Nejprve trocha historie. V roce 1878 získalo „naše“ Rakousko-Uhersko kontrolu nad Bosnou Hercegovinou prostřednictvím Berlínské smlouvy. A okamžitě se pustilo do okupace země, včetně rozšiřování habsburského vlivu. Srdce neklidného Balkánu, Sarajevo, ten bublající kotel rozmanitých etnik a náboženství, se mělo podle velkých plánů změnit na provinční metropoli.Staré pořádky tu mělo nahradit nové stavební uspořádání, celé centrum se mělo na základě pokrokového urbanistického plánování od základů přestavět. V podstatě se tu měly otestovat neotřelé modernizační postupy, které se měly dále přenést do celého stařičkého impéria. Vize tehdejších rakousko-uherských plánovač byla prostá. Když Sarajevu dají bulváry širokých ulic, moderní budovy veřejné správy, kanalizaci a tramvaje, přejdou místní obyvatele chutě na rebelie tak nějak samy od sebe. Zpočátku to šlo dobře. Na bývalém mejdanu (pozor, to znamená náměstí) Mustaje-paši se podařilo vybourat první desítku objektů. Dřevěnic a z vepřovic slepených staveb, které sloužily jako hany, zájezdní hostince.Dělalo se tu místo pro novou radnici, velkolepou stavbu s fasádou z mramoru, která měla vizuálně posílit aspekt přeměny sídla na habsburský velkolepý design vídeňského střihu. Majitelé bouraných nemovitostí vždy dostali oznámení o demoličním výměru spolu s tučnou finanční náhradou za odkup pozemků, po které vždy více či méně ochotně skočili, takže to procesně probíhalo bez zdržení. Tedy až do momentu, kdy demoliční četa narazila na domek jakéhosi staříka, který se údajně jmenoval Benderija. A který, k nemalému překvapení všech zúčastněných, svůj dům a pozemek prostě prodat nechtěl. Ani za dvojnásobek, trojnásobek nebo pětinásobek ceny nemovitosti.O peníze mu prý vůbec nešlo, chtěl jen zachovat svůj dům tak, jak byl. A to byl problém.Tam, kde mělo probíhat křížení kolejnic tramvajové linky; kde měl zasahovat roh budovy Národní knihovny a kus objektu nové radnice, totiž pořád zůstával jeho domek. Neochota staříka odprodat svůj pozemek to všechno blokovala a celá přestavba centra Sarajeva se na tom zasekla. Zkoušeli to s ním po dobrém, zkoušeli to s ním po zlém. Dokonce jej coby „buřiče“ posadili za mříže, aby v chládku cely přišel na jiné myšlenky. Ale to už na příběh staříka Benderiji zvědavě koukalo nejen celé Sarajevo, ale rovnou celý Balkán.Všichni chtěli vidět, zda to rádoby pokrokové Rakousko-Uhersko bude řešit problémy jinak, než Osmani. Bičem a karabáčem. A císařští úředníci si toho byli vědomi. Dobré jméno, které si tu pokoušeli vytvořit, ohrožoval jeden jediný tvrdohlavý senior. Mezi starým mužem a městem tedy následovala nová dlouhá jednání, do nichž se zapojil i rakousko-uherský ministr financí. Stařík při nich argumentoval tím, že chce zachovat svůj dům a žádný jiný ho nenahradí. Respektive, že za peníze – tou dobou mu už nabízeli sumy, za něž by si mohl nechat vystavět malý palác – si „ten samý“ dům nepořídí. Čistě technicky by to byla jiná nemovitost. A to nechtěl.V roce 1895 pak skutečně dospěli k „dohodě“. Stařík byl víc než štědře vyplacen, a celý jeho dům byl, cihlu po cihle, rozebrán a přenesen na druhý břeh řeky Miljacky, kde byl znovu sestaven dohromady. Rakousko-Uhersko tedy v Sarajevu prosadilo svou, ale celý transfer si samozřejmě na Balkánu vyložili po svém. Ten příslovečný Benderija si tedy na rakousko-uherské monarchii a jejím úřednictvu vydobyl svá práva. Podle populárního vyprávění starý muž trávil každý den stěhování sezením uprostřed nedalekého Šeher-Ćehajinova mostu, kouřením cigaret a pečlivým sledováním a kibicováním dělníků, přenášejících jeho rozebraný dům přes řeku. Dům se přesunem proměnil jen částečně, uchoval si svou někdejší podobu. Jeho současná adresa je Veliki Alifakovac 1, ale nikdo ve městě a širokém okolí mu neřekne jinak, než Inat Kuća. Dům vzdoru. Dnes už tento hrdý symbol bosenské tvrdohlavosti slouží praktičtějšímu účelu: v roce 1997 byl přestavěn na tradiční restauraci.Zdroj: AtlasObscura.com
