Fotografie 7/9 - Hřbitov, kam nemusíte jen s věncem a kyticí, ale třeba na hezkou procházku

Existujeme v rychlé a poněkud uspěchané době, která nás vede a svádí k tomu, že přehlížíme realitu všedních dní. Ztrácíme kontakt s přírodou okolo nás, s životem samotným. A to, že jsme o něco ze sebe přišli, si uvědomíme často až tedy, až je příliš pozdě. Že je to trochu moc pochmurné filozofie na článek o architektuře? Je to v pořádku. V Roques Blanques totiž naleznete přírodu, život i věčný klid na jednom místě. Nachází se totiž ve výběžku přírodního parku, rezervace El Papiol, v lokalitě Collserola, na ploše 122 hektarů. Což skutečně není málo. Plocha to není celistvá, je rozdělena do sedmi na sebe nenavazujících sekcí. Jediné, co je propojuje, je trasa turistické stezky, lemující svahy kolem širší nivy místní řeky. Hotová a na příjem nebožtíků připravená je zatím jen první část (o výměře 8600 metrů čtverečních), ale zájem o hrobová místa zde je natolik velký, že otevření dalších sekcí je jen otázkou času. A čím že je tento hřbitov vlastně tak mimořádný? To podstatné už bylo zmíněno: není tu vysoká zeď, která by oddělovala svět živých a mrtvých. Hřbitov nemá podobu geometricky vyrovnaných řad rovů a hrobových míst, ale spíše zanořených zákoutí obklopených hájky stromů. Každý hrob stojí sám, a je třeba k němu sejít z cesty. Kterou běžně prochází lidé na nedělní procházce, když zatouží po přírodě. A o to jde: neoddělenost světů vzpomínek a přítomnosti, žádné předěly a meze, čisté přírodní prostředí. Je to zrovna tak hezké místo na výlet, jako na truchlení a kladení smutečních květin. Je to místo, kam si klidně rádi zajdete i jindy, než jen na dušičky. Soukromí a klid nebožtíků či pozůstalých tu není nikterak kompromitováno tím, že si lidé jen o pár metrů vedle dopřávají svůj 19,6 kilometrů dlouhý trek. Je to zvláštní, neotřelé. Nepopřete tu svou smrtelnost a pomíjivost, stejně jako radost z maličkostí života a přírody. Jste v kontaktu s tím, co nás činí lidmi. Návštěva zde přináší rozporuplné pocity, protože místo není zbaveno piety, ale místo masivu mramorových náhrobků a žulových kvádrů je tu hlavní role ve vytváření atmosféry ponechána přírodě. Architekti tu minimalizovali vnos umělých a syntetických prvků: cesty jsou zpevněny zapuštěným dřevěným chodníkem, svahy proti erozi zajišťují neopracované klády. Společně vytváří systém nevysokých teras, na nichž se daří záplavě lučního kvítí. Není tu pochmurně nebo nehezky. Lokalita je například proslulá výskytem řady druhů motýlů. Rozkladná doba tlení je tu napočítána na 30 let, přičemž tu nedochází ke spotřebě vody, tvorbě odpadu, trvalému zásahu do krajiny. Počítá se s tím, že za tři dekády to tu přirozeně zaroste lesem, a tento segment se stane lesním plnocenným hřbitovem. Do té doby tu budou, v blankytné barvě lnu, jež dal zdejším skalním výchozům jméno, nacházet místo k odpočinku živí i mrtví. Přičemž ti první se sem rádi vracejí za těmi, kteří už odešli.Materiály: Batlleiroig ArquitecturaFoto-kredit: Jordi Surroca