K tomu abyste vystavěli pyramidu, akvadukt anebo amfiteátr vám nestačí jen stavební materiál, spousta pracovitých rukou a třeba bič, kterým budete nositele těch rukou pohánět. Žádná skutečně promyšlená stavba se neobejde bez nástrojů, s nimiž se stanovuje rovina konstrukce. Bez ní nezajistíte stabilitu, lícování, požadovanou pevnost. Věděli to dobře už staří Egypťané, Řekové i Římané, kteří si pohříchu k naší smůle většinu svého know-how nechali pro sebe. Z historie víme jen o hrstce takových užitečných nástrojů, s nimiž pracovali. O protraktorech, gromech, kalipterech a dioptrách. Ale něco, co by připomínalo vodováhu? Tím může být třeba starořímská libella, příruční trojúhelníkový rám, připomínající písmeno A. Na jeho středové liště byla zavěšena na provázku olovnice, a pokud se shodovala s ryskou na liště, ukazovala rovinu. Že se s něčím takovým daly stavět divy světa a vystačily si s ním celé civilizace se zdá až k neuvěření. Starověká literatura (včetně zdrojů z Dálného východu) tu a tam utrousí zmínku o tom, jak se k měření spádování staveb a třeba zrovna akvaduktů používaly nádoby s vodou, na jejichž hladině mělo plout jakési těleso, jež naznačovalo průběh roviny. I když to vypadá jako věrná předloha a prototyp náčiní, které dnes běžně používáme, ke skutečné bublinkové vodováze to mělo pořád ještě hodně daleko. Takže kdo s ní přišel jako první? To je na tom to nejpodivnější. Od antiky a Římanů totiž poskočíme až do druhé poloviny 17. století. Jak to? Podle všeho je totiž jejím vynálezcem až pan Melchisédech Thévenot. Muž, který to sice oficiálně nejvýš „dotáhl“ na post knihovníka krále Ludvíka XIV., ale jinak byl člověkem s neskutečně širokým profesním záběrem. Je totiž jen málo aktivit, kterými by se nemohl ve svém životopise pochlubit. Byl totiž spisovatelem, cestovatelem, překladatelem, kartografem, orientalistou, diplomatem, vědcem, vynálezcem. Mimo jiné byl také vášnivým propagátorem plavání, což byl v 17. století hodně netradiční koníček. Je také dodnes považován za objevitele plaveckého stylu zvaného prsa. Přijde vám zvláštní, že něco tak přirozeného bylo třeba „objevovat“? To je právě ta potíž s panem Thévenotem. Není úplně zřejmé, zda plavecký styl vynalezl a objevil, ale rozhodně ho jako první učeně popsal a zakreslil. Proto to historické prvenství připadlo jemu.A je určitou spekulací, že se zrovna tak dobral i prvenství za objev trubicové vodováhy. Není totiž úplně jisté, jestli mu nápad připadl na mysl během plavání, anebo si ho někde „vypůjčil“. Každopádně tu první sám zkonstruoval v roce 1660, a o rok později se s tím v dopise pochlubil nizozemskému fyzikovi, Christiaanu Huygensovi.Ten si to nenechal pro sebe, zmínil se o ní vynálezci Robertu Hookovi z Londýna a Vincenzu Vivianimu z Florencie. Kteří se o výrobu bublinkové vodováhy pokusili též. Úspěšně. Když se v roce 1666 chystá expedice francouzské Akademie královských věd na Madagaskar, doporučuje astronom Adrien Auzout, aby přibalili i několik těch fantastických thévenotek, tedy vodováh, s sebou.Ten název se neujal, a vlastně se neuchytily ani trubicové vodováhy. I když nejspíš byly v evropských a amerických dílnách a u stavebníků řídce využívány, nikde se o nich moc nemluvilo. Éra jejich slávy nastane až v 18. století. Jsou vychvalované, doceňované. Jen si už nikdo pořádně nepamatuje, kdo je začal používat jako první. V roce 1887 se kvůli tomu málem pohádají v redakci žurnálu Scientific American. Pochopitelně chtěli nejprve vyložit, že jde o objev americký. Ale během pátrání v archivech připadli na Thévenotův dopis Huygensovi, který zpochybnit nemohli.Američané přesto fenomén vodováhy tvůrčím způsobem rozvedli. Stali se průkopníky ve výrobě krabicových vodováh. Byly jedinečné v tom, že mohly být umístěny na loži stroje a současně ukazovat náklon na osách x a y, což eliminovalo potřebu otáčet při měření vodováhou o 90 stupňů. Odchylku od vodorovné roviny sledovala ve všech směrech. Krabička s bublinkou uprostřed připomínala zbytnělé býčí oko, a proto se jí také přezdívalo bulls-eye. Hláška bulls eye se dodnes v angličtině používá pro dokonalou trefu, jasný zásah do středu.Přidali se Němci, kteří „vynalezli“ hadicovou vodováhu (šlauchváhu). A Francouzi se jimi nechtěli nechat zahanbit, a proto v rámci inovace v trubicové vodováze vyměnili kapalinu. Už to vlastně nebyla vodováha, ale liho-váha. Bylo to velmi praktické opatření, protože alkohol má nízkou viskozitu a nízké povrchové napětí, což umožňuje bublině cestovat trubicí rychle, a přesně se usazovat s minimálním zásahem od povrchu skla. A taky nezamrzaly. Vodováhy se tím staly tak přesné, že začaly být nebezpečné. Jednotlivé státy – včetně USA, císařského Německa, Francie či „našeho“ Rakousko-Uherska zakázaly jejich vývoz do světa, protože šlo o předmět strategického významu. Stejně jako se zapovídal vývoz průklepového papíru, tiskařské barvy, dalekohledů nebo fotofilmů. Za pašování bubliny vzduchu ve skleněné trubičce přes hranice jste mohli vyfasovat doživotní kriminál. Ve Státech pak zákaz o vývozu vodováh přečkal až do konce II. světové války. Dnes už nikoho vodováha nepřekvapí, ale pochybnosti o jejím vzniku zůstávají. Nechce se věřit, že by se na tak užitečný nástroj muselo od starověku čekat dlouhá staletí. A že s jejím objevem jako první skutečně přišel muž, který svět naučil plavat prsa.Zdroj: Hultafors.com, Scientific American, DIYinfo.org, MountainProduction.com, The Biographical Encyclopedia of Astronomers, Wikipedia.org
