Hrůbkování dovede mnohé, významně sníží vlhkost půdy, zvýší její pórovitost, je účinnou ochranou před větrnou i vodní erozí (hrůbkujeme po vrstevnici), zmírňuje ztráty živin, zlepšuje hospodaření s vodou, je účinné pro regulaci růstu plevelů, umožní dřívější výsev a výsadbu a také pomůže vypěstovat výstavní a zdravé plody. Odborné zemědělské zdroje dokonce uvádějí, že bylo pomocí hrůbkování dosaženo u konkrétních zemědělských plodin vyšších výnosů. Proto by měli zbystřit i zahrádkáři. A nevzhlednost? Kdepak, pěkně upravené hrůbky vůbec nevypadají špatně. Další ohromnou výhodou hrůbkování je kromě předností uvedených na začátku tohoto krátkého článku velice snadná sklizeň. Snáze se dostaneme do větší hloubky a delší kořeny a hlouběji uložené hlízy tolik nepoškodíme. Je to velice praktické. Pokud navíc pěstujeme zeleninu právě v hrůbcích, zlepšujeme mikroklima okolo rostlin. Lépe zde proudí vzduch, půda se rychleji prohřeje a proto je možný časnější výsev a nebo výsadba, přebytečná voda rychleji odteče a vsákne se. Rostliny nejsou za vydatných dešťů přemokřené. A navíc se takové záhony mnohem snáze plejí. O to více, že sáhneme v brázdách po mulči (sláma, seno, posekaná tráva apod.). Hrůbkování je navíc doslova požehnáním pro pozemky s těžkou jílovitou a nebo kamenitou půdou. Plodiny pak na ní nejsou tolik deformovány (obzvláště kořenová zelenina), mrkev není tolik napadána pochmurnatkou mrkvovou a eliminují se i jiné neduhy. Běžně je hrůbkování využíváno u takzvaných širokořádkových plodin, mezi které patří například brambory, kukuřice, slunečnice, čirok, sója a nebo třeba bavlník. Ovšem v podmínkách našeho mírného pásu se k hrůbkování přistupuje také při pěstování např. mrkve, petržele, vodnice, černého kořene, chřestu a nebo třeba cukrové řepy. Hrůbky se osvědčily též při pěstování jahod a nebo rajčat. Plody těchto plodin pak lépe osychají a je nižší pravděpodobnost jejich napadení chorobami. Hrůbkování vlastně vůbec není ničím novým, známé je již po dlouhá staletí. A nejčastěji se s ním setkáme právě na polích, políčkách, záhumencích a záhonech, kde jsou pěstovány brambory. Vlastně je to tak, že plodiny rostou na jakémsi vyvýšeném záhoně, načež je mezi jednotlivými záhony (hrůbky) brázda. Hrůbky vytvoříme motyčkou a ve větším radličkou, aby nebyla manuální práce tak náročná. Případně lze použít i železné hrábě, což je jakýsi kompromis pro o trochu větší plochy, pokud nevlastníme žádný motorový zahradní kultivátor. Vzdálenost mezi jednotlivými řádky (hrůbky) se zachovává podle pěstované plodiny 25 až 50 cm a po sklizni se na konci sezóny hrůbky opět srovnají, případně se pohnojí, zryje (zoře), půdu necháme do jara odpočívat a na jaře můžeme hrůbkovat znova. Velice zajímavým řešením je pak podzimní výsev do hrůbků. Dobré je v tomto případě si hrůbky připravit cca týden dopředu, aby půda stačila před výsevem dostatečně slehnout. Poté lze při výsevu (resp. po něm) hrůbky ještě vytvarovat. Pozor však, velice důležité je před přípravou záhonu důkladné pletí a také prokypření, aby hrůbky neobsahovaly žádné větší hrudky. Vrchol vytvořeného hrůbku srovnáme třeba motyčkou na rovnou plochu širokou cca 20 cm. A je hotovo. Pokud na podzim vysejeme kořenovou zeleninu do hrůbků, semena budou mít přes zimu dostatek vláhy, přičemž se z nich dobře vyplaví inhibitory, na jaře dobře vyklíčí a rostliny si rychle vytvoří mohutnější kořeny. Pro nízké teploty navíc napadne v zimě semena méně škůdců. Výsev kořenové zeleniny do hrůbků se provádí do hloubky 0,5 cm a do řádků vzdálených od sebe cca 25 cm. Přes zimu budou semena pro chlad pouze ležet, nevyklíčí, to však nesmí ani na podzim. Proto se výsev provádí až v chladném listopadu a za teplejšího podzimu klidně až na začátku prosince.
