Do svého okolí příliš nezapadá, jeho historická podoba je v kontrastu s novější zástavbou. Je to dáno tím, že tu původně nestál. Jeho místo bylo až za řekou, na starém náměstí. Sem, na nábřeží, byl přenesen a znovu postaven. Doslova cihlu po cihle. Proč?
Nejprve trocha historie. V roce 1878 získalo „naše“ Rakousko-Uhersko kontrolu nad Bosnou Hercegovinou prostřednictvím Berlínské smlouvy. A okamžitě se pustilo do okupace země, včetně rozšiřování habsburského vlivu. Srdce neklidného Balkánu, Sarajevo, ten bublající kotel rozmanitých etnik a náboženství, se mělo podle velkých plánů změnit na provinční metropoli.
Staré pořádky tu mělo nahradit nové stavební uspořádání, celé centrum se mělo na základě pokrokového urbanistického plánování od základů přestavět. V podstatě se tu měly otestovat neotřelé modernizační postupy, které se měly dále přenést do celého stařičkého impéria. Vize tehdejších rakousko-uherských plánovač byla prostá. Když Sarajevu dají bulváry širokých ulic, moderní budovy veřejné správy, kanalizaci a tramvaje, přejdou místní obyvatele chutě na rebelie tak nějak samy od sebe.
)
Zpočátku to šlo dobře. Na bývalém mejdanu (pozor, to znamená náměstí) Mustaje-paši se podařilo vybourat první desítku objektů. Dřevěnic a z vepřovic slepených staveb, které sloužily jako hany, zájezdní hostince.
Dělalo se tu místo pro novou radnici, velkolepou stavbu s fasádou z mramoru, která měla vizuálně posílit aspekt přeměny sídla na habsburský velkolepý design vídeňského střihu. Majitelé bouraných nemovitostí vždy dostali oznámení o demoličním výměru spolu s tučnou finanční náhradou za odkup pozemků, po které vždy více či méně ochotně skočili, takže to procesně probíhalo bez zdržení.
)
Tedy až do momentu, kdy demoliční četa narazila na domek jakéhosi staříka, který se údajně jmenoval Benderija. A který, k nemalému překvapení všech zúčastněných, svůj dům a pozemek prostě prodat nechtěl. Ani za dvojnásobek, trojnásobek nebo pětinásobek ceny nemovitosti.
O peníze mu prý vůbec nešlo, chtěl jen zachovat svůj dům tak, jak byl. A to byl problém.
Tam, kde mělo probíhat křížení kolejnic tramvajové linky; kde měl zasahovat roh budovy Národní knihovny a kus objektu nové radnice, totiž pořád zůstával jeho domek. Neochota staříka odprodat svůj pozemek to všechno blokovala a celá přestavba centra Sarajeva se na tom zasekla.
)
Jednání na ministerské úrovni
Zkoušeli to s ním po dobrém, zkoušeli to s ním po zlém. Dokonce jej coby „buřiče“ posadili za mříže, aby v chládku cely přišel na jiné myšlenky. Ale to už na příběh staříka Benderiji zvědavě koukalo nejen celé Sarajevo, ale rovnou celý Balkán.
Všichni chtěli vidět, zda to rádoby pokrokové Rakousko-Uhersko bude řešit problémy jinak, než Osmani. Bičem a karabáčem. A císařští úředníci si toho byli vědomi. Dobré jméno, které si tu pokoušeli vytvořit, ohrožoval jeden jediný tvrdohlavý senior.
Mezi starým mužem a městem tedy následovala nová dlouhá jednání, do nichž se zapojil i rakousko-uherský ministr financí. Stařík při nich argumentoval tím, že chce zachovat svůj dům a žádný jiný ho nenahradí. Respektive, že za peníze – tou dobou mu už nabízeli sumy, za něž by si mohl nechat vystavět malý palác – si „ten samý“ dům nepořídí. Čistě technicky by to byla jiná nemovitost. A to nechtěl.
V roce 1895 pak skutečně dospěli k „dohodě“. Stařík byl víc než štědře vyplacen, a celý jeho dům byl, cihlu po cihle, rozebrán a přenesen na druhý břeh řeky Miljacky, kde byl znovu sestaven dohromady.
)
Rakousko-Uhersko tedy v Sarajevu prosadilo svou, ale celý transfer si samozřejmě na Balkánu vyložili po svém. Ten příslovečný Benderija si tedy na rakousko-uherské monarchii a jejím úřednictvu vydobyl svá práva. Podle populárního vyprávění starý muž trávil každý den stěhování sezením uprostřed nedalekého Šeher-Ćehajinova mostu, kouřením cigaret a pečlivým sledováním a kibicováním dělníků, přenášejících jeho rozebraný dům přes řeku.
Dům se přesunem proměnil jen částečně, uchoval si svou někdejší podobu. Jeho současná adresa je Veliki Alifakovac 1, ale nikdo ve městě a širokém okolí mu neřekne jinak, než Inat Kuća. Dům vzdoru. Dnes už tento hrdý symbol bosenské tvrdohlavosti slouží praktičtějšímu účelu: v roce 1997 byl přestavěn na tradiční restauraci.
Zdroj: AtlasObscura.com
