeho vlastně jdou. Říkám to i ze své zkušenosti, protože jsem psy kdysi choval a cvičil, pak nebylo nějaké roky kde, držet zvíře po většinu dne někde v kotci za městem nepovažuji za rozumné, stejně jako přidat dalšího psa na dvůr, kde se potulují 4 nevychovaní a zkažení ratlíci, pořád se rvou, na procházky s nimi nikdo nikdy nechodil a oni se ven vlastně bojí. Nastal však čas, dlouho jsme váhali a teď si onu partnerskou toleranci při výchově psa užíváme za plného běhu. Se třemi dětmi to šlo a se psem, že by ne? V našem případě to vždy nějak povolí, nějak se domluvíme. I když už jsem musel použít i hodně pádné argumenty (bez fyzického a psychického násilí samozřejmě). Nejvíce mi ale pomohl jeden nebožák. Jeli jsem se podívat na místo, kde nevíte, jestli jsou pověsti o hrdinných Chodech strážících s pořádnými hafany hranice země, jenom vymyšlenou komunistickou propagandou kvůli oplocení a ostnatým drátům na hranicích s Německem. Tam nehlídali s pejsky žádní Chodové, ale většinou sotva dospělí psovodi z různých končin země, tehdy zhusta i ze Slovenska. Nebo zda naše povědomí o kraji a místních lidech až příliš ovlivnily romantické představy Aloise Jiráska (Psohlavci). Chodskou historii budu muset ještě pořádně nastudovat. Ubytovali jsme se a večer vyrazili na večeři a něco k pití do místní restaurace, kde seděl v notně podroušeném stavu jeden místní mladík. My s sebou teprve čtyřměsíčního pejska a chlapík, když nás viděl, začal obtěžovat. Jakože „Můžu si na chvilku přisednout?“ A hned spěchal s další větou: „Vy toho psa vychováváte spolu? A jde vám to? Já se právě kvůli psovi rozvádím...“ Zbystřil jsem, významně jsem se podíval na ženu, ona trochu sklopila oči a oba jsme se svorně a beze slova shodli, že to vydržíme a necháme ho chvíli mluvit. Přece jenom, nějaké třecí plochy tam byly i u nás. Žena se totiž do pejska zbláznila a jak se ukázalo, žena místního mladíka ještě o dost víc. Ta moje dost dlouho těžko snášela mé radikálnější přístupy, tedy jak to ona vnímala. Radikálního na nich vlastně není nic. Protože na výchově psa je třeba si uvědomit jednu zásadní věc: JE TO PES! Ne mimino. Chlapík se pustil do monologu: „Pejsek stál 30 tisíc, s tím jsme počítali, dnes se i štěňata kříženců různých plemen prodávají na internetu za 5 až 15. Ale hned, co jsme štěně přivezli domů a dali mu jméno Hektor, začalo peklo na zemi. Víte co, to nejsou jenom nějaké vhodné granule, to je testování značek, obsahů atd. Do toho psí bufet, maso, mražené kosti, nemražené kosti, psí nanuky, 1000 druhů psích pamlsků, desítky plyšáků a další desítky různých jiných psích hraček, 5 různých druhů obojků, 2 druhy postrojů, 6 druhů vodítek...“ zakuckal se a pokračoval. „Prostě něco neuvěřitelného. Spočítal jsem, že když přičtu i všechna očkování včetně něčeho, co jsem nikdy neslyšel, totiž tetanovky, když přidám dečku vonící, dečku chladící, polštářek na šátrání granulí a ňamek, dečku zahřívací, klec na doma, klec do auta atd., pejsek nás jenom za první 2 měsíce přišel na dalších 40 tisíc korun. A to už mi začaly téct nervy. Ale co teprve ona vyváděla okolo jeho výchovy? Regulérně se stala ředitelkou psa a nikdo jí do toho nesměl mluvit. Rozhodovala, kdy bude pejsek co dělat, kdy smí někam jít, kdy má spát, jak má jít daleko, kolik metrů smí uběhnout... Marně jí říkám, že psa nikdy nevychovávala a necvičila, načež já to dělám od dětství. Žádný argument nefungoval. Navíc začala od samého začátku studovat výchovu a výcvik psů na Facebooku. Nevěřili byste, kolik psychopatů si tím na internetu vydělává peníze. Včetně takzvaných psích psychologů. Ten poslední dokonce míchal poučky o psech s kočkami, astrologií, esoterikou a numerologií. A přesně moje brzy již bývalá žena byla pro ně ideální cílovou skupinou... Včetně jejich inzerentů.“ Odmlčel se a napil, mluvil už dlouho. „Prostě jim skočila úplně na všechno, začala mi nadávat, že nevím o psech nic, a že ona z něj chce udělat něco pořádného, že to bude pes, o jakém se mi ani nesnilo… Jenomže se řešily nesmysly, ale ne důležité věci, třeba kdy a kde si má pes dojít na… ehm… záchod. Že je mu nejlépe na zahradě, ne v bytě v bedýnce. Ale třeba, že potřebujeme náhubek, aby si na něj zvykal. Říkám jí – ten teď vůbec nepotřebuje, to je jenom nezbytné společenské zlo. Ale my jezdíme autem, bydlíme v domku se zahradou a za ní je louka a les. Až vyroste, náhubek pořídíme, ale moc často ho nosit nebude. A to už na mě začala řvát, dostala něco na způsob hysterického záchvatu. A tak jsem radši odešel na pár hodin pryč. Jenomže konflikty se stupňovaly, stejně jako nesmyslné nápady. Prý bych mu měl pořídit nějaké ovce, aby měl co pást... Že bychom mu měli začít platit zdravotní pojištění... A jednoho dne jsem to už nevydržel a je vymalováno...“ Zapálil si cigaretu a říká: „A víte, co mě, lidičky, štve nejvíc? Že teď si ona bude toho psa naprosto svobodně kazit, ale on je vlastně můj. Nemluvě o tom, že jsem všechno zaplatil.“ Příběh to byl dost smutný, ale mně pomohl. Tedy nám. Žena mi později v pensionu říká: „Ty sis toho chlapa snad objednal… Ale jo, já vím, že to taky přeháním.“A co vy? Máte s výchovou domácího mazlíčka nějakou podobnou zkušenost? Nebo jinou?Zdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
